Facebook
Instagram
Kuchařka Kamila Rundusová (33) alias Kamu vydává svoji čtvrtou kuchařku Nejbarevnější cesta. Barevná byla také její osobní cesta životem. Třetím rokem žije na Kostarice a v rozhovoru pro Lifee.cz promluvila o své druhé svatbě se stejným mužem, ale také o své cestě k sebelásce a sebepřijetí, nebo o tom, proč netouží po vlastních dětech.
Kuchařka Kamila Rundusová (33) popisuje v talk show LifeeTalk, jak velkou proměnou prošla v průběhu tří let, co žije s manželem Robím na Kostarice. Život je podle ní pomalejší, naplněnější a barevnější. Touží adoptovat pět dětí, mít sirotčinec a farmu, na které se bude starat a opuštěná zvířata.
"Podvědomí a naše staré programy nám to pořád budou vyhrabávat, nespokojenost bude vždycky. Kor pro člověka, jako jsem já, který 15 let bojoval s bulimií a anorexií. Myslím, že se to s námi bude nést celoživotně. Budou světlejší dny, horší dny, ale práce na sebelásce je pro každého člověka – nejen pro ženy – jedním z hlavních bodů každého dne," popisuje v našem rozhovoru potetovaná kuchařka.
Kamu žije třetím rokem na Kostarice
Kamu, tvá nejnovější kuchařka se jmenuje Nejbarevnější cesta. Na Kostarice aktuálně žijete, nebo jste nomádi a stále cestujete?
Jsme velcí nomádové. Jsme cestovatelé, kteří měli neustále chuť někde zapustit kořeny. Během pandemie covidu, kdy jsme na Kostarice přistáli, jsme zjistili, že Kostarika je místo, které nám dává všechno, co jsme vždycky chtěli. Oceán, španělština, džungle, krásné prostředí a skvělé suroviny. Koupili jsme starou barabiznu, která před dvaceti lety bývala pekárnou, restaurací a party místem. Přišli jsme na místo, které bývalo opuštěné, porostlé džunglí a všude byli netopýři. Představte si film Jumanji. Na nás něco dýchlo a řekli jsme si, že je to přesně ono a chceme tohle místo znovu přivést k životu.
Jak jste tam dlouho?
Jsme tam tři roky, rekonstruujeme tohle místo a dostavujeme ubytování. Postavili jsme šálu na jógu a máme restauraci, která se jmenuje Micelium neboli podhoubí. Tam plánujeme dělat kavárnu s pekárnou a retreaty, na které chceme pozvat všechny lidi z Česka. Na Kostarice máme sezonu od listopadu do července a od srpna začíná dešťové období, kdy se všechno zavírá. Teď prožíváme krásné období, kdy můžeme být zase v Česku, protože ho milujeme a jsme na něj hrdí. V minulosti jsme žili v Česku a utíkali jsme za oceán na surfing. Pochopili jsme, že jednodušší bude, když budeme žít u oceánu a na dovolenou jezdit naopak do Česka. Takže máme dvě krásná místa pro život a takhle nám to vyhovuje.
Vyplatí se žít v Kostarice? Je to tam levnější?
To vůbec ne, Kostarika je drahá, přezdívá se jí latinskoamerické Švýcarsko. Ale není to tak drahé, aby se tam nedalo žít. Když lidé vyrazí do země třetího světa, předpokládají, že tam bude levno. Vietnam nebo Bali levné jsou. Na Kostarice je to podobné jako v Evropě. Jedna věc je, když tam přijedete jako turista a nakupujete drahé věci, ale něco jiného je, když tam žijete a zeleninu a ovoce kupujete od místního zelináře, začnete žít místní život. My už dokážeme žít levně.
Jaká je proměna Kamu před sedmi lety, kdy jsi bojovala s vlastním tělem, a dnes? Zřejmě jsi ušla dlouhou cestu.
Je to nekonečná cesta. Myslím, že tenhle vývoj je na celý život. Všichni se vyvíjíme, někdo víc a někdo méně, a někdo o tom také méně mluví. Já o tom mluvím hodně, protože vím, že je tam hodně hnoje, který je potřeba vykydat. Pracuji na tom a Kostarika mi umožňuje jít více do hloubky, protože tam mám víc prostoru pro sebe. V Česku je to hodně zrychlené. Když jsem tady, mám pocit, že hraju nějakou videohru a plním úkoly, od rána do večera se nezastavím. Na Kostarice se probudím a mám víc času pro sebe. Jdu se projít se psy na pláž a mám víc prostoru na své vnitřní procesy. Hodně se toho stalo, hodně jsem se změnila a myslím, že rozhodně k lepšímu. Vracím se k sobě. Myslím, že to je návrat vnitřní malé Kamu, kterou jsem zanechala, když jí bylo deset let. Rychle jsem ukončila dětství a teď se k němu navracím.
Kamu je značka, pro nejbližší jsem Kamilka
Zaslechla jsem, že se vyhrazuješ vůči tomu, aby ti lidé říkali Kamu. Je to pravda?
Není to pravda. Já se nevyhrazuju vůči ničemu. Naopak, ať mi lidé říkají, jak chtějí. Je to na nich a nemám problém s ničím. Kamu mi začala říkat maminka, když jsem byla malá a stala se z toho značka. Proto jsem se naučila rozlišovat Kamu, která je kuchařka, foodblogerka, a jak ji známe ze sociálních sítí, a malinkou Kamu, Kamilku, která je pro přátele, rodinu a osobní život. Mám ráda, když mi lidé říkají Kamilko.
Dlouho jsi bojovala se sebepřijetím. Co bys poradila čtenářkám Lifee.cz, když se nám nelíbí konkrétní část našeho těla?
Sebepřijetí je velký oříšek pro všechny z nás. Pravda je taková, že ani já to nemám v malíčku. Jsou dny, kdy se probudím, miluju se a říkám si, jak je to skvělé. Potom mám dny, kdy to takové není a říkám si, co se stalo. Dokud budeme mít Instagram a budou na nás vyskakovat perfektní těla a dokonalé krásné ženské, bude tam stále nějaký vnitřní boj. Přesto může být absolutně nevědomý. Podvědomí a naše staré programy nám to pořád budou vyhrabávat, nespokojenost bude vždycky. Kor pro člověka, jako jsem já, který 15 let bojoval s bulimií a anorexií. Myslím, že se to s námi bude nést celoživotně. Budou světlejší dny, horší dny, ale práce na sebelásce je pro každého člověka – nejen pro ženy – jedním z hlavních bodů každého dne: probudit se, mluvit k sobě vlídně a říkat si ty hezké věci, nemluvit se sebou ošklivě, vnímat energii slov, která do sebe dáváme. A psychika nám to bude vracet.
Co když to nejde?
Když jsou dny, kdy to nejde, tak to přijmu a nechám to být. Vím, že zítra bude lépe.
Kamu se vdávala na dvakrát a v plavkách
Pomáhá ti v tom také tvůj manžel? Prý jste se nedávno podruhé vzali? Jak se člověk může vzít podruhé?
Na Kostarice se stává, že notář zemře a s ním zmizí i naše oddací listy, takže jsme se museli vzít znovu, abychom mohli zažádat o rezidenci na Kostarice. Ale ano, manžel je mi velkou oporou a mám velké štěstí, že ho mám. Bez něj by nebylo nic. On je ten, který mě naučil se z některých věcí nepos*at. My ženské jsme takové magorky a řešíme hovadiny! Neustále se srovnáváme s jinýma ženskýma, klademe na sebe takový bič a jsme na sebe tak tvrdé! On si z toho dělá legraci a je ten, který přijde a začne mi třást s břichem. Dělá věci, které jsem nesnášela. „Musíš se naučit, že tohle je tvoje tělo a je prostě krásné a skvělé. A ty tvoje strie, ty jsou prostě boží! Vždyť je to tvoje kronika, jsou to záznamy na těle!“ Všechno mi odlehčuje a já mu za to děkuji, protože si z ničeho nic nedělá. Mít kolem sebe takové lidi je úžasné. Všem ženám bych přála, aby našly také takového parťáka.
Jaká byla ta svatba?
Vůbec nejsem typická nevěsta, nikdy jsem se nechtěla vdávat. Naše svatba proběhla v Las Vegas během pandemie. Rozhodli jsme se asi tři dny předtím, než jsme autem odjeli do Vegas, protože jsme byli v poušti a měli jsme to při cestě. Šaty jsme šli s mým mužem vybírat asi pět hodin před obřadem do nákupního centra. On měl asi o čtyři čísla menší bílé sako. Byla to velice komická svatba, oddával nás Elvis Presley. Nikdy jsem nebyla typickou nevěstou. Potom se ztratily ty papíry a to jsme se museli vzít znovu. Vdávala jsem se normálně v plavkách a v kšiltovce, za svědka nám šly paní sekretářka a právnička. Bylo to v oprýskané místnosti, kde jsme seděli na plastových židličkách. Váže se k tomu právě to, že tyhle věci vůbec neřeším. Jsou dny, kdy se namaluju a jsem hezká, potom zase chodím jako Marfuša s drdolem. Je mi to úplně jedno. Každá svatba by měla být ceremonie, obřad, a nakonec je z toho stres, aby všechno bylo dokonalé. Mně všechno opadlo. Ale neříkám, že třetí svatba nebude, protože my stejně toužíme po tradičních koláčcích. Máme rádi české věci. Dělala jsem si srandu z toho, že se chci vdávat v českém kroji. Třeba to tak dopadne, já to tak mám.
Co takové rozšíření rodiny? Už máte v domě na Kostarice dětský pokojíček?
Jsme v tomto smyslu opravdu netradiční a neplánujeme vůbec nic, natož děti. Život necháváme, aby se organicky vyvíjel. Otázky tohoto typu… chápu, že se na to lidé ptají, protože je to zajeté. Na druhou stranu, my teď máme jinou misi. Na Kostarice je teď naše dítě ta malá vesnička, kterou jsme si postavili. Chceme tam dělat retreaty, zážitkové pobyty. Kdybychom měli dítě, nemáme na to tolik energie. Je mi 33 let, jsem otevřená všemu a vím, že ta dušička někde létá. Co vidím mnohem víc, to je adopce. Na světě je tolik dětí, které si zaslouží druhou šanci, a já jsem velký zachraňovatel. Jsem zachránce zvířátek a podobně to mám i s těmi dětmi. Mám tam nějaké číslo pět, takže si myslím, že adoptuji pět dětí. K tomu mám v plánu postavit sirotčinec se školou a farmu, kde budeme zachraňovat zvířata. To jsou moje plány do budoucna, ale na nic netlačím. Vidím to do svých padesáti let.
Související články
