Tabu vrcholového tenisu: Tereza Martincová otevřeně o nedokonalém světě bílého sportu

Tereza Martincová se na vrcholu kariéry ocitla v roce 2022, kdy v žebříčku WTA pronikla do první čtyřicítky. Pro namlsaného našince zvyklého na grandslamové úspěchy Petry Kvitové nebo Báry Krejčíkové možná zanedbatelný úspěch. Ve skutečnosti počin, za nímž se skrývá obrovská dřina, odříkání a strach, abyste zaplatili cestu na turnaj, ale třeba také trenéra.

„Tenisový život má takovou nálepku, že je to vlastně úplně super, ale je tam spousta věcí, které nejsou tolik vidět a o kterých se vůbec neví,“ poukazuje Tereza, která se momentálně zotavuje po zranění kolena. „Máme nějaké startovné a podle toho, jak hrajeme, získáváme víc. Na druhé straně si platíme tým lidí. Čím je člověk lepší, může si ten tým zvětšit, ale platíme vše. Jediné, co nám platí turnaj, je určitý počet nocí na hotelu. Což bývá, když člověk prohraje v prvním kole, třeba jen tři nebo čtyři noci,“ rozkrývá česká hráčka nesnadný život profesionálních tenistek.

Mohlo by Vás zajímat:

Sportovci o plánech do roku 2024: Tenistka Strýcová se těší na druhé miminko, Eva Adamczyková potřebuje trochu přibrat

Náš život je osamělý, říká tenistka Tereza Martincová

Jaký je život profesionální tenistky? Ono to vypadá, že takový bohatý, samé cestování, ale není to ve skutečnosti osamělý život?
Je hodně osamělý, když se o tom bavíme s holkami. Musí to dělat lidé, kteří dokáží být sami se sebou, protože ačkoliv má člověk okolo sebe tým, tak na kurtu je sám. Se vším se musí vyrovnávat sám, na hlavu je to poměrně těžké. Na druhé straně máme tým lidí, takže to má i nějaké plusy. Ale tenisový život má takovou nálepku, že je to vlastně úplně super, ale je tam spousta věcí, které nejsou tolik vidět, o kterých se vůbec neví.

To mě zajímá, jaké jsou tam věci. Když jezdíte po turnajích, jste tam sama, nebo tam je někdo s vámi? Třeba trenér, fyzioterapeut...
To záleží na tom, jak je člověk dobrý a na jaké turnaje se dostane, protože tam je strašně důležitá ta finanční stránka. Když vezmu třeba nás, Čechy, tak my nejsme úplně zajímaví ze sponzorského hlediska, takže pro nás je hrozně těžké sponzory získat. Tudíž záleží, jak jsme na tom v žebříčku. Zlomová je světová stovka, tam může mít člověk jistotu, že bude jezdit s trenérem, a když se dostane kousíček dál, tak už si může vzít někoho navíc. Ale když člověk ve světové stovce není, trenéra tam může mít jen nárazově. V tomhle je to náročnější, protože nemáte jistotu, že z prize money, tedy částky, kterou si člověk na turnaji vydělá, uhradí jak cestu pro sportovce, tak trenéra, trenérův plat a všechny věci okolo. Takže člověk musí neustále přemýšlet, jak to udělat.

Finance jsou velké téma, které chci ještě probrat, ale teď zůstanu u toho, jak moc je člověk sám. Je reálné si v tenisovém prostředí najít kamarády, nebo je to úplně no go. Já si představuji, že máte turnaj, potom nějakou closing party a porozumíte si třeba se Serenou Williams. Pak jste kámošky, dopisujete si a pak se na sebe těšíte na turnaj.
Některé holky to takhle trošičku mají. Přece jen ty turnaje se pořád opakují, takže se scházíte se stejnými tvářemi. A určitě tam jsou dny volna, že můžete s kámoškou zajít na véču, na kafe, ale pak se všichni rozprchnou domů. Takže aby byly kamarádky i mimo turnaj, to úplně ne.. Navíc je to hrozně tenký led v tom, když pak jdou ty holky hrát proti sobě, což se může stát. Už jsem slyšela pár příběhů, že se přátelství najednou rozpadne. Já myslím, že hodně holek se tohohle bojí a naschvál si drží kamarádky od těla. Je fajn si to držet na střední úrovni, aby to nebyly kamarádky na život a na smrt.

Na druhé straně, jaká je šance mít kamarádky, kamarády a třeba i přítele, osobní život, když je člověk každou chvíli na turnajích? Je tam na tohle prostor?
Je to velice náročné. Zejména z toho hlediska mít přítele. Já mám to štěstí, že můj partner si čas může trošku přizpůsobit. Spousta holek na tohle doplácí, mají přítele, který musí být v práci a dostane dovolenou 14 dní za rok. To je pak poměrně těžké skloubit. Kdo to dokáže, klobouk dolů. Partner se musí pořád podřizovat. I v tom, že jsem se třeba zrovna vrátila z turnaje, tak můžeme jet na výlet, nebo naopak trénuju, odpočívám, atd. Tohle je pro tu druhou stranu velice těžké přijmout, aby s tím byli oba v pohodě.

Mohlo by Vás zajímat:

Tenistka Barbora Krejčíková: Co by na sebe nikdy nevzala, jsou šaty na kurt a do společnosti hluboký výstřih

Sponzory máte až v top dvacítce, jinak všechno platíte

Teď otevřu velké tenisové téma - finance. Lidé slyší o pohádkových prize money, ale to se týká hlavně tenistů v první desítce, možná dvacítce. Jaká je realita?
Realita je brutální.

Co všechno vlastně tenista platí?
Úplně všechno. Máme nějaké startovné a podle toho, jak hrajeme, získáváme víc, ale na druhé straně si platíte tým lidí. Čím je člověk lepší, tím si ho může zvětšit, ale platí za něj vše. Jediné, co nám hradí turnaj, i když také jak který, je určitý počet nocí na hotelu. Což bývá, když člověk prohraje v prvním kole, třeba jen tři nebo čtyři noci. Takže když jedete do Ameriky, plánujete tam strávit měsíc a víte, že na prvním turnaji máte tři nebo čtyři noci, pokud prohrajete v prvním kole, tak zbytek si doplácíte. Navíc trenérovi a týmu se platí všechno, plus letenky si hradíme sami. Případně, když má někdo štěstí, tak od sponzorů.

Jaké mívají trenéři obecně požadavky?
Je tam nějaký fixní plat, který, když půjdeme do zahraničí, je velice vysoký. K tomu jsou pak dobří ti sponzoři. Když holky dopředu vědí, že mají sponzora, vezmou peníze, zaplatí si trenéra, a ti jsou pak logicky trošičku rozmazlenější. Když si je platil někdo ze zahraničí, mají nějaký standard, který jim přijde v pohodě. To je ta síla sponzorů nebo toho, když jste top top, v té nejlepší dvacítce, kde se sponzoři získávají snáze. Je to náročné také v tom, že z toho platu musí trenér uživit rodinu. Vy jste ta firma, která mu platí celý život. Takže ten poměr tam musí být adekvátní, ale...

...ale chtějí si dopřát fajn hotel asi.
Určitě jsou ve sportu i lidé, kteří jsou normální, ale je jich málo. Takoví pak i řeknou: „Hele, teď se nám tolik nedaří. Potřebuju, abys byla v klidu. Tak to nastavíme tak, abys byla v pohodě.“ Na druhé straně je spousta trenérů - v zahraničí jsou takoví - že prostě řeknou: „Hele, tohle je můj fix a já nemůžu jít dolů.“ A když nejste v tom topu, je to pro vás problém. Viz třeba, když se člověk zraní, tak nemůže pustit trenéra k vodě.

Další věc jsou daně. My slyšíme třeba na Wimbledonu, to je taková krásná ukázka, že prize money jsou takové a takové, ale kolik tam zůstane na daních?
V Anglii přes 40 %, ale to je skoro všude.

Mohlo by Vás zajímat:

Tenistka Barbora Strýcová se loučí s tenisem: Mateřství mi změnilo tělo, chci se naplno věnovat synovi a procestovat s ním svět

Tereza Martincová měla skvělé dětství

Tenis byl váš sen už od dětství? Měla jste v sobě tu ambici? Nebo to byla ambice rodičů, to tak v tenisu také často bývá...
To bývá, teď je to velký trend. Přijde mi, že jak tam máme hodně holek, že se to rodičům líbí. Že se vidí v tom, že budou mít doma malou světovou jedničku nebo grandslamovou vítězku. Ale můj sen to nebyl. To vzniklo tak, že mě naši dali na tenis, protože se jim to líbilo jako doplňkový sport pro gymnastiku, kterou jsem dělala. Na raketu jsem si poprvé sáhla v osmi letech, hrála jsem jednou, dvakrát týdně maximálně.

To je dost pozdě v dnešní době!
To je velice pozdě, v dnešní době tam dávají děti pomalu od tří let, ne-li dřív, ať už si sahají na raketu.

Chtěla jste s tím někdy praštit?
Úplně? Ne. Samozřejmě někdy z člověka vylétne: „Kašlu na to!“ To většinou po zápase, kdy je člověk plný emocí. Ale že bych seděla v klidu doma a řekla si: „Už toho mám dost, už nechci,“ tak do téhle fáze jsem se nedostala.

To dětství bylo pořád na kurtech, nebo ne?
Moje určitě ne. Já do sedmnácti dělala všechno možné - jezdila na koni, chodila do školy, měla jsem kamarády, jezdili jsme na dovolené. Fakt musím říct, že tam vidina toho profi tenisu vůbec nebyla. Až v těch sedmnácti se to začalo lámat, tehdy jsem to i já sama chtěla zkusit. Chodila jsem do školy, která byla naschvál vybraná tak, aby mě uvolňovali na tréninky, a moje vidina byla taková, že bych se mohla dostat na univerzitu a spojit tenis se stipendiem. Že bych hrála za školou v zahraničí. Ale nikdy tam nebylo to, že budu profesionální tenistka.

Máte zpětně pocit, že jste kvůli tenisu o něco přišla?
Ne, vůbec, protože, jak říkám, jsem sice trénovala, ale určitě ne nějaké obrovské dávky. Měla jsem trénink třeba dvakrát denně. A ne odmalička. Když jsme jeli na chatu nebo se koupat, tak jsme si šli ráno zahrát tenis a pak jsem měla celý den volno. Nebo jsem si tam šla párkrát oběhnout kolečko nebo si zaplavat. Bylo to celé hrozně dobrou formou, že se to sice muselo udělat, ale nebyl to žádný dril. Bylo to spojené s tím, že jedeme na víkend, ale zároveň si tam půjdu zahrát. Samozřejmě jsem si občas říkala: „Ježišmarja, jsem na chatě a zase musím jít hrát,“ takový ten prvotní odpor, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. A pak, jak jsem to odehrála, to bylo zase super. Za mě to bylo dobře skloubené, takže dětství jsem měla skvělé.

• O tlaku ve vrcholovém sportu
• Co udělá s psychikou vrcholového sportovce zranění
• Jak to funguje v reprezentaci
• Co vyjadřují její tetování
• S jakými hejty se setkala během tenisové kariéry
• Co plánuje dělat po skončení sportovní kariéry