Anatomie života: Vystouplé žíly a vpich jehly jsem musela trénovat, říká Martina Preissová o roli poznačené závislostí

Seriál Anatomie života se už od začátku zastavuje u vážného tématu drogové závislosti. Právě Táňa v podání Martiny Preissové tak totiž řeší svoji nespokojenost s životem i napětí, které její profesi provází. Kvůli přecitlivělosti potřebuje ventil v podobě „zbytků” z operačního sálu - Norfin, Sufent a další látky jí pomáhají odpoutat se od denních problémů. Jak se s takovou rolí dokáže herečka sžít?

Role drogově závislé ženy jistě vyžaduje velkou dávku empatie a také poctivou přípravu. Je vůbec možné se do takové role vžít?

Pro herce není nutné zažít ve vlastním životě všechno, co role obsahuje, aby ji byl schopen zahrát. Nemusíte umřít, abyste uměla zahrát umírající. Znáte jen obraz daných jevů a snažíte se ho naplnit. Takže ani na závislost na opiátech, která trápí sestřičku Táňu, jsem se nepřipravovala tak, že bych se závislou stala. Stačí mít napozorované typické symptomy této nemoci – tedy její projevy…

Jsou herci, kteří se třeba v rámci přípravy na roli nejprve nějakou dobu pohybují v reálném prostředí jevu, který by měli zahrát. Je to i vaše cesta?

Myslím, že herec musí chodit po světě s otevřenýma očima a vše pozorovat a ukládat si to do paměti. Nebyla jsem kvůli této roli na žádné stáži, ani jsem nijak nestudovala projevy závislých. Jde o jiný stav mysli. Vládne nad vámi něco, co sice není vidět, ale co má sílu.

Scény, při kterých si do žíly pícháte opiáty, jsou pro některé slabší povahy hodně citlivé. Jak se takový záběr točí?

Protože si Táňa v práci aplikuje opiáty v šatně u své skříňky, bylo natáčení těchto scén trochu komplikované. Je to totiž malá místnost, do které se museli kromě mě vejít ještě dvě kamery s kameramany, dva zvukaři a spousta lamp. Bylo to ale vždy soustředěné a netypicky vážné. Ale asi nikomu z nás nedělalo dobře být tomu takhle nablízku.

Právě při těchto scénách leckomu zatrne. Musela jste se učit nějaké speciální triky, aby celá scéna vypadala opravdu věrohodně?

Na každém natáčecím dnu je s námi na place zdravotník. Ten dohlíží na to, aby vše probíhalo z jeho pohledu tak, jak má. U těchto scén mi pomáhal mladý záchranář, jezdící se sanitkou, který už takových a často mnohem horších případů viděl za svou profesní kariéru spoustu. Vysvětlil mi, jak se co drží, jak se natahuje morfium z ampulky, jak si škrtidlo umístit tak, aby vystouply žíly, a kam provést vpich. Celé to musí vypadat tak, že v tom máte praxi a děláte to prakticky denně. Pravda, škrtidlo jsem musela pár dnů trénovat.

Nejen skutečný život sester na traumatologii, ale ve své podstatě už jen natáčení takových okamžiků musí na člověka působit. S jakými pocity odcházíte domů po dni takové práce?

Po dnech, jako jsou tyto, domů doslova spěchám a snažím se, abych si s sebou práci nenosila. Jakmile za sebou zavřu dveře atelieru, kde Anatomii života točíme, jsem to zase hned já, bez zátěže a připravená žít svůj život. Ale že jsem unavená a vyčerpaná, to je fakt!

Zdroje informací: 

TV Nova