Facebook
Instagram
Zpěvačka Alžběta Kolečkářová (32), finalistka SuperStar z roku 2011, byla hostkou Miluše Bittnerové v talkshow Na kafeečko. Promluvila o těžkém životním období, kterým si prošla přesně před rokem, kdy sebevraždu spáchal její životní partner se kterým má dva syny, Louise (5) a Lennyho (2). Dokázala pochopit jeho čin a odpustit mu? A jak se jí podařilo znovu nastartovat hudební kariéru? Jakou roli v tom má štědrý filantrop Leoš Mareš (48)?
Zpěvačka Alžběta Kolečkářová (32) na sebe upozornila ve druhé řadě televizní soutěže Česko Slovenská SuperStar v roce 2011, kde se umístila na šestém místě a vydala také první album To cítím. V posledních letech se stáhla ze světa showbyznysu a na své rodné Moravě žila poklidným rodinným životem, do kterého před rokem nečekaně zasáhla sebevražda jejího životního partnera a otce jejích dvou synů. Teď vydává druhé album, které reflektuje i tuto její životní etapu.
"Naštvání úplně zmizelo, hněv rozpustily slzy," říká Alžběta v talkshow Na kafeečko. "Vzpomenu si tak, jak se jmenuje moje nová deska „Na to hezký vzpomínej“. Takhle si to chci zachovat. Neříkat špatné věci, ty jsou všude. Odpustila jsem mu, udělala jsem si rituálky se svíčkami a to mi podvědomě pomohlo. Budeme s tím žít celý život, to je jasné."
Alžběta Kolečkářová o smrti partnera
Z Prahy jsi odcházela ve velmi těžkém životním období. Dnes je to rok, co tvůj životní partner a otec tvých dvou dětí spáchal sebevraždu.
Ano. Byl to hodně zajímavý rok. Ve chvíli, kdy se můj přítel rozhodl odejít z tohoto světa, poskládaly se mi různé věci z celého našeho vztahu – z toho co říkal, stejně jako z jeho předchozího života. Poskládalo se to dohromady a dávalo mi to smysl. Nepustilo mě to do momentu, kdy bych se vyloženě zhroutila a brala to jako absolutní tragédii. Když žiješ s někým, kdo přestal žít a trpí, nedá se mu vůbec pomoci… protože on odmítal jakoukoliv psychologickou pomoc – a to jsem nevěděla, že měl opravdu diagnostikovanou schizofrenii. Jen jsem si myslela, že vyhořel a je „pouze“ v depresích. Když s takovým člověkem žiješ delší dobu, je to těžké.
To věřím, samozřejmě.
Potřebovala jsem jet svoji kariéru a mít své děti. On fungoval – doma fungoval skvěle. Ale když se to potom stalo, sepnulo mi to a řekla jsem si, že by to takhle dopadlo v jakékoliv budoucí situaci. Nebudu lhát, ten vztah nebyl úplně ideální a určitě to mohlo mít také nějaký podíl. Potom vidím kamarádky a jiné ženy, které skončí na děti samy, a co ony musejí řešit s bývalými partnery… to je peklo. Jediné, co v tento moment můžu, je předávat těmto lidem myšlenku, že když jsou teď sami, měli by se vzchopit, užívat svůj život a udělat si ho pěkný. Oukej, pojďme si z toho něco vzít – je důležité to v sobě uzavřít. Tomu člověku odpustit.
To se ti podařilo? Odpustila jsi mu?
Dělala jsem různé rituály se svíčkami, ale až to všechno až teď. Nebýt lidí kolem nás a obecně podpory od lidí - včetně těch, které vůbec osobně neznám – bylo by to strašně těžké. Ale asi to tak mělo být. Potřebuji jít v životě dál, jsem takový typ člověkal a potřebuji vidět děti, že jsou šťastné. Je mi líto, když vidím holky, které jsou samy a topí se v tom. Jsou to jednotlivé krůčky. Myslím, že to, jaká jsi ve skutečnosti, je každý den, kdy jsi doma zavřená sama se sebou. Tam jsi přesně taková, jaká jsi a kdo jsi, jak to máš v hlavě nastavené. Ze začátku jsem první půlrok jen brečela. To je jasné, co chceš také dělat, že?
Jak být silná před dětmi
Jak to člověk ustojí před dětmi? Máš pětiletého Louise a dvouletého Lennyho. Když máma brečí, oni asi pláčou také, ne?
Nepláčou, ne. Samozřejmě, několikrát proběhlo to, že staršímu synovi bylo smutno. My si o tom povídáme. Někdy se chce třeba bavit o tom, co spolu dělali – fajn, pobavíme se. Informace o tom, co se stalo, ode mě přišla hned. Řekla jsem, že táta už zkrátka nepřijde, protože je v nebi. Přišla otázka proč. Protože byl nemocný. A lidé, kteří jsou nemocní, tak prostě bohužel odcházejí dřív. Komunikuji se syny na rovinu. Nechci se před tím schovávat a nechci po nich, aby na to zapomněli. Máme otevřenou komunikaci. Oni se podle mě cítí bezpečně a ví, že mi mohou cokoliv říct a to je právě důležité, bezpečí.
Ale jak jsi zvládla před nimi nebrečet?
To jsem nezvládla! Jsem velice emotivní člověk. Znám spoustu lidí, kterým zemřel někdo blízký z rodiny, a oni toho člověka třeba nikdy neviděli brečet. Myslím, že potom to může spět k tomu, že člověk nedokáže nakládat se svými emocemi – mohou z toho vzniknout nějaké nemoci. Já se nedokážu přetvařovat.
Před lidmi, které neznám, nebrečím. Chci šířit pozitivno a životní sílu. Třeba to ani nevíme, ale spousta lidí možná přemýšlí nad špatnými věcmi, které by mohli udělat. S dětmi to mám nonstop, 24 hodin denně: „Mami, proč brečíš?“ „Protože jsem smutná. Jsem smutná, tak brečím.“ Potom za mnou přijde syn a řekne: „Já teď chci jen sedět a být smutnej.“ Dobrý, chápu, vím na čem jsem! Neřekne, že se nic neděje a nepřestane se mnou mluvit, neodchází se schovat do pokojíčku, mluví se mnou. Projevování emocí způsobí vzájemnou upřímnost a důvěru.
Všichni tři jste silní.
To doufám.
Psychické nemoci se berou na lehkou váhu
Někde se psalo, že jste tvého partnera devět dní hledali.
Kdepak, bylo to hned ten den. V novinách se toho psalo. Devět dní, to bych asi zvládala hůř. Řekl mi, že jde za kamarádem a ten mi napsal, že vůbec domluvení nebyli. A to už mi seckvaklo. Byl opravdu v depresích, už byl v post-schizofrenní depresi, ale to všechno jsem zjistila až potom, od jeho bývalé přítelkyně. Dříve to měl opravdu reálně diagnostikované a rodina věřila, že je v pohodě, stejně jako já – tohle si nepřipustíš.
Bereme na strašně lehkou váhu, když nám někdo řekne, že je fakt v háji. Řekneme: „Jo, to bude dobrý!“ Vůbec to nemusí být dobré, stačí jeden krok k terapii, přičemž spousta z nich je dnes bezplatných. Zavolala jsem na policii, to bylo hned, když mi to seplo: „Víte, do města nejel. Aha? Tam byl pokus o sebevraždu? To jsem si myslela, že nebyl.“ Všechno se mi to poskládalo dohromady: „Jediné místo, kam mohl jít – za domem máme les, Kozí hřbety.“ A podle telefonu ho tam našli.
Prošla jsi si s ním několikrát tou hrozbou sebevraždy?
Já jsem u toho nebyla, to proběhlo na Slovensku. Řekl mi, že to nebylo tak, jak to vypadalo. Nechceš tomu věřit. Díváš se dopředu na to, jak to celé bude dobré, a stavíš si jednotlivé cíle.
Vždyť máte děti.
No právě. A on byl skvělý taťka. Najít teď pro nás někoho do života, to nebude jednoduché. Byl snowboarďák, jezdili jsme na longboardu, na hory, na dovolené. Cestovali jsme, jezdili na výlety, nepil alkohol. Bylo to hodně dobré.
Takže toho člověka dohnala jeho psychická nemoc.
Ano. Byl to silný muž. A to, jaká dnes jsem, je hodně jeho zásluha. On mě hodně krotil, někdy jsem mu to měla za zlé, ale bylo to na místě. Občas to potřebuju.
Člověk v takové chvíli také přemýšlí, jestli tomu mohl zabránit. Stalo se ti to?
Určitě. Co by kdyby. Jasně, mohla jsem zavolat sanitku. Ale potom si k tomu poskládám celý příběh a stejně by to tak dopadlo. On by s tím nedokázal žít. Vždycky byl těžce proti všem psychologům a lékům, jenže tohle je nemoc, kterou musíš řešit léky. Byl hodně hrdý a chtěl žít svůj život naplno. Vím, že by takhle žít nechtěl. Takže co by kdyby? Určitě by se to dalo prodloužit, ale nevím, jak by to bylo do budoucna. Odpustila jsem mu, i když s tím budeme žít celý život, to je jasné.
Novému albu pomohl na svět Leoš Mareš
O kolik let jsi za ten poslední rok zestárla?
Nevím. Určitě mě to někam posunulo. Jsem víc uvědomělá a víc se snažím pracovat na tom, abych byla zodpovědnější. Být lepším člověkem, svou lepší verzí. Chtěla bych být také čistější. Ještě je velký kus práce přede mnou.
Písničky z tvého nového alba reflektují také tuto událost. Jako by tam byla nová Alžběta. To album vznikalo za zvláštních okolností, složili se na něj fanoušci.
Ano. To album jsme měli v plánu ještě před tou událostí a šli jsme založit sbírku. Bohužel touto událostí se to celé umocnilo. Musím říct, jak to je – nejzásadnějším z přispěvatelů byl Leoš Mareš. Udělal toto gesto, protože mě chtěl jen podpořit, abych to mohla udělat. Jsem mu neskutečně vděčná. Osobně jsem mu nemohla poděkovat, ale díky němu se to povedlo na 120 %. Šli jsme do toho, byla to jízda. Vlastně to vůbec nechápu.
Mám pocit, jako by celý rok, který je za mnou, byl někde vystřižený jako obrázek, na který se dívám. Mám v hlavě za loňský rok díru. Do toho jsou tam všechny ty vzpomínky, události a natáčení desky, které bylo neskutečný mazec. Bylo to hodně rychlé, za 10 dní jsme dali dohromady celý repertoár a dodělávali jsme to v průběhu dalších tří měsíců. Bylo to hodně emotivní a ze studia jsme odcházeli vyždímaní. Moji producenti ze mě vždycky dostanou maximum. Ale já to miluju a potřebuju. Každá písnička má trochu jinou dynamiku a náladu, protože je to vždycky jiný příběh.
O čem dalším promluvila Alžběta Kolečkářová:
- O svých pěveckých začátcích
- O své účasti v SuperStar
- Jak po dětech úspěšně hubla a zhubla
- Proč opětovně přibrala deset kilo
- O své aktuální pěvecké kariéře
Související články
