Štěpán (42): Touha po úspěchu mě dovedla na pokraj vyhoření a zhroutilo se mi úplně všechno

Můj život se od začátku točil kolem jednoho jediného cíle – úspěchu. Vždy jsem byl velmi soutěživý, a když jsem se pustil do budování vlastního startupu, viděl jsem před sebou slibnou budoucnost a slíbil si, že udělám všechno pro to, aby firma rostla. Zpočátku to bylo vzrušující.

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (50): S kamarádem jsme vybudovali úspěšnou firmu. Pak mi přišel email, který mi obrátil život naruby

Vyčerpání jsem ignoroval

Každý den přinášel nové výzvy, a já s pocitem vítěze zvládal jednu překážku za druhou. Přišly první úspěchy, uznání od kolegů, růst příjmů a pocit, že jsem dokázal něco, co mnozí vzdali. Spánku bylo málo, volných víkendů ještě méně, ale na začátku mi to nevadilo. Věděl jsem, že dělám něco, co dává smysl, co změní lidem život a chtěl jsem to dotáhnout do konce.

Postupně jsem však začal cítit, jak se o mě pokouší únava. Myslel jsem, že to zvládnu. Vždycky jsem to zvládl. Ignoroval jsem bolesti hlavy, nespavost i stavy úzkosti, které mě občas probouzely uprostřed noci, když mě dohnaly nekonečné seznamy úkolů, problémy, které jsem musel vyřešit a odpovědnost za lidi, kteří pro mě pracovali.

Žádný z těchto příznaků jsem ale nepovažoval za důležitý. Neměl jsem přece čas se zastavit, musel jsem toho udělat příliš mnoho. Moje rodina se mi začínala vzdalovat – synové už mě sotva vídali, žena ztrácela trpělivost. Ale firma byla na vzestupu, a to mě udržovalo v pohybu, v přesvědčení, že jednou bude lépe, až vše dotáhnu do úspěšného konce.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanuš (38): Po rozvodu se mojí jedinou útěchou stala práce. Firmu jsem tím tak rozložil, že jsem skončil na terapii

Málem mě vynesli z práce na nosítkách

Jenže pak přišel ten okamžik. Zhroutil jsem se uprostřed práce. Seděl jsem v kanceláři, světlo zářivek mi bodalo do očí, papíry se mi před očima rozmazávaly. Najednou jsem cítil prázdnotu, jako kdybych byl ztracený ve vlastním životě a začalo mě bolet na prsou a sevřel se mi hrudník, že jsem nemohl ani dýchat. Nejprve jsme myslel, že umírám, že mám infarkt. Snažil jsem se znovu zaostřit, vrátit se k tomu, co dělám, a ten stav za chvíli přešel, ale já byl pořád jako paralizovaný, nepřítomný a zoufalý.

Od té doby šlo všechno z kopce. Neměl jsem energii a začal jsem zpomalovat. Neschopen zvládnout ani rutinní záležitosti, začal jsem dělat chyby. Obchodní rozhodnutí, která jsem dříve zvládal bez zaváhání, se proměnila v řadu omylů. Vše se začalo hroutit.

Ani doma to nebylo lepší. Žena ode mě odtáhla, už nečekala. Synové za mnou chodili: „Tati, kdy budeš zase s námi? Co kdybychom šli třeba do kina?“ Ale já neměl odpověď, ani chuť. Najednou mi připadalo, že každý krok, který jsem kdy podnikl, vedl jen k tomu, abych všechno, co jsem měl, ztratil. Přišel jsem o firmu, rodinu a nakonec i o smysl, proč vůbec pokračovat. Teprve teď, když se snažím sám sebe znovu najít, si uvědomuji, jak slepě jsem si nalhával, že dokážu zvládnout cokoli.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

František (39): Ve dvaceti jsem kvůli vztahům v rodině utekl z domova. Ani teď mi ale sestra nedá pokoj a chce mě zničit