V Japonsku řádí supermatky, které řídí životy svých synů. Chtějí z nich mít studijní roboty

V japonských školách se ke všem dětem snaží přistupovat stejně. Učitelé se vyhýbají rozdělování žáků na ty, kteří mají skvělé úspěchy a ty, kterým se daří o něco méně. Hodnoty ve školách pak naprosto korespondují s těmi domácími.

Mohlo by Vás zajímat:

Dokonalá výchova neexistuje, ale můžete se o ni pokusit: 5 způsobů, jak udělat z vašeho potomka slušného člověka

Ve všem musí být nejlepší

V japonských rodinách, které jsou dostatečně finančně zajištěny, je ale velká sháňka po těch nejlepších mateřských školkách, odkud by pak děti mohly přestoupit do elitních škol a poté i univerzit. Zatímco děti musí doma tvrdě studovat, jejich mámy by jim k tomu měly zajistit ty nejlepší podmínky. S vyučováním svých ratolestí začínají už ve velmi útlém věku a vyžadují po nich i perfektní studijní výsledky.

Na druhou stranu jim neustále dávají i mnoho lásky. Mazlení, objímání i další projevy citů jsou pro ně na denním pořádku. Svým dětem se zkrátka snaží věnovat na maximum. Ale nečekejte, že svým půlročním miláčkům budou před spaním číst pohádky, rovnou totiž přecházejí na román ve čtyřech různých jazycích.

Mohlo by Vás zajímat:

Děti, které spí v ložnici se svými rodiči, mají šťastnější a méně konfliktní život

Supermatky?!

Takovéto ženy se v Japonsku označují jako Kyoiku Mama, což by mohlo v českém překladu znamenat něco jako supermatka. Své potomky chtějí mít pod neustálým dohledem – ráno je doprovodí do školy a po vyučování už je zase čekají na školním dvoře. Chtějí, aby děti téměř veškerý volný čas věnovaly studiu, a to ve dne i v noci. Matky si zároveň navzájem konkurují v tom, čí dítě zvládne těžší studium a neberou při tom v úvahu, že by kvůli tomu jejich děti mohly mít nějakou fyzickou nebo snad i duševní újmu.

Není divu, že Kyoiku Mama není zrovna oblíbenou postavou japonské kultury. Často je přirovnávána k americkým matkám, které se zoufale snaží dostat své ratolesti do Hollywoodu. Je ale zajímavé, že japonské „supermatky“ soustřeďují veškeré své úsilí na syny a jejich dcery mají volnost. Vždyť většina matek ani nezná název vysoké školy, kterou jejich dcera navštěvuje. Chlapcům je však odmala vštěpováno, že jejich vzdělání je téměř otázkou života a smrti.

A péče matek o děti se nemění ani potom, co dostudují střední školu. Většina elitních uchazečů totiž přijíždí na přijímací řízení do jiných měst společně se svými mámami, které se ubytují v hotelu a jsou jim stále nablízku. Své syny také doprovází do kampusu, klidně i ruku v ruce, usadí je na správné místo a pak odejdou do haly, kde netrpělivě čekají na výsledek.

Mohlo by Vás zajímat:

Slavní a jejich bezgenderová výchova: Čí děti si mohou vybrat, zda chtějí být chlapci, nebo děvčaty?

Otec živí, máma se stará

V typické japonské rodině jsou role rozděleny zcela jasně. Zatímco otec zastává funkci živitele, žena se stará o domácnost a jejich společné potomky. Tátové však nejeví zájem o to, aby se z jejich dětí stali zázrační studenti. Pravděpodobně je to dáno tím, že muži z Japonska jsou zcela soustředěni na práci a nezbývá jim už žádný čas na to, aby svou pozornost věnovali ještě něčemu jinému.

Velký rozruch v Japonsku navíc před nedávnem vyvolala kniha od Ryoko Sata, která popisuje autoritativní výchovu svých čtyř dětí. Tato žena se řídila třemi jasnými pravidly – žádné romantické a intimní chvíle se svým manželem, maximální pozornost dětem, které se navíc nesmí zamilovat. Vše dodržovala naprosto striktně, všichni čtyři potomci absolvovali Tokijskou univerzitu (samozřejmě tu nejlepší v zemi) a stali se úspěšnými lékaři. Kniha však zmiňuje jen úspěchy a nikde už není psáno, jak to zapůsobilo na psychickou stránku všech členů rodiny. Někdy je méně možná i více...