První manželka Václava Havla pocházela z dělnického prostředí, kde prožila drsné dětství. Měla proto už od mládí vypěstovaný velmi silný cit pro každý falešný tón a každý patos. Dovedla si bez okolků dělat ze všech legraci. Byla tím, kdo dokázal udržet svého muže pod kontrolou, aby se příliš nenaparoval a nepřesáhl určitou míru. Olga byla miláčkem národa i přes to, že se jí role první dámy zprvu pěkně příčila. Spíš než dáma to ale byla pěkná rebelka.
Olga Havlová byla první dáma Československa a později první dáma České republiky a zakladatelka Výboru dobré vůle. Narodila se 11. července 1933 v Praze jako Olga Šplíchalová do chudé a početné rodiny. Bylo zapotřebí každé ruky, a tak se Olga hned po absolvování měšťanské školy vyučila v Baťově továrně, kde rovněž později pracovala. Při práci na stroji přišla o čtyři prsty na levé ruce.
S Havlem se seznámila ve svých osmnácti letech. Tehdy patnáctiletý Václav byl však Olgou odmítnut pro svou nezralost. Nevzdal se a za dva roky jí napsal dojemný dopis, po kterém se dali dohromady a roku 1964 se vzali.
O tři roky později koupili na samotě v Podkrkonoší usedlost zvanou Hrádeček. Olga byla vášnivá houbařka a milovnice přírody. Velmi ráda zahradničila a podnikala se svými psy dlouhé výpravy do lesa. Výborně a ráda tancovala. Jednou si na Hrádečku ve čtyři ráno pustila Prodanou nevěstu v němčině a tančila na dvoře v měsíčním světle.
V nelehkých dobách, kdy byl její manžel vyslýchán a vězněn, byla Olga Havlová organizátorkou pestré škály kulturních a společenských akcí. Na své narozeniny například pravidelně pořádala na Hrádečku kostýmové zahradní slavností.
Byla adresátkou Havlových myšlenkově hlubokých, filozoficky a existencionálně laděných dopisů, které jí posílal v letech 1979–1983 z vězení. Byly určeny nejen jí, ale i okruhu přátel, se kterými prostřednictvím dopisů promýšlel různé věci a oni se ho snažili intelektuálně aktivizovat. „Dopisy Olze“ tvoří jednu z nejvýznamnějších knih Václava Havla. Olga dále organizovala schůzky, distribuovala rukopisy, podílela se na činnosti Charty 77, kterou roku 1982 podepsala.
Byla pověstná svou dlouhou snídaní, u které pila kávu, kouřila a četla noviny. A v pět odpoledne pravidelně pila panáka becherovky.
Koncem léta 1994 objevila na svém těle bulku. Nezmínila se však o ní nikomu. Podstoupila operaci hlavy a začala nosit paruku. Ona, která vždycky měla nepoddajnou hřívu po mámě.
„Hezké setkání bylo i to naše poslední, na podzim pětadevadesátého v Divadle Archa,“ vzpomíná Vlastimil Třešňák. „Já tam hrál s Cikány a ona v zákulisí řádila - měla z té hudby radost. I když už byla vážně nemocná.“
„Kolem Vánoc sezvala přátele a dávala jim dárky. Stankovičové například hodinky, Krobovi knihu, Kašparovi švýcarský nůž. Pozvala mimo jiné i herce Marka Šimona, který netušil, že jde o rozlučku a poznamenal: ‚Ty máš ale pěkný vlasy...‘ A Olga vybuchla: ‚Ty si vůl!‘“
O měsíc později, v sobotu 27. ledna 1996, zemřela u sebe v ložnici v pražské Dělostřelecké ulici.