Markéta Stehlíková z Ulice o pandemii: Člověk se probudí a je z něj pedagožka, družinářka, svačinářka, asistentka

Markéta Stehlíková má doma dceru v podobném věku, jako je teď „její”, tedy Karlou adoptovaný, Vojtíšek. V čem jsou její a Karlin život jiné, v čem se naopak podobají?

Jste také matka, tak si dovedete představit, co všechno se narozením dítěte v rodině změní. Jak jste prožívala narození vlastního dítěte? Je to porovnatelné s tím, jak to vnímá seriálová Karla?

Já měla dítě před třicítkou a jen jedno. Miluji svou dceru, ale bylo to pro mě náročné období. Vím, jak složité je skloubit své touhy po práci, realizaci sebe sama a svůj rozvoj s péčí o malé dítě. A věřte mi, není to jako z amerického velkofilmu. Často to bylo náročné, ale ničeho nelituji. Obě jsme to přežily.

Velké změny, které potkaly Karlu, se dotkly také charakteru postavy. Která Karla se vám hrála nebo hraje lépe?

Je to trochu jiné hraní – z policistky matkou mávnutím kouzelného proutku, to se opravdu hraje jinak. Rodina Karly se rozrostla a ona musí najednou zvládnout dvě děti, jedno z toho úplně maličké. Takže abych byla upřímná, možná se mi lépe hrála ta emancipovaná pracující žena. Ale je asi pochopitelné, že postavy se musí někam vyvíjet – je to jako v životě.

V čem konkrétně vidíte největší změnu v postavě Karly?

Pistoli nechala na služebně, odznak v šuplíku a místo toho řeší zcela běžné starosti a radosti spojené s manželstvím a dvěma dětmi. Brek, smích, radost, pláč, euforii, vyčerpání... Místo případů teď hledá doma pleny a zásyp na zadek. Ale o tom život je, nejen v Ulici, ale i ten skutečný. Spousta žen se v tom určitě najde.

Velká změna určitě také přišla ve stylu a rytmu natáčení. Vaším hereckým partnerem je teď i Vojta, tedy Felix Šrámek. Jak se vám s ním pracuje?

Někdy si připadám jako na horské dráze. Je to jízda. Musím ale zdůraznit, že máme na našeho malého hereckého kolegu Vojtíška velké štěstí. Ale když jsem ho dostala poprvé do ruky, musela jsem pořád po očku pozorovat jeho maminku, jestli něco nedělám špatně. Jestli je se vším v pohodě. Zapomínala jsem text, nebyla jsem schopná říct repliku. Přiznávám, že to mě trochu vykolejilo. Práce s dětmi je svým způsobem vysilující, unavující a dialog stojí rozhodně víc energie. Ale už je to lepší a sžíváme se. Možná tak jako rodina v běžném životě.

Máte teď tak trochu srovnání – doma holčičku, v seriálu dva kluky. Neuvažovala jste někdy nad tím, že byste třeba chtěla právě kluka?

Když nad tím teď přemýšlím, vlastně jsem si vždycky přála holku. Mám pocit, že kluci mají jiný vesmír. A v tom já moc chodit neumím.

Vojtíšek je adoptovaný. Takový krok jistě vyžaduje velkou odvahu a pevné rozhodnutí vydržet, i když to není vůbec jednoduché. Uvažovala byste i vy sama o adopci?

Ne. To si nedovedu představit. Naprosto obdivuji lidi, kteří tohle dokážou udělat, a především dát adoptovaným dětem přesně to, co potřebují. Pro mě bylo celkem náročné i to stát se dobrou macechou pro partnerovy dcery. Moje rodina je teď vlastně velká, a možná proto tyhle myšlenky ani nemám.

Natáčení Ulice je kvůli covidu poměrně hektické a plány se mění ze dne na den. Vaše dcera Josefínka chodí do druhé třídy, což je při distančním modelu pro rodiče náročné. Jak to zvládáte?

Myslím, že spousta matek a rodičů obecně to má stejně. Je to na zhroucení. A na hodně vína… Vezměte si, že se člověk jednoho dne probudí a je z něj pedagožka, družinářka, kuchařka, svačinářka, asistentka a do toho vykonáváte svou profesi a zajišťujete běžný chod rodiny… Víc říkat nemusím, protože tak je to v době distanční výuky u všech. A je jedno, jestli jste cukrářka, kadeřnice, herečka nebo manažerka nadnárodní firmy. Všechny si přejeme, ať už to skončí.

Pomohlo by vám mít v tuhle chvíli tchyni, jako je Věrka?

Asi ano, ale musela by to být Milena Steinmasslová, protože tu já miluji. Ráda s ní hraji a trávím čas na place. Možná i proto její postavu oproti divákům vnímám spíše jako pozitivní a neberu ji jako většina – jako nepříjemnou tchyni.