Tomáš se chtěl stát tátou, ale jeho manželka nemohla mít děti. Adopci odmítal a začal se scházet s někým jiným. Po čase zjistil, že jeho nová partnerka děti nesnáší a nechce je mít.
Stál jsem a sledoval ženu, která se o několik metrů dál připravovala na darování krve. Na moment jsem si pomyslel, že je to moje bývalá manželka Anička (33), ale rychle jsem tu myšlenku zahnal. Pak se otočila a já ztuhl. Byla to ona, ale vypadala úplně jinak. Měla jiný účes, byla štíhlejší a vypadala šťastně.
Nemohl jsem uvěřit, že je to ona.
„Aničko?“ zeptal jsem se hlasitěji, než jsem zamýšlel, a náhle se na mě začali dívat i ostatní lidé.
Přimhouřila oči a pak ke mně přistoupila.
„Nemůžu uvěřit, že jsem tě neviděla pět let.“
„Vypadáš dobře,“ řekl jsem.
„Děkuju, ale ty komplimenty si nech. Co tady děláš?“
„Asi to samé co ty, chystám se darovat krev.“
Když jsme byli manželé, chodili jsme darovat krev spolu. Očividně jsme oba zůstali u tohoto zvyku. Bylo zvláštní, že jsme se zde tolik let nepotkali.
„A Karolína s tebou nepřišla?“
„Hmm, nemá ráda pohled na krev,“ řekl jsem.
Přikývla, že rozumí, a šla si sednout na židli, která jí byla přidělena.
Nemohla mít děti
Sledoval jsem ji z druhého konce místnosti a hlavou mi proběhla vlna vzpomínek na nás dva. Seznámili jsme se na vysoké škole, spojila nás osamělost a dobrá srdce. Oba jsme se angažovali v charitativní činnosti a dávali přednost výletům do hor před divokými večírky v studentských klubech.
Vzali jsme se poměrně rychle, ještě před promocemi. Snili jsme o malém domečku a dětech pobíhajících po zahradě. Bohužel, ne všechny sny se mohly splnit. Po letech snažení, chození od lékaře k lékaři, nekonečných testech a pokusech, byl verdikt jasný – Anička je neplodná. Naše domácnost byla plná tichých dnů přerušovaných jen pláčem mé ženy.
Všechno jsem dusil v sobě. Nejprve jsem tu informaci popíral. Pak jsem se ponořil do práce, abych nemyslel na to, že nikdy nebudu otcem. Později jsem udělal největší chybu svého života...
Po období deprese se Anička vzpamatovala a rozhodla se. „Můžeme si adoptovat dítě. Je tolik malých dětí, které čekají na rodiče jako jsme my,“ řekla.
Byl jsem ohromen. Tuto možnost jsem vůbec nezvažoval. Tížilo mě, že mi nemůže dát vysněného syna, ale nechtěl jsem se realizovat jako otec nějakého dítěte z okraje společnosti. Nemohl jsem přijmout její nápad. Anička nevěděla, jak moc závidím kamarádům, když mluví o těhotenství svých manželek, probdělých nocích, prvních krůčcích dítěte a tak dále. Bolelo mě to tak, že jsem měl chuť bušit hlavou do zdi.
Tehdy jsme se začali odcizovat. Moje žena hledala adopční centra a ponořila se do procesu adopce, zatímco já se soustředil na práci. Rychle jsem začal vymýšlet výmluvy, abych trávil doma co nejméně času a nemusel poslouchat řeči o adopci.
Měl jsem poměr
Přesčasy v práci byly někdy skutečné, někdy ne. Trávil jsem stále více večerů s půvabnou novou kolegyní. Karolína (30) byla o něco mladší a teprve začínala svou kariéru. Poutala pozornost nejen svou krásou, ale také otevřeností. A co pro mě bylo plus, nemluvila o dětech.
Rychle jsem se nechal svést a moje pozdní návraty z práce Aničce neunikly.
„Máš někoho?“ zeptala se smutně.
„Ehm...“ zamumlal jsem.
„Jen mi nelži.“
„No dobře, nemá smysl to zatloukat. Už tři měsíce se s někým vídám.“
„Zamiloval ses?“
„Ne, jen jsem potřeboval únik od toho všeho.“
„Ode mě?“
„Od problémů.“
„Vždyť jsme měli adoptovat dítě...“
Tehdy ve mně něco prasklo. „Ty jsi to chtěla!“ téměř jsem zakřičel.
Tázavě se na mě podívala.
„Proč se na mě tak díváš? Já chtěl být otcem našeho dítěte, ne nějakého cizího spratka. Když mi nemůžeš dát syna, tak...“
„Tak co? Opustíš mě?“ přerušila mě.
„Myslím, že to v tuto chvíli bude nejlepší rozhodnutí.“
Po tváři jí stekla slza a pak řekla: "Jsi ničema. Doufám, že nikdy nebudeš litovat toho, co jsi právě řekl.“
Chtěl jsem s ní mít dítě
Rozvod byl rychlý a bezbolestný, i když jsem věděl, že jsem Aničce ublížil. Měli jsme být spolu v dobrém i zlém a já utekl, když mě první problémy přerostly. V té době jsem však byl zaslepený vizí nového života po boku ženy, která mě dělala šťastným.
Myslel jsem si, že jsem se zamiloval, takže po několika měsících jsem začal snít o dítěti. Stále jsem měl šanci založit rodinu. Ale nevěděl jsem, že osud se mi vysměje. A udělal to dost brutálně.
„Miláčku, možná bychom už měli přemýšlet o dítěti...“ řekl jsem jednou večer Karolíně.
„O jakém dítěti?“
„No, o našem. Chtěl bych být otcem.“
„Ale já nechci být matkou,“ řekla chladně.
„Dobře, jestli potřebuješ ještě čas, to je v pořádku. Vrátíme se k tomu později.“
„Ne, nevrátíme se k tomu,“ zvýšila hlas. „A ty vůbec nic nechápeš. Nemám v úmyslu mít děti. Nemám je ráda a nechci se pro nikoho obětovat. Ani pro tebe.“
Byl jsem ohromený. Nikdy jsme o tomhle tématu nemluvili, ale myslel jsem si, že na to ještě přijde čas. A teď jsem si uvědomil, jak naivní jsem byl.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal jsem se rozzlobeně.
„Nezeptal ses,“ odvětila a odešla z pokoje.
Byl jsem na sebe naštvaný
Zůstal jsem sám se svými myšlenkami. Znovu jsem se musel vypořádat s nečekaným problémem. V této situaci jsem mohl jen doufat, že časem nějak přesvědčím Karolínu k mateřství, nebo že sama dospěje k tomu rozhodnutí. Náhodné těhotenství nepřicházelo v úvahu, protože užívala antikoncepční pilulky. V tomto vztahu jsem setrval dalších pět let a naivně věřil, že dítě časem přijde.
A teď jsem opět potkal svou bývalou ženu. Vypadala opravdu krásně. Litoval jsem, protože hluboko uvnitř jsem cítil, jak moc jsem ji zklamal. Chtěl jsem si s ní ještě promluvit, ale jen mi zamávala na rozloučenou.
Když jsem šel k autu, viděl jsem ji, jak jde po ulici se svou rodinou – s novým manželem a jejich přibližně tříletým synem. Takže adoptovala dítě. To mě bolelo ještě víc. Uvědomil jsem si, že jsem selhal a ona si splnila náš sen beze mě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.