Tereza in Oslo: „Blogování je snový džob, který ale děláte 24 hodin denně“ (část první)

Máte dva dny po křtu Šlehačkových oblak. Vydařil se?

Byl nádherný a přesně podle mých představ. Ale zároveň to bylo jedno velké šílenství. (směje se) Přišlo opravdu hodně lidí a my jsme na to nebyli zas tak připravení. Také se nám stala „skvělá“ věc, že jsme zapomněli mikrofon. Museli jsme improvizovat a zrušit část, kdy se lidé mohli na cokoliv zeptat.

Na internetovou publicitu jste zvyklá – stala jste se dvakrát Blogerkou roku, na Instagramu máte skoro 34 tisíc followerů. Jaké je to být středem pozornosti v reálu?

Baví mě to, pokud jsou lidé kolem naladění na stejnou vlnu. Předtím jsem měla jen jedno setkání se čtenáři. To bylo tři roky nazpět. Sešlo se dvanáct lidí, kteří se nikdy neviděli. A krásné je, že se dodnes stýkají.

Vidím ta čísla – kolik lidí na blog přijde, kolik zůstane, často mi lidé píší maily s jejich životními příběhy. Nikdy jsem je ale neviděla naživo v takovém houfu.

To musela být zajímavá sonda vidět, kdo vás reálně čte.

Potkala jsem tam hodně starších paní s odrostlými dětmi, což mě překvapilo. Z Google Analytics vím, že gró blogu tvoří čtenáři mezi 24 a 35 lety. A v 95 % ženy. Ale byli tam i mladší holčiny, které mají ještě všechno před sebou a v mnohém mi připomínají mě samotnou.

Představuju si invazi maminek vzhledem k tomu, jak se teď na blogu rozepisujete o své nové roli…

Některé z nich maminky byly. Spíš bych ale účastnice křtu popsala jako mladé, bláznivé holky, které si chtějí plnit své sny. Dokážu si představit, že bych skoro se všemi šla na kafe a povídaly jsme si třeba i několik hodin.

Sníte i ve své knize Šlehačková oblaka, která je v podstatě rozšířením vašeho blogu. A snad všechny popisované životní situace končí happy-endem. Skoro to vypadá, že opravdu žijete na obláčku…

Občas žiju na obláčku, ze kterého je ale snadné se propadnout, protože je ze šlehačky. A právě o tom ta knížka je. Někdy padám na pusu. Třeba v páté třídě jsem snila o tom dostat se na jeden gympl, ale nevyšlo to. Poštěstilo se mi až v devítce, když jsem se na přijímací zkoušky připravovala celý rok. To byl moment, kdy jsem si uvědomila „aha, tak ono to jde, když si něco vysníš a půjdeš si za tím“. A začalo mě bavit snít a ty sny pokoušet. Ale nesmí se tlačit na pilu.

Nikdy nebudu spokojená se vším

Pojďme trochu rozčeřit ten růžový obraz o Tereze Salte. Je něco, co jí „žere“?

Někdy jsem na sebe dost drsná. Do té doby, než jsem potkala Johna Erika, jsem vůbec neuměla odpočívat. To se u nás doma nedělalo. Pořád jsme museli něco dělat, někam se posouvat, a když jsme odpočívali, byl to aktivní sport, výlety, cestování. Tvrdá jsem na sebe i v uklízení – nepořádek mě hrozně rozčiluje. Dalo by se říct, že kudy chodím, pořád něco uklízím. Přijde mi, že mi to zabírá strašně moc času. Někdy je to na hlavu. (směje se)

Daří se vám udržet balanc mezi osobním, mateřským a pracovním životem?

Svou pozici v Elite Bloggers jsem předala dál. Nechtěla jsem být ve stresu, že na mě leží velká zodpovědnost a musím jít do práce. Blog sám o sobě zabírá dost času. A čím je William starší, tím náročnější je skloubit čas s ním a najít si i chvilku na blogování. Naštěstí mám ale úžasného manžela, který malého pohlídá, když dělám rozhovor a podobně. Jsme tým. Ale je to sakra náročné, večer vždycky oba odpadneme. (směje se)

Spisovatelka Leila Slimani řekla v rozhovoru pro DVTV, že podle ní žena nikdy nenajde rovnováhu mezi mateřstvím a prací. Že má neustále pocit, že zanedbává buď péči o dítě, nebo kariéru.

S tím souhlasím. Nechci se Williamovi věnovat míň na úkor blogu. Podle mě je ale zdravé, když si dítě umí hrát samo se sebou a naučí se to odmala. Takže spíš je to na mně, kdy se k tomu odhodlám. Ale jsem člověk, který nebude nikdy spokojený se vším. Vždycky se dá něco vylepšit.

To musí být docela těžké s tímhle žít…

Takhle – já jsem šťastná, i když je to na devadesát procent. Ale potřebuju se neustále posouvat dál. John Erik mě trochu usazuje, říká mi „teď jsi napsala knížku, tak dobrý a raduj se z toho a neplánuj, jestli napíšeš další nebo uděláš nějaký Klub šlehačkových oblak…“ (směje se)

To je v plánu?

Přemýšlela jsem o tom. Po křtu mě hrozně mrzelo, že jsem si s těmi lidmi nestihla nic říct. Online platforma blogu navíc sdružuje podobně smýšlející lidi, což je hezké. Ale teď si chci užít to, na čem jsem dlouho pracovala, stejně jako rodinnou pohodu. Jen nevím, jak dlouho mi to vydrží.

Snad to půjde dobře. Mě mateřská role čeká zanedlouho – člověk má takovou hezkou představu, že ji zvládne na sto procent a ještě se stihne věnovat sobě a svým koníčkům…

Ono hodně záleží na tom, jak si to nastavíte. A pak je velmi důležitá podpora okolí a rodiny. Nedovedu si představit, že by John Erik šel v osm ráno do práce, přišel by v sedm večer a čekal by ode mě večeři a že bude doma naklizeno. A taková ta klišé „to už se nikdy nevyspíš“, „už se nikdy nepůjdeš najíst do restaurace“, jsou přežitky. Byla jsem překvapená, že jsem se vyspala víc teď než na konci těhotenství.

Blogování? Snový džob, který ale děláte 24 hodin denně

Blog Tereza in Oslo je o životě Terezy Salte. Píšete o vašich (ne)všedních dnech. Proč lidi zajímají zrovna ty vaše? O svém životě by mohl psát každý…

Určitá forma exotiky je tam Skandinávie. Ta je poslední dobou populární, spousta lidí blázní po skandinávském designu a hygge momentech. Pamatuju si, že když mi bylo asi dvanáct, prohlásila jsem, že bych chtěla bydlet ve Skandinávii. Všichni si tady ťukali na čelo a říkali „prosím tě, vždyť tam je tma a lidi jsou tam depresivní“. (směje se)

A druhý faktor – můj život má hodně široký záběr. Popisuju tam momenty, kdy jsem dělala závodní gymnastiku, pracovala v kavárně, nemohla najít práci v oboru, jak jsem studovala něco, co mi nakonec bylo k ničemu. Lidé se tak se mnou mohou ztotožnit v několika rovinách. Kromě toho píšu takovou líbivou, jednoduchou literární formou, za kterou asi nedostanu žádnou literární cenu, ale lidem se to čte jednoduše. (směje se)

Zároveň jdu na dřeň – často ukazuju svoje neúspěchy. Lidi si tak možná řeknou „aha, ta holka si asi nevymýšlí, to není přibarvené“. Vzniká tak silné pouto se čtenářem. Což na jiných blozích, třeba těch zaměřených na módu, málokdy najdete.

Podle obsahu většiny tuzemských fashion blogů to vypadá, že jeho autorky jen chodí na kafíčka a na schůzky. I vy jste v rozhovoru pro Radio Wave uvedla, že řada blogerek svou pozornost upírá spíš k psaní instagramových postů, než aby vytvořila něco komplexnějšího, hlubšího. Jaká je podle vás úroveň českých blogerů?

I fashion blogerky určitou měrou zlepšují čtenářům den – inspirace ve stylu oblékání jim může zlepšit den, sebevědomí a v životě je posunout dál. Spoustu blogerů ale nechce zveřejňovat své soukromí a neúspěchy, protože se bojí, že se jim to nějakým způsobem vrátí. Co se týče českých blogů, pořád jsme dost na začátku oproti Skandinávii nebo Americe. Ale lepší se to.

V čem jsme za těmito zeměmi? Kvalitou textů?

Ani ne tak kvalitou, jako frekvencí – severské blogerky napíšou třeba tři, čtyři články denně. To si nedovedu představit. Většinou ale prostě popisují, co dělají. A takové blogy mají sto tisíc unikátních čtenářů denně. Čtenáři jsou zvědaví, jak ostatní lidé žijí. Z blogů se inspirují téměř ve všem – co uvařit k večeři, kam jet na dovolenou nebo třeba jak přestavět obývák.

Některé tamní blogerky se dostanou na takovou úroveň, že mají za sebou štáb lidí, kteří je fotí, líčí a možná za ně ty články píšou. Ony jsou pak už jen taková ikona. Podle mě to ztrácí autentičnost – stává se z toho časopis, který je na blogu. Je to pak už trochu jiná forma blogování.

Blogování vypadá jako snový džob. Má nějakou temnou, odvrácenou stranu?

Je to snový džob, který ale děláte 24 hodin denně. Nemáte nikdy pauzu.

Co zaplňuje den blogera?

Musíte být pořád aktivní na sociálních sítích, ať už na Instagramu (InstaStories) nebo Facebooku. Musíte neustále vytvářet content, dělat fotky, pak ty fotky upravovat… Píšete články, komunikujete se čtenáři, odpovídáte na komentáře, maily, zprávy… Výstupy musí být hezké, kvalitní. Opravdu to zabere hodně času. Dovolenou nemáme skoro nikdy, protože když někam vyrazíme, je to zase velmi zajímavý content. Články o cestování jsou jedny z těch nejčtenějších. Blogování rozhodně není pro každého.

Prohlásila jste, že váš styl vyjadřování rozhodně není nějakým literárním počinem. Mně ale přijde, že píšete až beletristicky, čímž jste ve světě blogování poměrně exotická. Co ovlivnilo váš psaný styl?

Mám hodně ráda Báru Štastnou a její knížky, ale neřekla bych, že by mě vyloženě inspirovala ve stylu psaní. Ten můj se vyvinul nějak přirozeně.

Nikdo v rodině se psaní nevěnoval?

Nikdo. I když nedávno mi volal děda a vyprávěl mi, že taky rád psal. Je vtipné, že z maturitního slohu jsem dostala čtyřku. (směje se)

Že vás to v dalším psaní neodradilo…

Já věci nevzdávám, když mám pocit, že jsem na dobré cestě.

Pokračování rozhovoru najdete na našem blogu již za týden v pondělí.

Tereza Salte (29)

Dvojnásobná Blogerka roku, mistryně Norska a Česka v gymnastice, čerstvá maminka a zakladatelka agentury Elite Bloggers. Ve svých 23 letech se přestěhovala do Norska za svým přítelem, dnes už manželem Johnem Erikem Salte. Blog Tereza in Oslo mapuje její až filmové životní vzestupy a pády na pomezí Norska a Česka. Ty zabalila do knižní formy s titulem Šlehačková oblaka.

Autorka rozhovoru: Andrea Vránová