Nejmodernější česká plynárna Michle slaví 95 let: Pro manželku Eduarda Beneše vyrobila při zahájení toaletní vodu

Co předcházelo

V roce 1909 dosáhla výroba svítiplynu v Praze tehdejšího ročního maxima 20,85 milionů m3, které pak nebylo překonáno po dobu 16 let. Nastoupila totiž elektřina, která rychle vytlačila plyn z osvětlení interiérů a začala ho vyhánět i z ulic. Použití plynu pro osvětlení byl v té době nejrozšířenější způsob jeho využití. Přes tento nepříznivý vývoj pochopily rozhodující městské orgány, že pravý rozvoj použití plynu teprve přijde, stejně jako tomu bylo v ostatních průmyslově vyspělých zemích Evropy a moudře rozhodly o postavení nové moderní velkokapacitní pražské obecní plynárny s mechanizovanou výrobou plynu. V roce 1911 zakoupila obec pražská pro stavbu plynárny pozemek v Michli o rozloze cca 190 tisíc m2. K tomuto rozhodnutí přispěla i okolnost, že stávající plynárny, které původně stály na okraji města v málo obydlených místech, byly postupně obestavěny komplexy obytných budov a dostaly se tak do jejich středu. Provoz plynáren přinášel ekologické zatížení svého okolí a stával se pro obyvatele nepříjemný až neúnosný. 

Než však bylo přikročeno k realizaci stavby, vypukla 1. světová válka, která na dlouhou dobu veškeré přípravy stavby přerušila. Konec války zastihl pražské plynárenství ve velmi neutěšeném stavu a stávající tři obecní plynárny (Žižkov, Holešovice, Smíchov) nestačily krýt náhlý vzestup spotřeby plynu, ke kterému v prvních letech republiky došlo. Zájem o plyn  začal znovu vzrůstat, a to zejména proto, že se rozšiřovalo použití plynu pro řadu jiných účelů než pro svícení, které tvořilo před válkou stále ještě rozhodující způsob použití plynu. K rozvoji použití plynu v Praze pro vaření, vytápění, ohřev vody a žehlení nepochybně přispěla i okolnost, že v roce 1910 začal ve Vysočanech vyrábět kvalitní plynové spotřebiče pro domácnost i provozovny Karel Macháček pod značkou KARMA. Záměr postavit  velkokapacitní plynárnu se stal opět aktuální. V letech 1921-3 probíhalo ofertní řízení pro nalezení nejvhodnějšího dodavatele. Zvítězily francouzská firma Compagnie des Compteurs a anglická firma West´s Gaz Improvement Ltd, které se na stavbu a dodávku kompletního strojního zařízení spojily.  21. ledna 1925 byla podepsána smlouva, podle níž měla být plynárna uvedena do chodu 21. ledna 1927. 

Slavnostní zahájení prací se konalo dne 11. března 1925 za účasti významných osobností. Zazněla zde tato slova: „Cesta za ozdravění města, zbavení jeho kouře a úlevy obtížných prací hospodyněk v domácnosti byla nastoupena. Nechť v roce 1926 všichni vaříme, topíme atd. plynem!“

Plynárna v provozu

Dne 31. 12. 1926 byla zahájena výroba plynu ve zkušebním provozu, tedy necelých 22 měsíců od provedení slavnostního výkopu. Plynárna vynikala jednotnou architekturou stavebních objektů českého architekta Josefa Kalouse, navrženy byly ve stylu pozdní moderny, pozdější budovy areálu jsou již konstruktivistické. 

Moderní vybavení a ve své době vynikající výrobní technologie plynárny významně zlepšily dosavadní velmi těžkou, nezdravou a nebezpečnou práci plynárenských dělníků.

Slavnostní otevření nové plynárny se uskutečnilo ve dnech 18. a 19. května 1927 pořadem v Obecním domě a následnou prohlídkou závodu za účasti pražského primátora a vzácných hostí. Přítomen byl francouzský velvyslanec Couget, ministr Charles Roux, ministr zahraničí Dr. Eduard Beneš, zástupce kanceláře prezidenta republiky Ing. Člupek a další hosté. Za správní radu plynáren odevzdal vrchní rada F. Titěra ministrovi Benešovi  pro jeho choť lahvičku voňavky vyrobenou v chemické laboratoři plynárny. Exkurzi po nové plynárně vedl její první ředitel vrchní stavební rada Ing. Karel Jedlička. Uvedení nové moderní plynárny do provozu umožnilo zrušení obecních plynáren na Žižkově, v Holešovicích a na Smíchově. Michelská plynárna se stala jedinou obecní plynárnou v Praze.

Součástí stavby byl „mokrý“ teleskopický plynojem, ve kterém bylo možné uskladnit 75 000 m3 plynu, později ho doplnil „suchý“ plynojem na 150 000 m3 svítiplynu. 

Plynárna měla rozsáhlý chemický provoz pro čištění a úpravu vyrobeného svítiplynu a pro zpracování vedlejších produktů. 

Vjezd do plynárny byl vyzdoben bronzovým sousoším od sochaře Ladislava Šalouna – Práce a věda – kterým se autorovi podařilo geniálním způsobem vystihnout tehdejší podstatu plynárenství, založeném na výrobě plynu karbonizací (odplyňováním) černého uhlí. Práce je zosobněna horníkem, který uhlí dobývá a věda ženou, která je přeměňuje v plyn. Z kusu uhlí, které třímá žena v ruce, šlehá  plynový plamen.

Michelská plynárna si udržovala své dominantní postavení mezi všemi ostatními karbonizačními plynárnami v Československu až do 6.1. 1961, kdy nešťastně vyhořel její suchý plynojem na 150 000 m3 svítiplynu. 

Po této události bylo rozhodnuto v Michli dál výrobu plynu nerozvíjet. V roce 1965 byla karbonizační výroba plynu v Michli ukončena. Ještě zde pokračovala výroba svítiplynu štěpením uhlovodíků, ale i ta v roce 1975 skončila. Výrobu svítiplynu v Praze převzala od roku 1968 nová plynárna v Horních Měcholupech s modernější výrobní technologií.

Areál bývalé plynárny v Michli s jeho dříve technologickými objekty zůstává památníkem někdejší vyspělosti našeho plynárenství a architektury. V 90. letech prošel rozsáhlou rekonstrukcí, dnes slouží Pražské plynárenské a jejím dceřiným společnostem.