Albert Einstein jednou řekl, že cestovat časem lze. Sice jen do budoucnosti, ale teoreticky by to šlo. Když se člověku podaří překročit rychlost světla, může cestovat. Zatím se to oficiálně ještě nikomu nepodařilo. Přesto dodnes existují důkazy, které tvrdí opak. Opravdu se mohlo jednat o cestování časem do minulosti, nebo je vše úplně jinak, než se zdá?
Podivný muž z minulosti
V polovině června roku 1950 srazilo auto na Time Square v New Yorku podivného 29letého muže. Řidič auta vypověděl, že se před ním muž objevil zčistajasna jako duch a on tak neměl čas okamžitě zareagovat a vyhnout se mu. Při převozu do nemocnice byl muž ošetřen a začalo se zjišťovat, o koho vlastně jde. Doklady žádné neměl, a navíc byl opravdu zvláštně oblečen. Jako kdyby utekl z 19. století. V kapsách měl měděný žeton na pivo, návrh Zákona o péči o koně a povozy, 70 dolarů a vizitky. Policii prozradil své jméno. Představil se jako Rudolf Fnetz. Při hledání informací o tomto muži v policejních archivech policisté zkoprněli. Tento muž byl pohřešovaný v roce 1876, kdy beze stopy zmizel. Dodnes není tato záhada vyřešena. Jak se mohl Rudolf Fnetz dostat z roku 1876 do roku 1950 a přitom mít stále 29 let?
Podivný nález v čínské hrobce
Když v prosinci roku 2008 archeologové otevřeli prastarou čínskou hrobku jednoho z čínských panovníků, mysleli si, že hrobka byla více než 400 let nedotčená. Když ale ohledávali okolí sarkofágu, museli své tvrzení lehce pozměnit. Nalezli totiž předmět, který vypadá jako zkamenělé hodinky. S ciferníkem i s ručičkami ukazujícími deset hodin. Na zadní straně hodinek je dokonce vyryt nápis Sweid – tedy švédský. V dobách staré Číny hodinky ani Švédsko neexistovaly. Pozoruhodný nález ještě dodnes nebyl vysvětlen.
Návštěvník z budoucnosti přišel varovat
Koncem července roku 1945 přiběhne na městský úřad v japonském městě Hirošima rozrušený a vyděšený muž. Všichni na něj koukají jako na blázna. Muž je zmatený, celý se třese a neustále opakuje, aby byla celá Hirošima v prosinci okamžitě evakuována, jinak všichni její obyvatelé zemřou strašlivou smrtí v ohni a žáru. Pomatený muž byl několikrát napomenut a upozorněn, aby odešel, protože děsil lidi. Odmítal odejít a stále opakoval to samé. Nakonec městský úřad opravdu opustil, protože úředníci a ochranka s ním začali ztrácet trpělivost a vyhrožovali mu policií. 6. srpna se ale opravdu výstraha muže vyplnila. Na Hirošimu byla shozena atomová bomba, která zabila tisíce lidí. Kdo byl tajemný muž? Věštec? Návštěvník z budoucnosti, nebo se jen dostal příliš blízko americké armádě a zjistil, co chystají?
Blázen, nebo cestovatel v čase?
V březnu roku 2010 přijde do jedné z moskevských redakcí muž, který chce po novinářích, aby napsali a varovali před chystaným teroristickým útokem v moskevském metru, při kterém zemře mnoho lidí. Když se ho novináři zeptají, jak o tom ví, odpoví jim, že k nim přicestoval z roku 2099 a zprávu o tomto teroristickém útoku si přečetl na internetu ze zpráv a z článků z roku 2010. Redaktoři se mu vysmějí a doporučí mu návštěvu psychologa. Co přesně se muselo novinářům v jejich hlavách honit, když se 29. března 2010 dvě sebevražedné atentátnice opravdu ve stanicích metra Lubjanka a Parku kultury odpálí, se už můžeme jen domýšlet. Ten den zemřelo více než 40 nevinných lidí. Když se snažili později stejného muže novináři vypátrat, nepodařilo se jim to. Jako kdyby se po něm slehla zem.
Podivný dopis Karla Hynka Máchy
O cestování v čase píše i Karel Hynek Mácha. Dopis je adresovaný jeho příteli Eduardu Hindlovi. Popisuje v něm zážitek, který se mu stal na hradě Houska.
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří v hlubokých stínech, zahlédl jsem temnější otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.
Píše Mácha v dopise. Najednou se prý ocitl v Praze. Mácha to komentuje následovně: Eduarde, já byl v pekle! A peklo to opravdu pro nebohého Máchu být muselo. Mácha popisuje podivné plechové stvůry, které pojídaly a znovu vyplivávaly lidi (asi autobusy) a betonové útesy (zřejmě panelové domy). Zmiňuje se i o nevidomých lidech (asi bylo teplo, protože lidé, které potkal, mohli mít na očích sluneční brýle). Popsal také setkání se slečnou, které se zeptal, kde a v jakém roce se to ocitl. Dívka odpověděla, že je rok 2006.
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. „V Praze, předci,“ odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest,“ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Opravdu se dostal Mácha do časové smyčky a na chvíli se ocitl v budoucnosti, nebo je dopis jen dobře napsaný podvrh?