Vilém je deset let ženatý, má tři děti a vede klidný život. Jen občas si vzpomene na Pavlínu, kterou kdysi opravdu miloval. Nedávno ji potkal a zjistil, že k ní stále něco cítí...
Když se řekne, že je někdo mladý a blbý, tak já bych to splňoval do puntíku. Kdysi jsem byl zamilovaný do úžasné ženy. A ona byla zamilovaná do mě. Ale já to celé pokazil...
Myslel jsem, že ještě musím něco zažít
Pavlíně letos bylo čtyřicet, dokonce si dodnes pamatuju, kdy má narozky. Před dvaceti lety jsem s ní prožil vášnivý vztah, který jsem ukončil já. Dnes nechápu, proč jsem se tak zachoval. Byla moc hezká, zábavná a chytrá.
Chodili jsme spolu tři roky a mezi námi to stále bylo jako v průběhu prvního měsíce. Nedokázali jsme se jeden druhého nabažit. Pak se nás okolí začalo nenápadně vyptávat, kdy bude svatba a ty další věci. A tehdy to všechno šlo do kopru.
Zamyslel jsem se nad tím, jestli chci celý život strávit jenom s jednou ženou. Ne s Pavlínou, protože na to jsem měl odpověď jasnou. Ale to číslo mě trošku děsilo. Pavlína totiž byla moje první holka. Napadlo mě, že bych ještě chtěl zkusit spát i s jinými ženami. A to monogamní vztah neumožňoval.
Rozešel jsem se s láskou mého života
Hrozně dlouho mi to vrtalo hlavou. Pavlína si všimla, že jsem duchem nepřítomný a snažila se přijít na to, co se děje. Styděl jsem se jí říct, že mě děsí život jen s jednou ženou. Jak by to asi vyznělo? Ale nemohl jsem na to přestat myslet. A tak jsem jednou přišel s řešením, které sice nebylo nejlepší, ale pro mně bylo jednodušší.
"Pavli, mám tě moc rád. Nikoho jiného tak nemiluji. Ale myslím si, že bychom si měli dát pauzu. A zjistit, co jeden pro druhého znamenáme," řekl jsem jí tehdy a na tato slova nikdy nezapomenu. Pavlína vykulila oči a pak se v nich objevily slzy.
Musel jsem odejít, aby mě neviděla brečet. Nikdo z mého okolí mi nerozuměl. Všichni mi říkali, jaký jsem blázen. Dokonce i kámoši, kteří za jiných okolností prosazovali teorii, že chlap by měl mít co nejvíc ženských. S Pavlínou to prostě bylo osudové. Věděli to všichni, snad až na mě...
Tu pravou už jsem nenašel
Abych na to všechno přestal myslet, vyrazil jsem do světa. Vzal jsem batoh a stopoval nazdařbůh. Nějakou dobu jsem sbíral jablka v Itálii, žil jsem také v Thajsku. Potkal jsem spoustu žen, některé byly fajn, jiné moc ne. Ale žádná z nich se Pavlíně nevyrovnala.
Pak mi najednou bylo třicet a přišlo mi, že bych se měl usadit. Chodil jsem v té době s jednou příjemnou Maďarkou, její rodiče mě měli rádi a byli moc fajn. Tak jsem se oženil a založil rodinu. Můj život byl dlouho ideální. Klapalo nám to a nic nám nechybělo. Myslel jsem, že jsem šťastný. Ale pak došlo k tomu setkání...
Čekal jsem s rodinou na letišti na kufry, když jsem ve vzduchu ucítil vůni, která mi oživila vzpomínky. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl Pavlínu. Vytřeštil jsem oči. "Pavli..." pronesl jsem tiše. Smutně se na mě usmála a šla dál, protože ji za ruku tahalo asi pětileté děvčátko. Těch několik vteřin mi stačilo na to, abych si uvědomil, jakou jsem kdysi udělal chybu. Sledoval jsem ty dve, než se mi ztratily v davu dalších cestujících. Od té doby musím na Pavlínu pořád myslet a někdy mám pocit, že kdybych neměl rodinu, asi bych si i něco udělal. Proč jsem jen byl takový vůl...
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.