Vilém (31): Chtěl jsem na svoji novou známost udělat dojem. Místo toho mě museli páčit ze záchodové kabinky

Restaurace byla přesně taková, jakou jsem si představoval na první společnou večeři – tlumené světlo, jemná hudba v pozadí a elegantní interiér, který sliboval klidný a pohodový večer. Seděli jsme u malého stolku v rohu, kde nás nikdo nerušil, a atmosféra se zdála ideální. Nervozita z prvního rande pomalu opadala, zvlášť když jsme se zasmáli několika drobným vtipům, a já si byl jistý, že všechno jde skvěle.

Mohlo by Vás zajímat:

Leon (31): Moje nová přítelkyně vyspává do oběda, kdykoliv je to možné. Obávám se, že nám to nebude klapat

Moje nepozornost se mi nevyplatila

Asi v polovině večera jsem cítil, že si musím na chvíli odskočit. S omluvným úsměvem jsem vstal a vydal se směrem k toaletám. Už když jsem zavíral dveře kabinky, všiml jsem si, že zámek na dveřích nevypadá úplně spolehlivě. Byl starý, poškrábaný a při otočení vydával podivné zvuky.

Chvíli nato jsem se snažil dveře odemknout, ale zámek se ani nehnul. S každým dalším pokusem jsem cítil, jak se mi zvyšuje tep. Zkusil jsem otočit silněji, ale zámek se místo odemknutí zasekl úplně. Říkal jsem si, že to nemůže být tak zlé. Určitě to zvládnu. Jenže pak jsem si všiml, že klika na jedné straně je uvolněná a na druhé straně se doslova kýve.

Čím víc jsem s ní manipuloval, tím horší to bylo. Klika najednou povolila a zůstala mi v ruce. Zámek zůstal neporušený, ale já teď neměl ani tu nejmenší šanci dostat se ven. Začal jsem lehce panikařit. Co mám dělat? Říct si o pomoc bylo ponižující, ale představa, že zůstanu zamčený na toaletě, byla horší. Po chvíli váhání jsem zaklepal na dveře a zavolal: „Haló, slyšíte mě? Jsem zamčený na záchodě, můžete mi pomoct?“

Mohlo by Vás zajímat:

Galina (22): Táta si myslí, že se o sebe nedokážu postarat a potřebuju chlapa. Já mu ale chci dokázat opak

Zničili celé dveře, aby mě dostali ven

Zvenku se ozval tichý šum. Pak kroky. Začínal jsem doufat, že všechno skončí rychle a nenápadně. Jenže místo toho se situace proměnila v malý chaos. Když se číšník pokusil otevřít dveře zvenku, zámek se ani nehnul. K mému zděšení jsem slyšel, jak volá dalšího zaměstnance, a pak ještě jednoho. Dveře začaly hlasitě vrzat pod jejich pokusy vypáčit je nářadím, které si mezitím přinesli.

Zvuky, které následovaly, bych nejraději nikdy neslyšel. Když bylo jasné, že subtilnější nástroje nepomohou, vytáhli páčidlo. Ve chvíli, kdy dveře konečně povolily, bylo už v okolí tolik hostů, že jsem měl pocit, že mě sleduje celé osazenstvo restaurace. Hluk přilákal zvědavce, kteří si přestali povídat, a někteří dokonce tiše zatleskali, když se dveře rozrazily a já se konečně dostal ven.

Snažil jsem se tvářit, jako by se nic nestalo, ale mé rudé tváře a sklopený pohled musely mluvit za vše. Když jsem se vrátil ke stolu, moje společnice se sotva snažila potlačit smích. Já se snažil zachránit, co šlo, ale vnitřně jsem věděl, že o tomhle večeru se budu chtít co nejdřív přestat bavit. Pokud se vůbec dočkám druhé schůzky.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Roman (48): Po 30 letech jsem potkal svou první lásku. To, co mi přišlo na mysl, mě samotného překvapilo