Dana Drábová: Fámy kolem Černobylu jsou nevymýtitelné. Jak moc se havárie dotkla Čechů?

Dana Drábová byla prakticky u toho, když 26. dubna 1986 došlo k havárii v černobylské jaderné elektrárně. Měla čerstvě po studiích na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, kde se věnovala oboru dozimetrie a aplikace ionizujícího záření. Sledovala, jak se k nám dostávají informace ze Sovětského svazu a jak na tyto události reagoval svět. Dana Drábová je dnes přední českou jadernou fyzičkou a respektovanou odbornicí. Má čestné doktoráty z Technické univerzity v Liberci a Vysoké školy báňské v Ostravě a v roce 2006 se na konferenci Forum 2000 setkala s dalajlámou.

Paní doktorko, asi nemá smysl stále dokola rozebírat příčiny a okolnosti samotné havárie. Je to pro mnohé už dávná minulost. Přesto ale: následky černobylské katastrofy lidé pocítili bezprostředně po havárii, kdy umírali na akutní následky ozáření, ale patrně je pociťují i dodnes. Jednou jste řekla, že podle vašeho odhadu zemře na následky této havárie kolem 4 000 lidí. Trváte na tom i nyní?

Odhady, které lze považovat za seriózní na základě znalostí o ionizujícím záření, hovoří o počtech mezi 4–20 000 lidmi za 70 let po havárii. Musíme si ale pro srovnání uvědomit, že například na onkologická onemocnění, která nemají žádnou souvislost s Černobylem, jen v naší republice ročně zemře 27 000 lidí.

Je tedy možné třeba po 50 letech určit, jestli daný člověk onemocněl rakovinou z důvodu ozáření, nebo by se u něj objevila, i kdyby k černobylské havárii nedošlo?

To právě není možné, nikdy nemůžeme určit, jestli jde o rakovinu v důsledku ozáření, nebo ne. Hodnotit to můžeme jen statisticky jako jisté převýšení nad přirozený výskyt.

Vy jste měla v roce 1986 čerstvě po promoci a už jste pracovala právě v tomto oboru. Jak jste tehdy jako „čerstvá” jaderná inženýrka tu situaci vnímala, respektive jaké informace o havárii byly dostupné v odborných kruzích?

Od 30. dubna 1986 jsme vlastně věděli všechno, co bylo nutné. Zároveň byla zahájena všechna potřebná měření, hodnocení radiační situace – a to říkám s jistotou, protože jsem u toho byla. Zahájila se měření množství radionuklidů ve spadu, ve složkách potravního řetězce, zejména v mléku, mléčných výrobcích nebo v zelenině, aby bylo možné odhadnout, jak velké zatížení pro místní obyvatele bude.

Znamená to tedy, že sovětští vědci tehdy spolupracovali a informovali okolní státy o možném nebezpečí?

Ne, to zase ne. První měsíc po havárii byla jediným zdrojem informací Světová zdravotnická organizace, která nějaké informace ze Sovětského svazu měla, a pak Mezinárodní atomová agentura ve Vídni. Potom už začal Sovětský svaz informace poskytovat a v srpnu 1986 proběhla ve Vídni velká konference za účasti akademika Legasova, kde byl přednesen velmi podrobný přehled – od té doby jsme už informace měli i přímo ze Sovětského svazu.

Jak tedy ta první měření po havárii v Československu dopadala? Laicky řečeno: kolik „toho” sem spadlo?

Radioaktivita je zajímavá tím, že ji můžeme měřit ve velmi nízkých množstvích, které ani náhodou nemohou člověka ohrozit. Z tohoto pohledu ano – na území tehdejšího Československa vyšší hodnoty radioaktivity naměřeny samozřejmě byly, ale její dopad na zdraví obyvatel byl minimální, lépe řečeno zanedbatelný, pakliže vůbec nějaký.

Pro nás to bylo zajímavé z toho pohledu, že se ve spektrech záření dala změřit celá periodická soustava prvků. Ale opakuji, že dopad na obyvatele nebyl prakticky žádný.

Z dnešního pohledu je zajímavé a snad i těžko pochopitelné, že se k běžným lidem mnoho informací nedostalo. Pokud hodnoty nebyly nebezpečné, nebylo tedy lepší je zveřejnit a uklidnit obyvatele republiky?

Informace byly v odborných kruzích k dispozici, ale že je tehdejší strana a vláda odmítala zveřejňovat, to už je jiná věc. Značná část území Československa byla pokryta vysíláním Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a tak dále, takže určité informace tady byly, i když se sem dostávaly z jiné strany, a ne z míst, která je poskytovat měla.

Možná i v důsledku špatné informovanosti se šířily mnohé zvěsti o velkých dávkách radioaktivity. Šířily se vtipy o „svítících houbách” a podobně. Ani v tom nebyl třeba jen základ pravdy?

To je úplná hloupost.

Pokud tedy tehdy v Československu dosahovaly hodnoty radioaktivity ne nebezpečné míry, jak jsme na tom dnes? Jsou na našem území naměřitelné nějaké pozůstatky černobylské katastrofy?

Ano, zejména v případě cesia 137, které má poločas rozpadu 30 let, jsme dnes přibližně na polovině tehdejší úrovně, takže je tady stále měřitelné. Bát se ale určitě nemusíme. Neznamená to, že jde o nebezpečné hodnoty, spíš to vypovídá o tom, jak dobře a přesně umíme měřit.

Černobylská havárie byla jistě velkou výstrahou. Co všechno se poté změnilo?

Každá katastrofa je zdrojem velkého poučení a také velkého pokroku – nejvíc se lidé poučí z nehod a havárií a nejvíc se bezpečnost zlepší při a hlavně po analýze takového neštěstí. I ta černobylská havárie tak nesporně přispěla k vyšší bezpečnosti v oblasti jaderné energetiky.

Ve funkci předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost jste od roku 1999. Změnil se od té doby nějak pohled lidí na jadernou energetiku?

Prakticky vůbec ne – jaderné elektrárny u nás mají podle průzkumů veřejného mínění stabilní podporu mezi 60–65 % lidí. Dokonce ani po Fukušimě nebyl propad dlouhý a vůbec ne velký. Je to ale trochu zkreslené v tom smyslu, že kdyby se těm lidem, kteří jaderné elektrárny podporují, mělo stát, že by se jim za domem jedna taková budovala, dívali by se na to jinak. Vidíme to například teď, kdy se hledá místo pro bezpečné uložení vyhořelého paliva.

To je jistě také zajímavá otázka. Zeptejme se tedy nerudovsky: Kam s ním?

Momentálně probíhá výběr lokality, kde bude vybudováno hlubinné úložiště, jsou čtyři kandidátské lokality, kde budou probíhat podrobné geologické průzkumy. A jsme u toho, co jsme zmínili předtím, výběr lokality naráží na zuřivý odpor místních obyvatel. Uložit vyhořelé jaderné palivo několik set metrů pod zem má ale pravděpodobnost blížící se k nule, že by to někdo poznal.

Kolik jaderného odpadu je vlastně potřeba uložit řekněme za rok?

Pro představu jeden temelínský reaktor „spotřebuje“ za rok dva válcové kontejnery o průměru 3 metry a s výškou 5 metrů. Zatím se vyhořelé palivo skladuje ve speciálních skladech přímo v elektrárnách a to jsou haly půdorysně menší, než je fotbalové hřiště.

Jak jsme na tom dnes v České republice. Nakolik jsou naše jaderné elektrárny bezpečné?

V posledních letech se obecně – i v souvislosti s další havárií ve Fukušimě – hodně zpřísnily požadavky na jaderné elektrárny. Mohu jednoznačně říct, že ty naše jsou zcela srovnatelné se světovou praxí. Znamená to, že jsou tak bezpečné, jak je možné toho rozumně dosáhnout.

A jak je to s bezpečností v tomto oboru ve světovém měřítku?

Pokud bude v provozu jediný blok jaderné elektrárny, není riziko nikdy nulové, ale je možné konstatovat, že v tuhle chvíli je bezpečnost opravdu vysoká.

Komunikují státy mezi sebou otevřeně o svých elektrárnách a třeba i problémech jaderné energetiky?

Ve světě existuje málo oborů, které by byly tak mezinárodně propojené a kde by se zkušenosti a informace sdílely tak jako v jaderné energetice. Velkou roli tady hraje Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která je určitým koordinátorem sdílení těchto informací, ale existují i další takové organizace. Je opravdu málo oborů, pokud jsou, které by tak lpěly na sdílení informací.

Říkala jste, že naše elektrárny jsou bezpečné. Jak dlouho v takovém stavu ještě vydrží sloužit?

U Dukovan se předpokládá, že stávající bloky ukončí svůj provoz mezi léty 2035 a 2045, Temelín je mladší, takže pokud se o něj bude ČEZ dobře starat, bude v provozu ještě kolem roku 2060.

A co bude potom?

Uvidíme. Státní energetický plán předpokládá, že se postaví další dva bloky elektrárny v Dukovanech, které nahradí ty stávající, a dva další bloky v Temelíně, aby se zvýšil podíl jaderné energetiky, protože je to příspěvek k dodržení našich závazků ohledně emise skleníkových plynů. V Národní politice územního rozvoje je stále také držena lokalita Blahutovice v Moravskoslezském kraji, takže kdyby se chtěl v příštích letech stavět některý z menších nebo středních reaktorů, tak tam by pro něj mělo být místo.