Viktor (33): Potkal jsem svou bývalou s dítětem a došlo mi, že by mohlo být moje. Nevím, jak se zachovat

S Janou jsme byli dva roky a náš vztah byl dost divoký. Po velkých hádkách přišlo o to sladší usmíření. A takhle to šlo pořád dokola. Dokázali jsme se milovat i nenávidět. Nakonec jsme oba uznali, že jsme z toho už unavení a šli jsme od sebe.

Mohlo by Vás zajímat:

Arnošt (41): Bývalka se ke mně chce vrátit. Už si nejsem jistý, jestli ji chci zpět a to ji přitahuje

Náhoda, která mi změnila život

Jana mi pak dlouho chyběla, ale hrál jsem si na hrdinu a snažil se na ni co nejdříve zapomenout. Když se mi to konečně podařilo, vstoupila mi znovu do života a pořádně mi zamotala hlavu. Nejen ona sama...

Šel jsem po městě, když jsem ji uviděl, jak se sklání nad sportovním kočárkem. Nebyl jsem si jistý, zda je to opravdu ona, to dítě mi k ní vůbec nesedělo. Ale pak mi došlo, že už uběhlo dost času, od té doby, co jsme se viděli naposledy. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ji vůbec oslovit, ale pak mě zahlídla. „Viktore? To snad není možné! Jak se máš?“ spustila na mě a vypadalo, že má opravdu radost, že mě vidí.

Ještě než jsem odpověděl, všiml jsem si malého kluka, který vylezl z kočárku a chytnul se ji za ruku. Mohl mít tak dva roky. A bylo roztomilé, jak se styděl. Nemohl jsme z něj spustit oči. Vypadal totiž jako já v zmenšené verzi. Tmavé vlasy, stejné rysy, dokonce i ten zvláštní úsměv, který jsem vídal na starých fotkách svého dětství. Vůbec jsme nechápal, co se to děje a co si se všemi těmi pocity počít.

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (43): Přítel se podezřele kamarádí se všemi bývalkami. Občas spolu tráví čas na úkor toho našeho

Podezření, které mě nenechá v klidu

Snažil jsem se to nedat najevo a povídali jsme si dál. Jana mi řekla, že je spokojená, částečně pracuje, syn jí dělá radost.

„Jak se malý jmenuje?“ zeptal jsem se a snažil se působit nenuceně.

„To je Adam,“ odpověděla s úsměvem a pohladila ho po hlavě.

„A co jeho táta?“ zeptal jsem se.

Na okamžik zaváhala. „To je složitější,“ odpověděla neurčitě. A raději rychle změnila téma. Vyptávala se na mě, moji práci, rodinu... Jenže já ji moc nevnímal. Hlavou mi běhaly stovky myšlenek. Co když je Adam opravdu můj syn?

Celý večer jsem pak nad tím přemýšlel. Neměl jsem žádný důkaz, jen svůj instinkt a ten zatracený pocit, že ten kluk vypadá jako já. Neznal jsem jasná fakta, ale časově by to klidně sedět mohlo. Jana klidně mohla zjistit, že je těhotná po našem rozchodu... Jen mi vrtalo hlavou: Proč mi o tom nikdy neřekla? Možná se tak rozhodla, protože mě ze svého života chtěla vymazat. A možná by to teď také popřela, kdybych na ni uhodil.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (44): Po 20 letech se mi ozvala bývalka. Nečekal jsem milé vzpomínky, ale stejně mě to rozhodilo

Nevím, co mám dělat

Nechci Janě zničehonic vpadnout do života a dělat scény. Ale zároveň nedokážu jen tak zapomenout na to, co jsem viděl.

Mám se jí zeptat přímo? Co když mě odbude? Nebo ještě hůř – co když se ukáže, že jsem se mýlil? Ale co když to byl osud, že jsme se potkali a měl bych začít bojovat o svá práva? A mám přeci právo vědět, jestli nemám náhodou někde syna, ne?

Pořád nevím, co udělám. Ale jedno vím jistě – ten pocit, že někde tam venku běhá malý kluk, který může být můj syn, je úžasně vzrušující. A moc bych si přál být jeho opravdovým tátou.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karla (28): Přítel se pravidelně vídá s bývalkou. Mají střídavou péči o psa a já šílím žárlivostí