Facebook
Instagram
Pozvání do talkshow Na kafeečko tentokrát přijala finalistka realityshow Big Brother Zoe Black, která ještě před necelými dvěma lety byla oficiálně mužem. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou promluvila o obou svých coming-outech, a jak je přijala rodina, ale také o nelehké hormonální léčbě nebo extrémně bolestivé operaci intimních míst. Co vzkazuje rodičům teenagerů, které stejně jako ona žijí v nesprávných tělech?
Tatérka a burleska Zoe Black (30) byla ještě před dvěma roky mužem, Danielem Černým. Prošla hormonální léčbou a bolestivou operací, aby se stala ženou - se vším všudy. Třešinkou na dortu byla nedávná plastika prsou. Národu o sobě dala vědět v realityshow Big Brother, kterou téměř vyhrála - skončila na druhém místě.
Tvrdí, že na televizní obrazovku šla s jasným úmyslem: "Uvědomuji si, že naše dva národy – Češi a Slováci – nejsou dostatečně vzdělané a edukované o tom, co je vlastně trans nebo co obnáší tranzice. A že je asi důležité lidem nastínit a ukázat, jak taková cesta vypadá a jak přirozené to může být," vysvětluje Zoe v talkshow Na kafeečko, kde také velmi detailně a otevřeně popisuje, jak se tělo hojí po operaci intimních míst.
Od dětství jsem nepřijímala "to dole", říká Zoe Black
Pochopila jsem, že sny o tom, že člověk žije v jiném těle, se objevují už od dětství.
Tenhle problém jsem nedokázala vyřešit dlouhou dobu, celé dětství a pubertu. Já jsem nedokázala najít své štěstí. Celou dobu jsem myslela, že jsem hrozně divnej kluk. Měla jsem v životě dva coming outy – první byl, že se mi líbí muži a jsem gay. Druhý byl, že jsem žena, a ten přišel o několik let později. Po prvním coming outu se mi ulevilo, protože jsem mohla sdílet, kdo se mi líbí, se svým okolím. Ale nebylo to ono. Žila jsem jako gay a pořád jsem nebyla šťastná.
Začala jsem zjišťovat, že vlastně moc nepřijímám "to dole" – bylo mi to vlastně docela nepříjemné. Celý život jsem hodně feminní a dlouho jsem nevěděla, že vůbec existuje něco jako tranzice a translidi. Potom jsem se přestěhovala do Prahy a v jednadvaceti letech jsem se začala věnovat dragu, což mi otevřelo úplně jiný svět. Zjistila jsem, že nechci být ženou jen jednou za týden, protože je to moje podstata. A tak přišlo uvědomění – aha, tak tohle je ten problém! Nežila jsem v těle, ve kterém jsem žít měla.
Zkoušela sis maminčiny boty a šaty?
No jasně, na tajňáka, to tam bylo.
Když jsi zjistila, že jsi na kluky, bylo to v Brništi u České lípy, odkud pocházíš, asi těžké, ne?
Jasně. Šla jsem s tím ven, až když jsem šla na střední do prváku. Vypadla jsem, protože jsem studovala v Liberci, a to je velké město, kde jsem se cítila více v bezpečí. Šla jsem tam už s tím, že jsem se vyoutovala ve třídě, abych měla klid. Doma jsem se vyoutovala, až když jsem si našla v sedmnácti letech prvního přítele, bylo to někdy v druháku. Do té doby jsem si říkala, že ještě nemám potřebu sdílet to s rodinou a mým blízkým okolí. Že si prostě počkám, až k tomu budu mít nějaký správný důvod.
Coming out byl osvobozující, maminka nebyla překvapená
Když ses převlékala za ženu a zjistila jsi, že tohle ti vyhovuje, musel to být pro tebe hrozný šok.
Ne, bylo to osvobozující. Vůbec to nebyl šok, protože jsem na to konečně přišla. To zjištění bylo strašně přirozené a byla jsem za něj ráda, strašně jsem si oddychla. Náročné bylo jen to, jak to vlastně udělám. Ale oddychla jsem si, když jsem přišla na to, co je vlastně můj problém.
Jak jsi tento svůj coming out řešila s blízkými, s rodinou?
Protože jsem osm let dělala drag a vystupovala jsem jako žena, tak oni věděli, že to dělám, a možná měli v hlavě otazníček. V mých 26 letech přišlo období, kdy jsem se rozhodla, že to je ono a tohle je moje cesta. Oznámila jsem to mamce, a ta mi řekla, že z toho vlastně není vůbec překvapená, protože to cítila vždycky a věděla, že má dvě holky, a ne jednu. Přijala to krásně a předala to zbytku rodiny, řekla to babičce. Potom jsem začala tranzici a všichni v rodině to přijali kromě dědy.
Jak se to projevovalo?
Ne že by to děda nepřijímal nebo mě nenáviděl, on to prostě jenom nechápal. Byl stará škola a měl klasický přístup: „Mně je to jedno, pro mě budeš pořád tohle a tohle.“ Takže pro mě to byla strašná výzva! Nezlobila jsem se na něj, jsem člověk a jsem chápavý člověk, všechno toleruju a chápu. Říkala jsem si, že to časem přijme, a uvidíme.
Kdy se to zlomilo?
V srpnu jsem slavila třicáté narozeniny a bylo to pro mě výjimečné, nejen pro ty třicátiny. Přijela jsem domů a můj děda vždycky chlapům podává ruku a ženy líbá, klasika. Gratuloval mi, popřál a našpulil na mě pusu. Nejprve jsem se zarazila, co se děje, a dala jsem mu pusu. Měla jsem husinu, protože děda to konečně pochopil a přijmul. Výsledkem toho je, že všechno chce čas a trpělivost. Nemůžu se na lidi zlobit, že to nechápou, ale věřím, že časem to pochopí. U mého dědy je to krásný příklad.
Tvůj postoj ale není většinový. Většina trans lidí se rozčiluje, když to společnost nechce přijmout.
Ale to je jasné, protože já jsem s tím neměla problém. Kdyby to nepřijímali, tak jsem z toho také špatná. Měla jsem jediné štěstí, jsem za to vděčná a mrzí mě, že to jiní lidé tak nemají. Měla jsem přijetí a všechno šlo hezky. Kdyby to tak nebylo, asi bych s tím měla také problémy a jsem na to víc háklivá.
Chápeš naši většinovou společnost? Je to pro nás docela těžké.
Já to chápu, to je právě ono. Když mě někdo osloví v mužském rodu, potom se zarazí, tak říkám, že je to naprosto v pohodě. Ale to je tím, že jsem měla přijetí a dokážu to skousnout, dám lidem šanci to pochopit. Nezanevřu na ně, „už na mě nemluvte!“.
Hormonální léčba mě naprosto emočně rozhodila
Jak působí hormony při hormonální tranzici? My jako ženské to zažíváme poměrně často.
Přesně. A teď si vezmi, že máte staré tělo a najednou začnete brát ženské hormony. A to je kolotoč. Když se mě někdo zeptá, co byla nejhorší část tranzice, tak jednoznačně říkám, že hormony. Když jsem začala brát hormony a kolem čtvrtého měsíce to začalo působit na tělo a hlavně na psychiku, tak to bylo asi moje nejtěžší období tranzice.
Můžeš nám to nějak přiblížit? Byla jsi více emotivní?
Ano. Bývala jsem typ, kterému bylo všechno jedno, ze všeho jsem si dělala srandu, moc jsem nebrečela a neukazovala jsem emoce. Když jsem začala brát hormony, tak jsem na pomezí čtyř měsíců začala věci více prožívat a víc brečet kvůli všemu, což jsem normálně neměla. Musela jsem se naučit žít s tím, že teď budu na nějakou dobu brečet. Byla jsem naučená neukazovat emoce, neukazovat slabost, proto to bylo náročné – všechno mě rozhodilo. Po pár měsících se hladiny hormonů začaly srovnávat a já jsem si uvědomila, že vůbec není špatné ukazovat emoce. Naopak, že je to fajn, a přijala jsem emotivní stránku sama sebe. Už to není tak hrozné, už se dokážu na věci dívat s nadhledem. Ale když to bylo nejhorší, tak jsem ztratila spoustu kamarádů.
Budeš brát hormony celý život?
Ano, celý život.
Budou ti je snižovat? Třeba v přechodu?
Nejsem si jistá, tohle jsem ještě neřešila.
Je něco z mužských vlastností, co jsi ztratila a je ti líto?
Asi ne. Řekla bych, že jsem více empatická a citlivá, víc se dokážu vcítit. Umím to dát najevo a projevovat se.
Ani na sekundu jsem před operací nezaváhala
Operace, kterou jsi musela projít, je náročná a dělá se nadvakrát, že?
Jak kde. V Motole nadvakrát a myslím, že v Brně nebo v Ostravě najednou.
Na stupnici bolestivosti 1 až 10 je to jak?
Tak 8 až 9. Ta nejhorší bolest byla prvních čtrnáct dní. První týden úplné peklo, to je jasné, ale byla jsem v nemocnici, takže jsem to zvládala díky práškům na bolest. Po týdnu už jsem byla doma, a to bylo hrozné. Pořád jsem měla hadičku na moč s pytlíkem, nemohla jsem chodit a zároveň jsem se musela čtyřikrát denně zvedat z postele, kterou jsem měla nízko, takže to bolelo. Musela jsem čtyřikrát denně jít do sprchy, osprchovat se, jít zpátky, dilatovat dvacet minut a jít zpátky do sprchy, osprchovat se a lehnout si. Pro mě bylo fakt náročné chodit. Tohle bylo peklo.
Postupem času člověk leží, kouká na televizi a cítí bolesti tam dole. Zároveň jsem byla psychicky nastavená tak, že je to tak, jak to má být. Měla jsem z toho pořád radost a prostě jsem věděla, že to bude v pohodě. Na sekundu jsem se nebála a neváhala jsem na tu operaci jít. Ležela jsem na operačním sále, věděla jsem, že mě čeká krveprolití, bude to těžké, a můžu se probudit a už to nemusí být jako dřív. Ale byla jsem šťastná, těšila jsem se, až se proberu a až to tam nebude. I když to strašně bolelo, bylo to naprosto přirozené, probudila jsem se a bylo mi skvěle.
Měla jsi pokoj sama pro sebe?
Byla jsem na společném pokoji s ženskými.
A od té doby máš změněné jméno.
Díky bohu. Mám F v občance. Bylo to náročné období – jdete na úřady, vyvolávají vás v mužském rodě, ale vypadáte jako žena. Po operaci se to změní a už s tím bojovat nemusíte.
Nová prsa mi dodala sebevědomí
Vidím, že máš řasy, opravenou pusu, ďolíčky ve tvářích.
Tam jsem měla piercingy. Věděla jsem, že až je jednou vyndám, zůstanou tam ďolíčky. Vždycky chceme to, co nemáme.
Dále jsou to nehty a prsa. Prsa jsou docela novinka, že?
Je to novinka, asi měsíc a půl. Mám strašnou radost. Hodně to podpořilo moji ženskost a hlavně můj pocit sama za sebe, když stojím před zrcadlem. Jasně, genetiku nezapřeš. Vím, že mám třeba širší ramena. Ale prsa mi dodala sebevědomí, protože člověk už se na to tolik nesoustředí, vypadá to hezky a tělo to hezky feminizovalo. Pan doktor Frajer mi udělal opravdu hezké frajerky, jak jim říkám. Opravdu se nejmenuje Frajer nadarmo. Bez komplikace, skvělý přístup a krásně se to hojí, jsem moc ráda.
Do Big Brothera jsem šla s jasnou myšlenkou
Poznala jsem se s několika trans ženami, které se přestěhovaly a nechtějí mluvit o tom, že jsou trans. Ty jsi naopak šla do Big Brothera, abys ukázala, že být trans žena je úplně normální. Povedlo se?
Moje okolí mi dávalo strašně najevo, jak je to u mě strašně přirozené a v pohodě. A já jsem měla pocit nutkání vystoupit ze své komfortní zóny a jít s kůží na trh. Bylo to samozřejmě velmi náročné, protože existovaly jen dvě možnosti – buď mě společnost přijme, nebo nepřijme a bude to prostě náročné. Jenomže já jsem skokanka, a když se pro něco rozhodnu, tak tomu věřím a jdu si tvrdě za tím. A to byl Big Brother. Šla jsem tam hlavně z toho důvodu, že si uvědomuji, že naše dva národy – Češi a Slováci – nejsou dostatečně vzdělané a edukované o tom, co je vlastně trans nebo co obnáší tranzice. A že je asi důležité lidem nastínit a ukázat, jak taková cesta vypadá a jak strašně přirozené to může být. Nevěděla jsem, co se děje venku, když jsem byla v Big Brotheru, ale jenom to, že jsem skončila druhá a skoro jsem to vyhrála, je neskutečné. Lidé to asi chápou a nějakým způsobem tolerují. Potom jsem vylezla ven a dostávala od lidí neskutečné množství lásky.
Byly nějaké hejty?
Byla jsem překvapená, že hejtů bylo na mém osobním profilu skutečně minimálně. Každá druhá zpráva byla krásná. „Nechápala jsem to, nevěděla jsem, ale ty jsi mi otevřela oči.“ Odcházela jsem sice s druhým místem, ale pro mě s velkým vítězstvím toho, že jsem předala zprávu, kterou jsem předat chtěla. Myslím, že se to povedlo.
Velký vzkaz rodičům puberťáků
Co bys vzkázala rodičům dětí, kteří si něčím podobným také procházejí?
V první řadě – neříkat jim, že jsou nemocní, nebo že je to špatně, ale snažit se je pochopit. To je první krok ke všemu. Dát jim v tomhle volnost. Zkontaktovat a najít třeba sexuologa a začít k němu docházet, aby si s rodičem a dítětem povídal. Pomůže to rodičům i dítěti. Určitě jim neříkat, že jsou nemocní a zvrácení, „jděte se léčit“. Na začátku je důležité pochopení.
O čem dalším promluvila Zoe Black:
- Jak její tranzici přijal její tehdejší partner
- O umělecké škole, kterou studovala
- Jaký je rozdíl mezi burleskou a travesti show
- Proč je dnes taková "epidemie" trans lidí
- Jak těžké je najít si nového partnera
Na fotografie z natáčení talkshow Na kafeečko i na snímky z archivu Zoe Black se můžete podívat v naší galerii.
Související články
