Viki (23): Zjistila jsem, že se můj život odehrává na sociálních sítích a rozhodla jsem se to změnit. Žije se mi mnohem lépe

Najednou jsem toho měla dost a rozhodla jsem se na chvíli vypnout od online světa. Upřímně – netušila jsem, jak mi bude a co tenhle experiment přinese. Na dnešní domu to byl fakt odvážný krok.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (24): Nechala jsem se oklamat profilem na sociální síti a vyrazila na rande. Odcházela jsem znechucená

Rýpavé reakce mě stále překvapují

Zjistila jsem, že žiju „instaživot“. Jako skoro každý v mém věku. Před hodinou jsem se viděla s holkama a najednou mi to docvaklo. O čem jsme si tak asi mohly povídat, že jo. „Hej, viděla jsi to? Někdo mi zas hodil koment pod poslední post, až se skoro bojím otevřít appku,“ povzdechla si Naty. Zuzka sotva zvedla hlavu od mobilu a jen kvákla: „Kámo, chill. Lidi jenom záviděj, že ti to sluší.“„To říkáš jen proto, že to je fotka, kde jsme spolu,“ kontrovala Naty. A na to Zuzana pokrčila rameny: „Možná. Ignoruj ty hatery. Jsi pro ně jako magnet, prostě se s tím smiř.“

Někdy mám pocit, že čím víc lajkujete a sdílíte, tím víc negativity přitahujete. Předevčírem jsem hodila příběh z koncertu a vážně, jen za deset minut jsem měla tři zprávy s nějakými trapnými poznámkami. „Proč furt ukazuješ, jaký máš život, koho to zajímá?“ nebo „Myslíš si, že jsi něco víc, protože máš tisíc followerů?“ Ale já to dělám jen proto, že mě to baví!

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (29): Babička objevila internet a sociální sítě. Teď mi tím komplikuje život

Vymyslela jsem offline experiment

Ale je pravda, že mi to leze na nervy. „Třeba bych to měla prostě vypnout,“ nepředloženě jsem pronesla před kámoškami. „Vypnout?“ Naty na mě koukala, jako bych právě navrhla zrušit Vánoce. „To nemyslíš vážně, ne?“ Ale přemýšlela jsem nad tím ještě celou cestu domů. Fakt by to byl takový konec světa? Rozhodla jsem se. Aspoň na týden to vypnu. Bez Instagramu, Facebooku, a tak vůbec. Prostě nic. Byla jsem zvědavá, jestli to zvládnu.

První den byl divný. Jsem zvyká na to, že každý moment dokumentuju. Ráno jsem si dělala kafe a skoro jsem automaticky vzala telefon, abych ho vyfotila. Ale ne. Položila jsem ho zpátky a řekla si, že to zvládnu.

Druhý den to začalo být zajímavější. Najednou jsem si všimla věcí, který jsem normálně ignorovala. Třeba jak pěkný je ten park, kudy chodím do školy. Nebo jak hezky voní lívance, když mám fakt čas je pomalu sníst.

Třetí den mi ale začalo být smutno. Ne z toho, že bych postrádala appky, ale lidi. Nikdo mi nepsal. Žádné notifikace. Připadalo mi, jako bych zmizela. Přišla jsem na to, že lidi si mě všímají „online“, ale offline jako bych neexistovala, nikdo na mě neměl čas.

Mohlo by Vás zajímat:

Aleš (29): Moje přítelkyně je věčně nespokojená. Je posedlá srovnáváním našeho života s ostatními na sociálních sítích

Zpráva od Adama mi udělala radost

A pak, pátý den, mi přišla SMSka. Normálně SMSka! „Hej, dlouho jsem tě neviděl online, je všechno OK?“ psal Adam, kamarád z bývalé školy. Tak jsem mu odpověděla. A víte co? Navrhnul mi, že se sejdeme osobně. Žádné dlouhé psaní nebo koukaní na sebe do mobilu, ale realita!

Seděli jsme spolu v kavárně a povídali si. Bylo to divně příjemný. Nikdo nekoukal na telefon, nikdo neřešil, co vyfotit nebo jak to vypadá. Prostě jsme byli jen tam, spolu. „Je to divný, viď?“ řekl Adam a usrkl si kafe. „Být offline.“ „Jo, ale taky trochu osvobozující,“ odpověděla jsem. „Mám pocit, že si lidi zapomínají povídat doopravdy.“

Ten týden mi otevřel oči. Nechci smazat svůj účet nebo zmizet ze světa internetu, ale chci to dělat jinak. Když jsem se vrátila zpátky online, první post byl o tom, co jsem zjistila. Fotka prázdný lavičky v parku a pod tím text: „Občas vypnout není špatný. Najednou zjistíte, co jste přehlíželi.“ Komentáře byly směsí podpory a pochyb. Ale popravdě, bylo mi to jedno. Teď jsem věděla, co chci – žít svůj život tak, aby to nebylo jen pro lajky, ale hlavně pro mě. A Adam? Bylo to rande, jak jsem nakonec zjistila. Už pár týdnů spolu chodíme, kašleme na lajky a hatery a je nám spolu fajn.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (65): Dcera se chce vdávat, ale já z toho radost nemám. Drby, se kterými přišla sousedka, mi nedají spát

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.