Vlivná česká podnikatelka přišla vinou rakoviny o část levé plíce: Doběhlo mě, že jsem se neuměla zastavit, říká Ilona Mančíková

Ilona Mančíková, celoživotní nekuřačka a vášnivá sportovkyně, byla coby podnikatelka zvyklá na velkou psychickou i fyzickou zátěž. Na prahu čtyřicítky si ale uvědomila, že ji dosavadní hektický život přestává přinášet uspokojení. Odcestovala proto na Kostariku, kde se zdržela čtyři měsíce a pochopila, co od života chce.

Po návratu do reality ji ale čekala velká rána, lékaři jí našli nádor na plicích. "Byl to velký šok. Vůbec jsem netušila, že nekuřák může dostat rakovinu plic," vylíčila sympatická brunetka, která později založila organizaci Moje plíce, pomáhající pacientům s tímto onemocněním.

Mohlo by Vás zajímat:

Stanley Tucci o vyčerpávajícím boji s rakovinou jazyka: Na dlouhé měsíce jsem ztratil chuť a zhubnul 16 kilo

Ilona Mančíková o uspěchaném životě před rakovinou

Vy jste byla na vysokých pozicích, vlivná žena. Jaký vypadal váš život? Někde jste řekla, že to byla jízda na horské dráze.
Já bych řekla, že to byla jízda v rychlíku. Kdo podniká, tak ví, že to je takový up and down - jednou jste na vrcholu a potom se vám něco nedaří. Já měla pocit, že potřebuju všechno stihnout a že z toho rozjetého vlaku neumím vystoupit. A to se následně ukázalo, že není úplně dobrá taktika.

Kam až to došlo? Vyhoření, vyčerpání?
Já četla mnoho rozhovorů, když mi bylo takových osmatřicet, o syndromu vyhoření a vyčerpanosti. Říkala jsem si: "To ti lidé neumí odpočívat?" nebo "To se o sebe neumí starat?" Až mě to doběhlo a najednou jsem začala pociťovat prázdnotu, vyčerpanost, najednou mi nic nedávalo smysl. Já si myslím, že to nebyl jenom syndrom vyhoření, ale že jsem pocítila příznaky deprese, že jsem si prošla depresí a došlo to tak daleko, že jsem měla pocit totálního prázdna a toho, že se sebou musím něco udělat nebo bude špatně. Takže jsem přistoupila k radikálnímu kroku a odjela na ozdravný pobyt, který byl nakonec delší, než jsem plánovala.

Jak dlouho to trvalo, než jste si uvědomila, že musíte zvolnit, a než jste to opravdu udělala, než jste opravdu někam odjela?
Já, když se na to podívám zpětně, tak myslím, že ty příznaky tam byly možná i několik let. A poslední měsíce, takový rok, byly intenzivní a opravdu jsem cítila určitý diskomfort, jen jsem tomu úplně nevěnovala pozornost nebo jsem si myslela, že na to nemám čas se zastavit, a pořád jsem měl pocit, že potřebuju všechno vládnout.

Pak jste se tedy zastavila nebo takhle, nejdřív jste odletěla na Kostariku...
To byla souhra náhod nebo osudu. V té době začala pandemie covidu, celý svět se nějakým způsobem zastavil, což pro mě bylo hrozně fajn, konečně jsem měla možnost vydechnout a zpomalit. Ale i v tom covidu se nám podařilo udělat skvělé obchody, protože se věnuju nemovitostem a ty lidé v té době hodně nakupovali. Do toho ale vznikl můj problém ve firmě, s mým partnerem. To byl jeden z těch momentů, kdy jsem si uvědomila, že jsem v toxickém prostředí, které mě dlouhodobě zatěžuje, a vyvrcholilo to nesouladem s mým životním partnerem. Najednou jsme měli pocit, že se náš vztah nijak neposunuje a že potřebujeme pauzu. Takže jsem si dala pauzu od práce, od životního partnera a odjela na Kostariku. V té době to bylo jedno z mála míst, kam se dalo vycestovat, byl to přelom let 2020/2021. Kostarika byla dlouho v mém wishlistu, měla jsem tam pár přátel a chtěla jsem začít nový rok v jiném prostředí, cvičit jógu a odpočinout si, takže jsem najela na jiný styl života a z třítýdenního pobytu se staly čtyři měsíce.

Mohlo by Vás zajímat:

Můj boj s rakovinou: Nakonec jsem se rozhodla žít "nahoře bez" a rekonstrukci nepodstoupím, píše Hanka Samsonova

Ilona Mančíková o svém boji s rakovinou plic

Ta vaše životní jízda po návratu z Kostariky hodně změnila směr...
To jsou takové životní náhody anebo to tak mělo být. Když jsem se vrátila, začala jsem znovu trénovat, chodila jsem do posilovny, běhala po zahradě a do schodů. Ono totiž už v té Kostarice jsem měla určitý signál, že něco není v pořádku. Chodila jsem tam na jógu a kdo cvičí jógu, tak ví, že se tam dělá takový ten dlouhý výdech óóóóóóóóóm. A zatímco všichni ómovali, já jsem neómovala. Tak nějak mi nestačil dech a já si říkala...

...že je něco jinak.
Přikládala jsem to tomu, že nejsem ve formě a že musím víc trénovat, takže jsem do toho šlápla. Ale i u běhu se mi zdálo, že jsem pořád zadýchaná a že to není jako dřív. Můj osvícený trenér, dodnes mu asi vděčím za život, mi řekl, že bych mohla jít na sportovní zátěžový test. Říkám: "Na tom jsem byla kdysi dávno, tak proč ne?" V roce 2020 jsem prodělala covid, oni mi udělají celkové vyšetření, tak jsem šla. Na tom zátěžovém testu nebyla kapacita plic úplně optimální. Následovala vyšetření, jako spirometrie a rentgen, a tam se jim něco nezdálo. Když jsem viděla, že si mě lékař volá, že by se mnou chtěl mluvit, tak jsem si říkala, že něco není v pořádku, a následoval kolotoč vyšetření.

Pak se tedy zjistilo, že jde o rakovinu plic, a následovala operace. Vám nemoc zjistili v prvním stadiu, takže jste někde říkala, že podstoupíte operaci a vlastně dobrý, ale ono to není tak jednoduché. Vy nemáte část plíce nebo jeden celý lalok.
Série vyšetření ukázala, že se pravděpodobně jedná o zhoubný nádor, což byl velký úlek, a když jsem začala googlit, načetla jsem si, že rakovina plic je jednou z těch, která se špatně léčí. Většinou se na ni přijde opravdu v pozdním stadiu a přežití pacientů je velmi nízké, takže jsem zažila pár krušných týdnů. Pozitivní bylo, že jsem mohla na operaci. V momentě, kdy je pacient indikovaný k operaci, je to to lepší znamení, protože operovatelná jsou stadia jedna a dva. To mi dávalo naději, že to nebude zas tak hrozné.

A jak to probíhalo?
Operace plic se dneska dělá roboticky nebo poloroboticky. Je to zákrok, který trvá, já nevím, 2 až 3 hodiny podle náročnosti a pacient zůstává v nemocnici 5 až 6 dnů. Už se nerozřeže celý hrudník, takže je to ne tolik invazivní operace. Já přišla o část levé plíce, velkou část levé plíce. Ale dá se s tím normálně žít.

Jak se s tím žije, když jste sportovkyně? Jak se žije bez části plíce?
Žije se dobře, pokud člověk nekouří nebo předtím nekouřil, trošku sportoval a následně se o sebe stará. Já měla to štěstí, že jsem hned po operaci měla skvělého fyzioterapeuta.

Takže vy jste neměla chemoterapii.
Tak, já měla velké štěstí. To bylo asi nejhorší - ten čas po operaci, kdy vám dělají kompletní biopsii a vy téměř týden čekáte na výsledek. Ten ukáže, jaké máte stadium nemoci, a když přišel lékař s úsměvem na rtu, že to je stadium jedna a že je to velký zázrak, tak jsem věděla, že je to fajn a že už nemusím absolvovat žádnou jinou léčbu - chemoterapii ani ozařování - a pro mě to v ten okamžik skončilo. Dodneška docházím na pravidelné kontroly a zatím to musím zaklepat, jsem třetím rokem v remisi. A když je onkologický pacient pět let "čistý", je považován za vyléčeného. Takže já už mám úspěšně za sebou třetí rok. Jsem hrozně ráda, ale člověka ta nemoc změní a musí k sobě přestupovat s respektem, s ohledem na to, že už má za sebou takovouto zkušenost. Já začala pátrat nejenom po příčinách, které dodneška nevím a rozplétám je, ale také po tom, co pro sebe mohu udělat každý den tak, aby se ta nemoc nevrátila.

Mohlo by Vás zajímat:

Hana Maciuchová: S rakovinou slinivky bojovala bez léků proti bolesti, aby mohla hrát. Poslední dny strávila u své sestry

O screeningu a raných příznacích rakoviny plic

Vy jste pátrala, zajímalo vás to. Mě teď zajímá, zda je rakovina plic pořád ještě tabu. Ne tak, že by se o ní nechtělo mluvit, ale že se o ní zkrátka moc nemluví, že se o ní málo ví. Vy jste třeba na začátku věděla málo, potřebovala jste víc informací. Bylo to tak?
Tabu je to, že rakovina plic se týká i nekuřáků. Je to celosvětový fenomén, nemilý fenomén, který roste, a roste i počet nekuřáků a převážně žen, což je něco, co si ani lékaři neumí vysvětlit. Já byla zrovna nedávno na mezinárodním kongresu ve Vídni, kde se hodně řešila klimatická změna, kvalita ovzduší venku, ale i uvnitř, v kancelářích, v našich domovech. A je to jedno z možných vysvětlení, proč roste počet případů rakoviny plic u nekuřáků. Ale zabýváme se i tím, jestli na vznik té nemoci nemůže mít vliv přítomnost těžkých kovů, jako je radon nebo azbest, a případně jiné vlivy. Může to být částečně psychosomatika, může to být dlouhodobý chronický zánět v těle. Není na to jednoznačná odpověď.

Aha.
Rakovina plic možná tabu je, protože ještě donedávna tady nebyl ani preventivní program. Já jsem hrozně ráda, že od roku 2022 existuje celostátní Program časného záchytu karcinomu plic. Sice je indikovaný pouze na tu nejrizikovější skupinu, tedy kuřáky nebo bývalé kuřáky nad 55 let, přesto tady je a já jsem ráda, že tady je. Z prvních dat vyplývá, že se daří zachytávat právě ta raná stadia, která se bez screeningu nedají podchytit. Já se až zpětně dozvěděla, jaké obrovské štěstí jsem měla. Rakovina plic nemá dlouho žádné příznaky, a pokud už nastane, je pro ni typický kašel, velká dušnost, velká únava, úbytek váhy, a to už se jedná o pozdní, třetí anebo spíše čtvrté stadium, které je velmi obtížně léčitelné. I tady se ale udělal obrovský posun a dneska se i pacientům, kteří měli dobu přežití rok, daří díky cíleným terapiím, jako je imunoterapie, biologická léčba, prodloužit život a kvalita toho života je důstojná.

Pojďme shrnout, jak na to přijít včas i v případě, že 20 % nemocných jsou nekuřáci, lidé, kteří žijí zdravě. Jak já můžu udělat prevenci v 39 letech, nekuřačka, sportovkyně? Můžu taky na screening, nebo ten je určený jenom pro někoho?
Začala bych screeningem, protože ten je jasně definovaný a k tomu se vztahuje i naše kampaň Nekašli na to, která startuje 1. listopadu. Směřuje právě na upozornění, jaká jsou rizika vzniku rakoviny plic, jaké jsou její příznaky a co pro sebe lidé mohou udělat. A poukazuje i na tento screeningový program, protože listopad je věnovaný prevenci rakoviny plic. Screening pacientů je určený kuřákům nebo bývalým kuřákům nad 55 let a všechny informace o něm se dozvědí na našich stránkách mojeplice.cz. A co může udělat nekuřák? To je velká otázka, kterou neustále řešíme s odborníky, protože aktuálně neexistuje preventivní program pro nekuřáky. Přece jenom 80 % diagnostikovaných pacientů jsou kuřáci, to znamená, že ta skupina nekuřáků je menší.

Co tedy mohu dělat?
Rozhodně nekouřit. A pokud už nekouřím, pravidelně sportuji, věnuji se svému zdraví, tak pozorovat příznaky. Když se dnes podívám zpět, tak možná proto, že jsem měla možnost se zastavit z každodenního stresu a koloritu, byla jsem v prostředí, kde jsem se mohla víc pozorovat - za to vděčím józe a tomu, že jsem znala svoje tělo, že jsem znala svůj dech, že jsem se věnovala dechovým cvičením - tak to mě dovedlo k tomu, že jsem cítila, že něco není v pořádku. Takže nepodceňovat příznaky.

Mohlo by Vás zajímat:

Mladá fotografka Lucie Levá dál bojuje s rakovinou střev: Prozradila nám, kde hledá sílu a motivaci

Dlouhodobý kašel nepodceňujte, radí Mančíková

A co si počít, když si všimnu něčeho neobvyklého?
Pokud mám dlouhodobý kašel, může to být už třeba 14 dnů, tři týdny, tak nečekat, až budu kašlat tři měsíce, ale obrátit se na svého praktického lékaře nebo na pneumologa. Existují různá neinvazivní vyšetření, jako třeba spirometrie nebo právě i ten zátěžový test sportovního charakteru. Ale spirometrie vám ukáže, jak je na tom vaše kapacita plic a jak jsou na tom vaše plíce bez toho, abyste musela postoupit CT vyšetření, které je sice bezbolestné, rychlé, ale má jakousi zátěž záření a je indikované odborníkem až ve chvíli, kdy už jsou tam určitá podezření. Rozhodně je dobré nepodceňovat genetiku. Pokud máte v rodině nějaké onkologické onemocnění - ať už rodiče, nebo bližší okruh příbuzných - tak je dobré se poradit s lékařem, jestli nepodstoupit genetické vyšetření, které může ukázat, jestli tam není nějaká predispozice.

Vy jste už naznačila, že vás ta nemoc nějakým způsobem změnila, v čem vás tedy změnila? Jaká je Ilona teď?
Já věřím, že vyklidněnější, že zpomalila a je vděčnější za všechno, co má. A má větší respekt sama k sobě. Kdo mě zná, řekne: "Ty ses měla vždycky ráda," ale já myslím, že sebeláska může mít hodně podob a že dneska o sebe víc pečuju. I o to nitro, o duševní zdraví, což jsem trošku zanedbávala. Tolik si toho nenakládám. Říkám si, že nemusím všechno stihnout, nemusím všude být, nemusím být u všeho, nemusím všem dokázat, že jsem dobrá, že všechno zvládnu, že to urvu silou a že budu úspěšná podnikatelka. Nechávám to plynout tak, jak to plynout má.

Ale to není všechno...
Ano, ta nemoc mi ukázala nějakou cestu, díky ní jsem založila neziskovku, která má nějaké poslání, a to mě velmi naplňuje. Měla jsem díky tomu možnost potkat hodně zajímavých lidí, kteří ten osud mají ještě horší. Potom je člověk opravdu rád za každé ráno a poděkuje, že tím takhle proplul a dostal druhou šanci. Zní to jako obrovské klišé, ale pokud si tím člověk projde, potom se těší z maličkostí.

Co dalšího prozradila Ilona Mančíková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou

• Jak vypadal její život před diagnózou
• Proč se rozhodla odletět sama na Kostariku
• Jak jí pobyt na Kostarice otevřel oči a uzdravil duši
• O organizace Moje plíce, kterou založila
• Proč je rakovina plic nejsmrtelnější
• Jak její rodiče zemřeli po čtyřicátém roce života na rakovinu
• Proč se rozhodla nemít děti

Galerie Vlivná česká podnikatelka přišla vinou rakoviny o část levé plíce: Doběhlo mě, že jsem se neuměla zastavit, říká Ilona Mančíková

+ 8 fotek + 9 fotek