Vanda si libovala, že stráví klidnou dovolenou. Děti měly být týden u babičky, takže k moři vyrazila jenom s manželem. Nakonec trochu litovala, že vůbec někam jela...
Mám dvě děti a i když je miluji nejvíc na světě, potřebovala jsem oraz. Posledních šest let jsem byla doma a všechen svůj čas věnovala pouze jim. Můj manžel Karel (37) se domluvil s maminkou, že je v létě na týden pohlídá. A dal mi dovolenou u moře jako dárek...
Už jsem potřebovala vypnout
Ženy, které mají děti, mi snad dají za pravdu. Nechcete si nechat ujít ani vteřinu života těch malých človíčků. Chcete vidět, jak žvatlají, dělají první krůčky a vůbec všechno. Ale jen málokdy máte čas pro sebe. Alespoň já to tak měla, protože dva roky po Amálce (5) se narodil Radim (3).
Pořád jsem byla v jednom kole a i když mi Karel pomáhal, nedokázala jsem si odpočinout. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vymyslel. Když mi v červenci řekl, že za dva týdny odlétáme k moři, abych si na tu dobu nic neplánovala, nejdříve jsem to nechápala. Jako kdyby jeho slova nedokázala proniknout do mého mozku. Pak mi to zopakoval. "Zlato, za dva týdny poletíme k moři. O děti se postará moje máma," řekl, ale já se ho stejně zeptala, kam dáme děti. Z toho je jasné, že jsem už potřebovala pauzu.
Do poslední chvíle jsem ještě tchyni radila, co a jak s dětmi. Vím, že jí to muselo připadat komické, protože ona vychovala rovnou tři. Ale nemohla jsem si pomoct. Uvolnit jsem se dokázala až tehdy, když jsem vystoupila z letadla a ve vzduchu ucítila moře. Najednou ze mě všechna tíha spadla a musela jsem se opřít o Karla. A je možné, že mi ukápla slza štěstí...
Horší sousedy jsem snad ještě neměla
Na hotelu jsem se hned hodila na obří postel, ve které nebyly hračky ani jídlo. A užívala jsem si ticho a klid. Bohužel mi to dlouho nevydrželo. Od sousedů, se kterými máme společný balkon, se začalo ozývat podivné hekání a funění. To snad ne...
Karel pečlivě zavřel dveře na balkon, ale moc to nepomohlo. Naštěstí to netrvalo dlouho. Tak zase dveře otevřel. Jenže to už byli naši sousedé na balkoně a povídali si. "Máňo, to bylo jako zamlada, viď?" pronesl ochraptělý hlas a bylo slyšet zasyčení otevírané plechovky piva. Máňa se jen zahihňala, ale nic neřekla. Neměla jsem chuť poslouchat je dál, tak jsem rychle skočila do plavek a vyrazili jsme na pláž.
Když jsme se s Karlem usadili na plážových lehátkách a koupili si ledovou kávu, bylo mi opět dobře. Po chvilce mi začala padat hlava a nechala jsem se unášet sladkým spánkem. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudil mě chraplavý hlas. "Hele, Máňo, nebudeme platit za lehátka. Dej sem deku na písek, místa je tu dost pro všechny," řekl soused.
Toho hrozného páru jsme se nedokázali zbavit
Chvíli jsem doufala, že se mi to zdálo, ale ne. Byli tam a oba v celé své parádě. Břicha měli stejně veliké a on ležel na dece v plavkách a ponožkách. Máňa se natírala opalovákem, ale její vyvolený mávl rukou, že ať je vidět, že byl u moře. Šla jsem si raději zaplavat a z vody jsem vylezla až tehdy, když už byl vzduch čistý a ti dva se někam odvalili.
Od té doby jsme na ně měli smůlu. V restauracích jsme je sice nikdy neviděli, ale tu a tam jsme je potkávali na pláži, nemluvě už o tom, co prováděli v noci. Jednou jsem toho měla plné zuby a poslala Karla, aby zkusil na recepci zjistit, jestli nám nemůžou vyměnit pokoj. Vrátil se celý rudý, protože vysvětlit mladé recepční, že sousedé hlasitě souloží, pro něj nebylo zrovna lehké. Ale nepochodil, hotel byl plný na celou sezonu.
Raději bych asi bydlela ve stanu, než poslouchala ty dva. Jednou jim Karel dokonce šel zabušit na dveře, ale oni ztichli a předstírali, že je pokoj prázdný. To už jsem se musela začít smát. A tak jsme začali podnikat výlety na vzdálené pláže nebo do hor. Všude bylo super a potkali jsme spoustu skvělých lidi. Na hotel se mi pak vracelo těžko. Nebyl to zrovna povedený týden a trochu jsem litovala, že jsem ho nestrávila s dětmi. Ale na druhé straně mi změna prostředí trošku pomohla. A to, že jsme si s Karlem zašli každý den na romantickou večeři jenom ve dvou, bylo stejně k nezaplacení...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.