Film 33 životů se inspiroval skutečnou událostí z 5. srpna 2010, kdy se v hlubinném dole v San José odlomil velký kus horniny a na dlouhých 69 dní pohřbil 33 horníků. Jejich záchranu sledoval celý svět.
Na vysvobození třiatřiceti horníků pracoval záchranný tým dlouhých šedesát devět dní. Rodiny uvězněných mužů zatím čekaly na to, zda přijde alespoň malý záblesk naděje. Na film 33 životů, v němž se pod zemí octl i Antonio Banderas (na úvodní fotografii úplně vpravo), se můžete podívat dnes ve 20:00 na Nova Cinema.
Měl to být další běžný den
Je pátý srpen 2010 a horníci z města Copiapó se chystají do práce. Čeká je další směna v měděném dole San José. Do hlubin je veze autobus, který jede po spirálovitém tunelu dlouhém osm kilometrů. Cesta trvá 45 minut. Ruda se zde těží již od roku 1889 a je to znát. V hloubce 700 metrů je slyšet zvláštní praskání, jako by se mělo něco každou chvíli uvolnit.
Deset minut před druhou hodinou odpoledne se odlomí velký kus horniny, jenž zavalí hned několik chodeb. Cesta ven je kompletně nepřístupná. Jedinou možností, jak se dostat ven, jsou komínové ventilační průchody. Kromě vzduchu zajišťují také přísun vody a vedou skrze ně i telefonní kabely a elektřina. Hlavně ale mají mít jednu velmi důležitou věc – žebříky. Jenže ty chybí. Horníci šplhají po kabelech, ale po chvilce narazí na další zátaras. Poslední možnost úniku se rozplývá jako pára nad hrncem.
Závod s časem
Jelikož je veškeré telefonní spojení přerušeno, nikdo ze záchranářů na povrchu neví, zda jsou horníci naživu. Ti se zatím přesouvají do takzvané odpočinkové zóny a zjišťují zásoby potravin. Na jednu porci jim musí stačit lžíce tuňáka a trochu mléka, které zředí vodou. Ta je však kontaminovaná petrolejem a dalšími nečistotami, pitná voda dostupná není. Podmínky navíc ještě stěžuje padesátistupňové horko a devadesátiprocentní vlhkost.
Celé Chile je na nohou a na místo neštěstí se sjíždějí rodiny zasypaných horníků. Vláda povolává Andrého Sugareho, hlavního inženýra bezpečnosti práce San José, do největšího dolu v zemi. Když sestoupí dolů, čeká ho šokující zjištění. Cestu blokuje kus horniny o váze 700 000 tun. Začíná závod s časem, protože muži vydrží bez jídla 40 dnů. A v době Sugareho příjezdu jich zbývá jen 34.
Vrty na svobodu
Hlavní inženýr nařizuje vyvrtat do skály díru a provrtat otvor do odpočinkové zóny, zvané též útulek. To se však podaří až po mnoha pokusech. První spojení se světem tam nahoře nastane až po sedmnácti dnech od závalu. Horníci nelení, natřou sondu červenou barvou a připevní na ni vzkazy. Zpáteční cestu sice vydrží jen pár papírků, ale na jednom z nich je to nejdůležitější: „Všichni jsme v útulku a v pořádku.” Sugare spustí skrz otvor kameru a první, koho uvidí, je vedoucí směny. Není nač čekat.
Do skály jsou vyvrtány další tři otvory. Jeden na čerstvý vzduch, druhý ke komunikaci a třetí slouží jako zásobárna potravin a oblečení. Základní životní potřeby jsou zajištěny, nyní se může přistoupit k vyprošťování. Nejprve se do práce pouští hydraulická vrtná souprava, která provede třiceticentimetrový vrt, jenž následně rozšiřuje. Zároveň se začne rozšiřovat i původní vrt, k tomu se použije vrtné zařízení, které je schopno za den prorazit padesát metrů horniny. A do třetice přichází ke slovu stroj pro těžbu ropy. Ten je schopen ihned vyvrtat otvor o průměru sedmdesáti centimetrů, do kterého se vejde dospělý člověk. Vítězem se stává souprava, která zvětšuje původní otvor.
Riziková cesta ven
Cesta ke svobodě nebyla bez rizik. Kdykoliv mohlo dojít k sesuvu, zablokování navijáku, který tahá horníky ven, nebo k záchvatům paniky. Celou dobu proto mají spojení s lidmi na povrchu a k dispozici je i alarm, který by v případě potřeby spustil muže ihned dolů. Po 69 dnech stoupá v kapsli s příznačným jménem Fénix k povrchu poslední horník. Následují ho pak záchranáři, kteří to celé pod zemí koordinovali a pomáhali horníkům s cestou zpět mezi živé.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: The 33
Prima Zoom: Mimo kontrolu