Sofie už odmala milovala umění, ale u rodičů ve starém panelákovém bytě se nemohla moc realizovat. A tak si našla práci ve starožitnictví. Mezi kolegyněmi byla za chudou příbuznou, dokud na jednom veletrhu nepotkala někoho, kdo jí změnil život.
Nepocházím z nejbohatší rodiny. Vlastně právě naopak. Rodiče mi sice dopřáli vzdělání na soukromé škole, ale jinak žijeme skromně v malém panelovém bytě s retro sektorovým nábytkem, oškubanými tapetami a linoleem. Možná i proto mě tolik okouzlila možnost pracovat jako prodavačka v jednom obchůdku se starožitnostmi. Sice jsem mezi kolegyněmi patřila od začátku k nejchudším, jenže pak nastal zlom a "holky" nestačily zírat…
V novém kolektivu jsem nemohla najít kamarádku
Už jako dítě jsem milovala umění. Od našich, kteří vyznávají spíše styl 70. let, jsem se sice více odrodit nemohla, přesto nás odlišné přístupy nerozdělují. Hned po maturitě mi schválili nastoupit na místo prodavačky v jednom luxusním starožitnictví. S vědomím, že z retro domova budu chodit mezi všechny ty sochy, obrazy a drahé šperky, se mi pracovní život zahajoval víc než dobře. Horší byl ale nový kolektiv.
Nejraději jsem měla Jitku. Bývala milá, a když neměla náladu, jednoduše řekla, co jí vadí. Hned jsme si padly do oka. Zato ostatní kolegyně byly tím, čemu se říká „navoněná bída“. Jejich manželé sotva vydělávali, ale ony si musely z uškudleného rozpočtu našetřit na cestu k moři nebo alespoň na desetitisícovou kabelku. Ne pro radost, nýbrž proto být „in“.
Mojí životní láskou se stala movitá žena
Já na luxusní značky neměla, třebaže jsem chodívala oblečená velmi elegantně. Ovšem způsob, jakým mé kolegyně drahé věci nosívaly, mě uváděl v úžas. Kombinace ošoupaných tenisek z tržnice a velmi drahé kabelky mi přišla stejně příšerná, jako některé jejich parfémy, u kterých bylo hned jasné, že jde o laciné napodobeniny. Ale běda jim to kritizovat.
Životní styl nového pracoviště jsem si přesto osvojila a občas některé „tašku“ z butiku i záviděla. Přesto jsem stále dávala přednost svému staršímu psaníčku po babičce. Byla jsem svá a to se mi zúročilo na jednom uměleckém veletrhu, kde se náš obchod pravidelně prezentoval. Potkala jsem tam totiž svou životní lásku, úspěšnou podnikatelku Libuši, které bylo v tu dobu něco přes padesát, milovala starožitnosti, zvláště pak historické kabelky.
A když při náhodném setkání v kavárně poblíž expozice spatřila tu mou, dala se se mnou do hovoru. Pozvala mě na kávu způsobem, jakým se chovají vůči mladým ženám spíše dominantnější muži, a já, zaskočená jejím nezvyklým charismatem, ráda souhlasila. Usedly jsme. Slovo dalo slovo, pohled střídal pohled a...
Kolegyně mi závidí drahé věci a mají mě za zlatokopku
Bylo jasno. S Libuší mě pojil nejen podobný vkus, ale i způsob uvažování. Zakoukaly jsme se do sebe a brzy z nás vznikl tajný, spokojený, třebaže věkově i ekonomicky nevyrovnaný pár. Problémem však bylo naše skrývání. Má milá si totiž nepřeje, aby o nás okolí vědělo a já její rozhodnutí respektuji.
Rodiče ji samozřejmě poznali a já zase viděla její příbuzenstvo, ovšem v práci svou známost prozatím obě tajíme. U mě v obchodě to šlo celkem bez problému, ovšem jen do doby, než Libuška nevydržela a občas mi nepořídila nějaký ten dražší dárek.
Hned poté, co Jarka ucítila můj luxusní parfém, udivěně zvedla obočí, a když jsem pak do obchodu vplula v drahých lodičkách, byl oheň na střeše. „Kde na to všechno ta chudinka bere? To jí snad šéfka dává větší plat než nám? Za co? Za mládí?“ horlila Jarka. „To těžko. Je to spíš zlatokopka. Určitě má někde ulitého bohatého milence, který si ji tajně vydržuje. Ale koho?“ pátrala další kolegyně.
Přemýšlely tak usilovně, až mě začaly postupně „spojovat“ s kdejakým movitým mužem v okolí. Variantu, že mi dárky pořizuje žena, navíc v jejich věku, prozatím neodhalily.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.