„Kremace? Důstojnější řešení než nechat pejska na veterině. Odsud putuje do odpadu,“ říká majitel krematoria mazlíčků

Jaké pouto vzniká mezi mazlíčkem a jeho majitelem?

To pouto je poměrně silné. V dnešní době k sobě lidé chovají čím dál více nepřátelství a antipatií a o to silněji lnou k domácím mazlíčkům. Ti jim často nahrazují vztah, který nenašli u lidí. My se tady s tím setkáváme prakticky každý den – jak můžete vidět, tady před vámi jsou připraveny kapesníčky.

Takže ho lze považovat za plnohodnotného člena rodiny?

V každém případě. Je to tak nejen u našich klientů, ale i u našich zaměstnanců – všichni mají své mazlíčky. Díky tomu se dokážou vcítit do situace klientů a umějí s nimi daleko lépe promluvit než někdo, kdo tohle pouto nezná.

Kdo má tendenci k mazlíčkovi nejvíce přilnout? Jsou to podle odhadu senioři nebo lidé, kteří žijí sami?

Není to tak docela pravda. Typickým klientem u nás jsou ženy středního věku.

To jste mě docela zaskočil – počítala bych, že takové ženy bývají obklopeny rodinou, takže z citového hlediska nestrádají…

Mívají odrostlé děti a ti mazlíčci je nahrazují. Nebo jejich děti přišly na svět zároveň s nimi. Jenže například pejsci mají kratší život než lidé – umírají po těch deseti až patnácti letech.

Může to být i tím, že ženy jsou více emocionálně založené?

Určitě to v tom hraje roli. Je to primárně o emocích. Lidé se musí nějak vyrovnat s tou ztrátou a chtějí se s ní vyrovnat i trochu důstojně. Nevyhodit toho pejska nebo kočičku do odpadu.

Chyběla tedy lidem možnost důstojného rozloučení s mazlíčkem? I proto, že někteří neměli na to se vypořádat s jeho ostatky vlastní ose?

Určitě sloužíme k technické části věci, ta hlavní část naší práce je ale v emocionální rovině. Pomáháme lidem se vyrovnat se ztrátou. Jednou z nejdůležitějších věcí je tak schopnost umět s klienty dostatečně empaticky jednat. Zároveň si ale musíme držet jistý odstup. Nemůžeme tady každého pejska obrečet.

Proškolujete v tomto ohledu nějak zaměstnance?

Vybíral jsem je na základě toho, jestli mají nějaký vztah ke zvířatům. Například jeden z nich má odchytovou službu, takže už z dřívější komunikace jsem věděl, že se umí chovat ke klientům. U nás nemůže pracovat nikdo, kdo by neměl svého vlastního mazlíčka. Je nás celkem pět a máme dohromady 12 psů.

Kremace? Nabízí „čistší“ řešení

Na základě čeho jste se rozhodl firmu založit?

Firmu jsem založil s manželkou. Tehdy byla těžce nemocná a chtěla lidem poskytovat službu, která by jim přinesla jistou úlevu. Navíc jsme zjistili, že podobná služba v Praze není. Manželka měla dva pejsky, kteří odešli – jednoho pohřbila na psím hřbitově v Bohnicích, jenomže ten už je dávno zrušený. Co se týče druhého, jedinou možností byla v tu dobu kremace v Brně. A tak jsme založili první pražské krematorium pro domácí mazlíčky.

Jaké byly možnosti pochování mazlíčka předtím, než jste krematorium založili?

I dnes je možné nechat pejska na veterině. To znamená, že jde do kafilerie. Jinými slovy ho vyhodí do odpadu. Kafilerie je průmyslové zpracování, kde se v jedné hromadě zvířata rozvaří a zpracovává se z nich tuk a masokostní moučka, co se používá se na průmyslové účely. Druhá, již důstojná možnost, je pohřbít pejska na vlastním pozemku.

Musíte ale dodržet přísné podmínky: Jednou z nich je vlastnictví pozemku. Vzdálenost od dalšího pozemku musí být minimálně 25 metrů a hloubka alespoň jeden metr. Ostatky musíte zasypat vápnem. Do 100 metrů nesmí být žádný zdroj pitné vody a tak dále. Ačkoliv málokdo tyto podmínky splňuje, na venkově se to dělá běžně. Ve městě je to samozřejmě problém, protože lidé tu nemají pozemky vyhovující těmto podmínkám. Tady pak připadá v úvahu kremace.

Setkali jste se zprvu s nepochopením, že je tento způsob rozloučení s mazlíčkem jaksi „přehnaný“?

Tak, jak se postupně dostává tato služba do povědomí, stává se z toho ne služba pro zvláštní nebo bohaté lidi, ale služba pro každého. K nám chodí na kremaci důchodci, kteří sotva mají na to, aby zvířata uživili, a neváhají dát ty peníze na kremaci.

Takže s negativními reakcemi jste se nesetkali.

Samozřejmě jsme se setkali s odmítavými reakcemi u sousedů našeho krematoria, kde dochází ke spalování, protože měli obavy ze zápachu nebo hluku. Ale po čtyřech letech provozu se všechno uklidnilo a žádné problémy nejsou.

Nabízíte jen zpopelnění, proč ne i uložení do země? Je to kvůli zmíněným pozemkovým náležitostem?

Existují i zvířecí hřbitovy – nejbližší je zhruba 30 kilometrů od Prahy. Udělat ho v Praze je poměrně velký problém, protože potřebujete obrovský pozemek. A jsou na něj ještě větší požadavky než na pohřeb na vlastním pozemku.

Je vám osobně tento způsob vypořádání se bližší než pohřeb do země?

V naší zemi je i u lidí častější kremace než pohřeb do země. Takže i z pohledu této zvyklosti je kremace, řekl bych, přirozená. Koneckonců kremace zrychluje proces v zemi a popel je neškodný – nemnoží se v něm bakterie a nic se z něj nešíří. Řekl bych, že je to čistší řešení. A zároveň důstojné.

Kudy k nám? Zeptejte se nevidomých

Jak služba funguje? Co následuje poté, co vás zkontaktuji?

Domluvíme se, odkud máme přepravit ostatky zvířátka, případně jestli ho přivezete k nám. Poté domlouváme další náležitosti, jako je druh urny nebo její vyzvednutí.

Co se týče těch uren, jsou rozděleny podle způsobu, jak se s nimi bude nakládat. Máme tady takzvaně základní ekologické urny – ty jsou v zásadě papírové a rozloží se v zemi bez uvolňování škodlivin. Speciální urna je tahle Bios, která je také z ekologického materiálu a navíc má navrchu sazeničku stromu a zároveň připravenou půdu pro to, aby strom vzrostl. Urny můžeme rozdělit také podle toho, kam je umístíme – ven se obvykle umisťují žulové, na domácí uložení slouží dřevěné, keramické či kovové.

Vidím, že nabízíte i různé upomínkové předměty, jako foto rámečky…

Tohle není jen foto rámeček, ale i urnička – vzadu je úložný prostor pro popel. Někdo chce urnu, která vypadá jako urna, a někdo naopak.

Vedle uren máme i různé památeční předměty – buď různé šperky, které jsou duté a lze do nich umístit trochu popela, nebo výrobky přímo z popelu. Máme například památeční sklo, v němž je popel zvířátka. A nově nabízíme ještě popel zatavený v pryskyřici. To je trochu levnější alternativa skla.

Co když mazlíček zemře v noci, tedy mimo vaši pracovní dobu? Musí majitel počkat do rána?

Na telefonu jsme v zásadě nepřetržitě, takže je možné zavolat a obvykle se dohodneme, kdy pro ně přijedeme. V současné době máme otevírací hodiny 8 až 22 včetně víkendů a svátků a chystáme se to rozšířit na nonstop službu.

Kolik obdržíte telefonátů denně?

Máme v průměru tři zákazníky za den. Každý zákazník však s námi hovoří vícekrát, takže počet telefonátů je podstatně vyšší.

Existují případy, kdy mazlíčka ke kremaci nepřijmete?

Přijímáme domácí mazlíčky, takže nikoliv hospodářská zvířata. Důležité je, že nesmí nikoho před smrtí zranit – abychom kremací neznemožnili pitvu z důvodu vztekliny a podobně. Klient nám tedy musí potvrdit podpisem, že mazlíček nikoho nezranil. A nesmí mít nějakou nakažlivou nemoc, která by mohla ohrozit nás nebo někoho v okolí.

Nabízíte i eutanazii. Věříte, že je v určitých případech nejlepším řešením?

U zvířat je to jedna z poměrně běžných věcí – možná čtvrtina případů. Máme několik veterinářů, s nimiž spolupracujeme, ale jen na bázi toho, že je doporučíme a klient si vše ostatní vyřídí sám. Vždycky se snažíme klientovi vysvětlit, že nejlepší by to bylo u jeho vlastního veterináře, kam byl pejsek nebo kočička zvyklý chodit. Odpadne tím zbytečný stres.

Setkali jste se s nějakým speciálním přáním ze strany majitelů, co se týče průběhu rozloučení nebo naložení s ostatky? Podle informací na vašem webu lze přihlížet samotné kremaci…

Někteří lidé mají jistou nedůvěru, jestli je popel skutečně z toho jejich mazlíčka. Při vlastní kremaci jsou ale ty emoce ještě silnější – měli jsme i případy, kdy se nám tam lidé zhroutili. Myslím ale, že podobně jako u lidí je lepší si ostatky moc neprohlížet. Ale nechat si v paměti „to živé“.

Přímo tady máme obřadní místnost, kde se klient může rozloučit se svým mazlíčkem. Většina našich klientů ale využije našich služeb jen tak, že odvezeme ostatky z jejich domu a přivezeme jim urnu.

Rozloučení s mazlíčkem je o emocích. I já si tedy dovolím rozloučit se otázkou mířenou na emoce: utkvěl vám v mysli nějaký silný příběh o majiteli a jeho mazlíčkovi?

Napadá mě jeden docela kuriózní. Nás tady ve Strašnicích dost lidí nemůže najít. A měli jsme nevidomé klienty, kterým umřel vodicí pejsek a na rozdíl od zdravých lidí nás tu v pohodě našli. (zasměje se)

Pak máme jednu „stálou“ zákaznicí, která už k nám přivezla asi osm pejsků. Stará se o odložená zvířata. Má jich doma asi dvanáct, a přesto jim věnuje tu péči a chce jim dopřát důstojné zakončení.

Pro nás bylo samozřejmě těžké, když jsme se rozloučili s naším hlídacím pejskem Blackem, který věrně hlídal naše krematorium a o kterého jsme se všichni starali. Byl s námi od začátku našeho podnikání – koupili jsme ho společně s pozemkem na krematorium, který hlídal již dříve.

***

Kerberos

První krematorium domácích mazlíčků v Praze, fungující od roku 2013. Mezi své služby řadí kompletní a hlavně důstojné vypořádání se s ostatky zesnulého mazlíčka, včetně obřadní části. Dovoláte se do něj každý den mezi 8. a 22. hodinou, již brzy se ale změní na nonstop službu. Najdete ho v Praze 10 ve Strašnicích.

***

Autorka rozhovoru: Andrea Vránová