Vlasta (75): Můj sen o klidném důchodu se mi zhroutil s manželovou smrtí. Nevzdala jsem se a našla si nové poslání

Před patnácti lety jsem odešla do důchodu. Ve špitále se se mnou loučili, jako by ztráceli kdo ví jakou sestru. V té době jich byl nedostatek, to je pravda, dlouho mě přemlouvali, abych zůstala, ale mně už se nechtělo. Chtěla jsem domů za manželem, užívat si ještě zdraví, které jsme měli, a rodinný život. Vnoučata už byla odrostlá, ale výhled na pravnoučata se nám oběma líbil.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslava (65): Těšila jsem se na poklidný důchod. Místo toho manžel odcestoval do Ria a našel si tam jinou

Manžel brzy po odchodu do důchodu vážně onemocněl

Idyla ale netrvala dlouho. Manžel krátce po mém odchodu do důchodu onemocněl a zůstal na dalších pět let připoutaný na lůžko a pomalu chátral. Z nemocnice jsem se tedy víceméně přesunula do pečovatelské role. Neužili jsme si ani jeden druhého ani rodiny. Manžel postupně vadnul, až jednoho dne odešel úplně. Večer usnul a ráno už se neprobudil.

Byla jsem z našeho nenaplněného plánu zdevastovaná. Celý život jsme tvrdě dřeli. Manžel postavil náš dům vlastníma rukama. Necestovali jsme, protože na to nestačily peníze, a chtěli jsme našim dětem dopřát vzdělání, kroužky a dobré, kvalitní jídlo. Měla jsem kolem sebe rodinu, ale dlouho mi trvalo, než jsem manželův odchod překonala.

Mohlo by Vás zajímat:

Slávek (62): Smrt milované sousedky mě ranila. Jednoho dne jsem v její kuchyni zahlédl něco stěží uvěřitelného

Snacha mi navrhla, abych začala dobrovolničit

Aspoň dokud nepřišla snacha se skvělým nápadem. "Tak jděte dobrovolničit. Třeba do dětského domova. Máte zdravotní praxi, jste fit. Utrhají vám ruce,” navrhla mi jednoho dne. Nejdřív jsem to smetla ze stolu jako hloupost. Přece se nebudu vracet do práce, když jsem se tak dlouho těšila na klid v důchodu. Ale pak jsem si uvědomila, že můj důvod zůstávat doma odešel s mým manželem, a pokud budu doma sama, zestárnu a za chvíli taky umřu. A o to jsem nestála.

Když ke mně další týden snacha přijela s vnučkou, sedla jsem si s ní a začaly jsme hledat, jak bych se mohla stát dobrovolnicí, abych využila svoje roky práce ve zdravotnictví a připadal si zase užitečná a potřebná. Chvíli jsme hledaly, volaly a dohadovaly se mezi sebou zatímco vnučka mi vytahala všechny hrnce z kredence, ale pak jsem našla svoje volání.

Jedna malá charitativní organizace v našem městě hledala dobrovolníky na ošetřování dětských onkologických pacientů. Nešlo ani tak o práci zdravotní sestry, jako spíš o posezení, popovídání. Najednou jsem měla možnost být babičkou všech těch dětí, které tam ležely s tak vážnou nemocí a rodiče u nich nemohli být nepřetržitě. Bez rozmýšlení jsem souhlasila.

Mohlo by Vás zajímat:

Darina (56): Můj manžel je sice náladový dědek, díky jeho nemoci jsem si ale uvědomila, že bez něj nechci žít

Příběhy dětí mi trhaly srdce

Začátky nebyly jednoduché. Nikdy jsem nepracovala na dětském oddělení, vždy jsem se pohybovala u dospělých a ještě k tomu na pooperačním na ortopedii. Tohle bylo úplně jiné. Nejprve mi to rvalo srdce. Je hrozné vidět pětileté dítě, které trpí bolestmi, protože ho uvnitř sžírá rakovina, a nikdo s tím nic nemůže dělat. Ještě horší a smutnější je, když dítě bojuje s tak zákeřnou nemocí celý svůj krátký život a nic jiného než nemocnici nezná.

Ale asi po roce jsem si začala zvykat. Nikdo tomu nedokáže poručit. Došlo mi, že stejně jako můj manžel, ani tyto děti si svou diagnózu nezaslouží, ale moje práce nebyla je litovat, ale zpříjemnit jim chvíle, které na oddělení trávily. Někdy to byly poslední chvíle jejich života. Chodila jsem domů a vyprávěla příběhy rodině, ve které došlo od té doby k obrovské proměně. Jako by je moje setkávání s bolestí a smrtí přinutilo vážit si toho, co mají.

Za těch šest let, co jsem dobrovolnicí, jsem držela mnoho dětských i dospělých rukou třesoucích se strachem nebo vzlyky a nikdy mě to nenechá chladnou. Začala jsem proto chodit i do místní mateřské školy číst dětem pohádky před spaním, abych kolem sebe viděla i šťastné dětské obličeje. Sice jsem nestrávila důchod s manželem u krbu a knihy, ale věřím, že dokud budu moct, bude tohle také správná cesta.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radka (37): Jedna mikulášská návštěva u nás skončila blbě. Manžel vezl čerta do nemocnice