Facebook
Instagram
Herečka Veronika Khek Kubařová vzpomíná v talkshow LifeeTalk na natáčení svých nejznámějších vánočních pohádek, ať už to bylo Tajemství staré bambitky 2 nebo Nejkrásnější hádanka. Který princ ji v pohádce nejlépe políbil, nebo jaká byla režie pod vedením Zdeňka Trošky? A napadlo by vás, že princeznám se v šatech velmi špatně chodí na záchod?
Herečka Veronika Khek Kubařová (37) popisuje v talkshow LifeeTalk, jak těžký je život pohádkových princezen. Tajemství staré bambitky 2, kde si zahrála královnu, která má věčnou smůlu, se například natáčelo za těžké pandemie covidu. A nebyla to jediná nesnáze. První záběr měla Kubařová v sudu uprostřed řeky. "Začínali jsme točit v dubnu a chtěli jsme mít na stromech hezké první jarní lístečky. Jela jsem na plac a sněžilo. Ze sudu jsem vylézala ve vodě, na břehu, měla jsem podpatky a pod kostýmem zateplovačky. Ale byla strašná zima!" Pohádku si můžete připomenout 26. 12. v 15.35 na prvním kanálu České televize.
Procházka růžovým sadem nebyla ani pohádka Zdeňka Trošky, Nejkrásnější hádanka, kde ji pro změnu potrápil velký kostým. Jak chodila na toi toiky? "Zjistila jsem, že tam nemůžu chodit sama. Takže tam se mnou chodili další tři lidi. Občas jsem řekla, že tam nechci, protože tam je všude modrá nebo zelená tekutina a je riskantní ty šaty nezničit."
Veronika Khek Kubařová vzpomíná na role princezen
Veroniko, natočila jste tři zásadní pohádky, které si všichni rádi pouštíme – Nejkrásnější hádanka, Tajemství staré bambitky 2 a Princ Mamánek. Která z nich je vaše srdcovka?
Chápu vaši otázku, ale tohle zkrátka nejde říct. Vždycky, když se mě někdo ptá na mé nej ohledně rolí, tak je to pokaždé Sofiina volba. Ke každé z nich má člověk nějaký vztah – točil to v nějakém období, něco se s tím pojí a podobně.
Tajemství staré bambitky jsme točili v těžkém covidu v Jindřichově Hradci, v době, kdy byly zavřené restaurace. Museli jsme chodit jen k okénkům, složitě řešit jídlo a nescházet se. Když se to na chvilku podařilo, měli jsme z toho radost a naprostou euforii, protože to bylo absolutně výjimečné, protože všichni byli v izolaci. Museli jsme se každý den testovat, strkali nám tyčky do nosu. Tohle celé nás stmelilo, navíc jsme měli štěstí, že točíme takovou krásnou věc, pohádku. Bylo to setkání s úžasnými herci – s Ondrou Vetchým, Ivo Macharáčkem…
V Princi Mamánkovi to byl zase Honza Budař.
Přesně tak, stejně jako s Ondrou Vetchým, se kterým jsme se už znali. Navíc tahle pohádka je pro mě velmi atypická. Také u lidí vzbuzovala spoustu reakcí a někteří psali i rozhořčené zprávy, že jsme zasáhli jejich děti. Přitom já jsem třeba zažila reakci, kdy za mnou přiběhl malý chlapeček, za ním dobíhala maminka, potkali nás s Honzou Budařem na jednom filmovém festivalu. Říkal: „To bylo skvělý, já jsem včera viděl tu pohádku, moc se mi líbila.“ „Jo? A nebál ses?“ „Já ne, ale máma jo!“
Každé dítě to vnímá jinak a vy sama jste říkala, že vás Mamánek zaujal právě proto, že je tam hodně akcentované téma smrti.
Ano, pro mě jako pro dospělého člověka je tohle téma pořád nějak křehké – už několik let se na něj nechci říct zaměřuji, ale vnímám ho jako něco, co jsem neměla úplně zpracované a s čím jsem se sama učila pracovat. Načítala jsem audioknížku Moje milá smrti od Veroniky Hurdové. Je to podle mě jedno z tabu témat, které v tuto chvíli v naší společnosti rezonuje. Přišlo mi fantastické ho komunikovat v pohádce takovou laskavou formou a postavit se mu nějakým způsobem čelem. Přijde mi to neuvěřitelně hluboké, filosofické. Také záběry – jak je to natočené – to mě dojímá. Záběry na krajinu, na starý strom… Honza Malíř s Olinkou to natočili neskutečně, takže pro mě to má několik vrstev. Dostává mě to téměř jako filosofický film, ne jako pohádka.
Navíc tam nehrajete princeznu, byť to s oblibou říkáme. Je to Bětka.
Ano, je to děvče Bětka. Je to prostě žena, dívka.
Chtěla jste být jako malá princeznou?
Rozhodně. Babiččiny zástěry, šaty, mamčiny šaty z tanečních, punčochy na hlavu jako dlouhé vlasy, lodičky rozkopané po vesnici, protože jsme v nich hrály i fotbal – jako princezny. Naprosto jsem toužila po tom být princezna. Takže mně se fakt splnil obrovský dětský sen.
Princeznám se v šatech špatně chodí na záchod
Když to potom přijde, jsou ty princeznovské šaty vůbec na tělo příjemné? Jsou hodně těžké. V pohádce Nejkrásnější hádanka jste měla šaty hodně nabírané.
Tam jsem měla snad nejvíc spodnic, to je pravda, a odtud mám také historku, která je za mě naprostým vrcholem setkání s princeznovskými šaty. Hrozně blbě se v nich chodí na záchod! Dnešní záchody prostě nejsou stavěné na dvoumetrovou šířku garderoby.
Umím si to živě představit.
To si umíte představit v budově. Ale často se točí v exteriérech, kde jsou toi toiky, které jsou mnohem menší.
Jde tam člověk sám, nebo je potřeba kolegyně?
Právě, že jsem zjistila, že tam nemůžu chodit sama. Takže tam se mnou chodili další tři lidi. Občas jsem řekla, že tam nechci, protože tam je všude modrá nebo zelená tekutina a je riskantní ty šaty nezničit. Řekli: „Tak běž někam do lesa!“ Jenže umíte si představit, jak se s takovým objemem schovám za nějaký strom? To není možné, musela bych jít sedmnáct kilometrů, než mě nikdo neuvidí. Není to úplně jednoduché. Ale jak říkala i moje babička: „Pro krásu se musí něco vydržet.“
To souvisí také s vlasy. V Nejkrásnější hádance jste měla objemné kudrlinky. To byly vaše vlasy, nebo paruka?
Ne. S filmovou maskérkou Jiřinkou Pahlerovou jsme to napojovaly. Měla jsem předek své vlasy a potom jsem už měla různé příčesy. Nebyla to jednolitá paruka, ale bylo to několik dílů, které ona skládala, aby to vypadalo co možná nejpřirozeněji. Ale i tak jsem v maskérně trávila opravdu strašně moc času. Natáčecí den se protáhne ještě o tu přípravu – ono to vypadá fajn, že se o vás někdo postará, ale vstávat kvůli tomu každý den o dvě hodiny dříve, sedět tam už v půl páté ráno a nechat se líčit s kruhy pod očima… tohle člověka po čase přestane bavit.
To nám ale kazíte vánoční romantiku.
Tak se nemáte ptát na pravdu!
Který princ umí nejlépe líbat?
Který z těch hochů, kteří se v pohádkách ucházeli o vaši ruku, nejlépe líbal?
V pohádkách jsou to pusinky.
Ale to se točí opakovaně…
Ale pořád jsou to pohádkové pusinky, které klidně dostanete na přivítanou od příbuzného. Tam se o líbání úplně nedá mluvit. Ačkoliv musím říct, že Míra Hrabě… točili jsme Nejkrásnější hádanku, naše setkání, a měli jsme to nějak nazkoušené. U polibku nás Zdenda Troška stopnul, tam nás nenechal dojít. Potom byla akce, jeli jsme to naostro, a Míra se na mě vrhnul a začal mě líbat opravdu vášnivě.
Asi toho byl plný.
Byl toho plný. Zdenda začal křičet: „Stop! Stop! Je to pohádka, co blázníte!“ Také jsem z toho byla překvapená. Takže Míra tuhle hranici trochu prolomil, ale ve výsledku to tak není, protože jsme to točili opravdu velmi něžně.
Takže vítěze máme.
To zase nechci, nechci volit mezi ostatními. To jen, že Míra se do toho tak pustil.
Režisér Zdeněk Troška byl v roce 2023 v naší vánoční talkshow Na kafeečko. Práskněte na něj, jaký je režisér. Umí být cholerický?
Na Zdendu se strašně dobře práská, protože s ním je fakt fantastická spolupráce. Nevím, kolik jsem zažila režisérů, kteří by byli tak do detailu připravení jako on – má storyboardy, to znamená rozkreslení jednotlivých záběrů. Přesně víc, co kdy bude natáčet, dělá zkoušky toho, co chce točit, neplýtvá časem. Mezitím na různých lokacích za ním chodili lidé a nosili mu buchty, koláče, a on vyprávěl historky. Natáčecí čas je strašně drahý, protože je tam tým 150 i více lidí, zvířata a garderoba – a i tak se mi nikdy předtím nestalo, že by se končilo dřív. Běžně se točí dvanáct nebo šestnáct hodin. Skončili jsme třeba o hodinu dřív, a to bylo naprosto nevídané. Nedávno jsme se po letech viděli s Honzíkem Dolanským a vzpomínali jsme, protože od té doby jsme to nikdy nezažili.
To bych do něj zrovna neřekla. Je hodně ukecaný, čekala bych, že se to protáhne.
On je opravdu maximální profesionál, který přesně ví, co chce, má to připravené a promyšlené. V tomto směru to byla velmi milá spolupráce, protože to šetří strašně moc energie na další dny. Je strašně příjemné takhle pracovat.
Tajemství staré bambitky 2
V pohádce Tajemství staré bambitky 2 jste si zazpívala. Jak se cítíte jako zpěvačka?
Když mě představíte jako zpěvačku, tak to se mnou trochu cukne, protože se necítím být i zpěvačkou. Vnímám se jako zpívající herečka. Ale zjistila jsem, že mě zpívání opravdu moc baví. Dělá mi to strašně dobře. Ani na škole mě nepovažovali za nějaký pěvecký talent: „No jo, ty to nějak zahraješ.“ Tohle mi způsobilo, že jsem ze zpěvu nikdy neměla nervy, protože jsem si říkala, že ode mě nikdo nic nečeká, takže nemůžu nic zkazit. Dělám to opravdu pro radost. A mám pocit, že hudba je jedna z těch věcí, které se umí dostávat do duše. Hlas umí svým tónem léčit a být svým způsobem terapeutický, vyvolávat emoce. Je to léčivé i pro mě a mám radost, když se to dotkne lidí.
U Bambitky je fascinující, jak mi blízcí i cizí lidé posílají videa dětí, které si to doma zpívají a holčičky na to tancují. Tohle mě strašně dojímá a je pro mě neuvěřitelné, že si někdo zpívá písničku, kterou jsem nazpívala.
Protože už patříte mezi naše oblíbené princezny a nikdo vám to neodpáře.
A vůbec mi to nevadí. Často se mě ptají, jestli mi ta škatulka není nepříjemná. Ale já jsem si princeznou přála být a mám to štěstí, že jsem u nich nezůstala. Mám spoustu jiných rolí a charakterových příležitostí, takže to beru jako velmi milou a šťastnou součást mé herecké cesty.
V Tajemství staré bambitky jste si zažila nejrůznější lapálie, padala jste v sudu z kopce dolů… máte od té doby modřiny?
Samozřejmě, že já jsem v tom sudu nebyla, je to nastřižené. To by nešlo, aby mě pustili v sudu z kopce dolů – možná v poslední natáčení den, když už mě nepotřebovali.
Myslíte na oslavu?
„Tak ahoj! Nějak si poraď!“ Pravdou je, že první obraz byl ten, kdy jsem vylézala ze sudu – točí se to na přeskáčku. Začínali jsme točit v dubnu a chtěli jsme mít na stromech hezké první jarní lístečky. Jela jsem na plac a sněžilo. Ze sudu jsem vylézala ve vodě, na břehu, měla jsem podpatky a pod kostýmem zateplovačky. Ale byla strašná zima! Byla jsem zmrzlá, nicméně točilo se to tak, abychom to nějak přežili a nenachladili se. Ale byl to paradox, že točíme krásnou milou letní pohádku, přitom sněží a kameraman se snaží nevidět vločky.
Tohle vám, hercům, nezávidím – věčný chlad, zima, čekání…
Někdy ano, podmínky jsou za odměnu. Murphyho zákon je jediný fungující zákon na světě a většinou se točí naprostý opak toho, co má člověk zrovna na sobě jako kostým. Když jsme točili Rafťáky, bylo zase hrozně chladné léto, takže jsme v plavkách trávili pro změnu chladné dny na vodě. Když je zima a má být sníh, tak je hrozné teplo a všichni jsme navlečení. Střídá se to.
Anděl páně mi přinesl těžkou korunu
U pohádky ještě zůstaneme. V Hudebním divadle Karlín hrajete roli Panny Marie v muzikálu Anděl páně. To je role za odměnu, že?
Je. Já jsem tak strašně ráda, že mi Ondra Brzobohatý a následně pan režisér Čičvák dali šanci v tom představení účinkovat! Tam je taneční a pěvecká profesionalita na tak vysoké úrovni, až jsem si říkala, že mi v tomto směru mé kvality nemůžou projít. Mám radost, že mi dali šanci a že se od všech můžu učit. Říkám tomu „laskavost pro radost“. Je to pohádka, na kterou chodí děti a celé rodiny, a je to krásně nazkoušené. Zahrát si Marii vedle pána Boha Jiřího Korna…
Nejen, že tam zpíváte, ale také stepujete. To je vaše přirozená vlastnost?
Překvapilo mě, že se nikdo nezeptal, když mě do toho obsazovali. Zkoušeli zpěv, ale nevěděla jsem, co bude obsahovat scénář. Ale já jsem měla step ve škole jako součást pohybových disciplín, takže základ jsem měla. Jako malá jsem koukala na všechny Silvestry s panem Kornem a on byl naprostou legendou. Postavit se vedle něj mi přišlo jako další drzost. Musela jsem trochu máknout, ale mám na sobě složitý kostým a složitou svatozář. Musím stepovat tak, aby na mně všechno zůstalo.
Ano, koruna je prý velmi těžká.
Byla ještě těžší a větší verze k jinému převleku. Je zajímavé, že každý milimetr na hlavě rozhodí i krční páteř, když to máte celý den na hlavě. Koruna je navíc tak velká, že zasahuje mimo ramena, což si tělo ve vnímání prostoru není schopné uložit. Permanentně člověk naráží do dveří a do futer. Když se s někým potkám na chodbě, nemůžu jít proti němu, ale musím procházet bokem, abychom se správně minuli a nevypíchla jsem někomu oko. Je to úkol, ale zase – na chvilku se to musí vydržet.
To je ten těžký život princezen.
V tomto případě svatých.
O čem dalším promluvila Veronika Khek Kubařová:
- Jak prožívá Vánoce
- Jaký je její recept na bramborový salát
- Jakou barvu vlasů vyzkoušela v novém seriálu České televize
- Zda roli Panny Marie v Andělovi páně konzultovala s Klárou Issovou
- Jak se jí hraje po boku Jiřího Korna
Na fotografie herečky Veroniky Khek Kubařové v jejích nejslavnějších rolích princezen se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
