
Herec Stanislav Zindulka pocítil v dětství na vlastní kůži, co to znamená být bezmocný, stejně jako pocit vítězství a zadostiučinění. Právě proto se nikdy nevzdal svého životního kréda, že "i v těch nejhorších situacích hledá světlo".
Stanislav Zindulka (5. 5. 1932 až 14. března 2019) byl známý herec, který ztvárnil řadu divadelních, filmových i televizních rolí. Svou nesmazatelnou stopu zanechal ve filmu Babí léto, za který získal Českého lva, mnozí diváci si ho zamilovali v roli poštovního zřízence v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje.
Člověk miluje to, co ztratí, říkal Stanislav Zindulka
Po debaklu v Mnichově v roce 1938 viděl Stanislav Zindulka, který v té době chodil do první třídy, jak se rozplakal jejich učitel. Pár dní předtím jim sehnal „šavličky“, aby si mohli hrát na vojáky. Pak ale bylo již vše ztraceno a taková hra pozbývala na svém významu. „Člověk nejvíce miluje to, co ztratí, a my jsme ten domov ztratili, ukradli nám ho. Měli jsme skvěle vyzbrojenou armádu, úžasný arzenál, a Němci nám to všechno sebrali,“ zavzpomínal pro web Paměť národa.
Na konci války, 3. května 1945, ale vypuklo v jeho rodné Jilemnici spontánní povstání, které skončilo kapitulací osazenstva lazaretu SS, který se nacházel v místní nemocnici. Byla to tak vzrušující doba, že zapomněl i na své narozeniny. Jeden esesák byl dokonce odsouzen k popravě. To si nemohl nechat nikdo ujít, ani maminky s kočárky. Jeho otec pak krátce poté převzal do správy textilku ve Vrchlabí, která dříve patřila německé rodině Schreiberových. Odsun Němců, bohužel i těch dobrých, jeho otce vzal. Jejich odchod oplakal, přestože byl jinak nastavený tak, že by všechny „Němce postřílel“.
StB Stanislava Zindulku nezlomila ani sliby, ani výhrůžkami
Jeden režim padl, druhý nastoupil. Když Stanislav Zindulka dokončil v roce 1955 DAMU, rozhodl se vzít angažmá v Hradci Králové. Tam si brzy vydobyl takovou popularitu, že lidé začali říkat, že jdou „na Zindulku“. Avšak právě kvůli úspěchu se o něho začala zajímat Státní bezpečnost. „Dali mi kafe a byli na mě laskaví. Říkali, že jsou pyšní, že se se mnou můžou seznámit, a gratulovali mi k talentu a oblíbenosti. Vyrukovali na mě s věcmi, že jsem zíral. Zjistil jsem, že o mně všechno vědí,“ vybavil si herec nepříjemnou situaci při rozhovoru pro web Paměť národa v roce 2017.
Spolupráci třikrát odmítl. A nepomohlo ani, že mu vyhrožovali profesní likvidací. Nakonec mu tak dali podepsat jen slib mlčenlivosti, čili prohlášení, že nikomu neprozradí fiasko jejich verbování. To také odmítl, zvlášť poté, co se dozvěděl, že řediteli divadla přišlo nařízení, aby se ho zbavil. Ten s tím ale otálel. A dobře udělal. Krátce nato se Zindulky zastal ideologický tajemník krajského výboru strany Vladimír Houser.
Vstupu do strany vždy litoval
Komunistickou stranu herec „z gruntu nenáviděl a z gruntu jí nevěřil“, přesto do ní v období politického rozvolňování vstoupil, čehož záhy litoval. Po srpnové invazi odešel. S nástupem normalizace mu zarazili kariérní postup. V divadle mohl zůstat, ale bez odměn. Syn, kterému šla matematika, skončil v továrně. Tehdy začal hledat útěchu v „ohnivé vodě“. Koncem sedmdesátých let podepsal Antichartu - z pochopitelného důvodu, protože měl strach, že by nezabezpečil rodinu. Po sametové revoluci se přesunul do pražského Divadla ABC. Od roku 1994 pak zakotvil v Činoherním klubu. V roce 2016 obdržel cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství.
Na Stanislava Zindulku se můžete podívat dnes v pohádce Kdo hledá, najde ve 13:05 na ČT1.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Stanislav Zindulka
Magazín.paměťnároda.cz: Být hercem? To je jako věčně držet rozsvícenou svíčku, říkal Stanislav Zindulka