Z historie inzulinu: Zachránil životy statisíců lidí, za jeho objev vděčíme obětavosti psů

Ne vše, co pokládáme za samozřejmost, jí skutečně je. Například na všem známou cukrovku ještě před sto lety nebyly žádné účinné léky, a lidé na ni umírali. Zajímavostí je, že se s cukrovkou potýkali pravděpodobně už i pacienti před více než tři a půl tisíci lety. Právě tak staré jsou totiž první dochované písemné doklady o diabetu. Přečtěte si, jak vznikal inzulin, který dodnes zachraňuje životy.

Naděje svitla až v 19. století

Za počáteční impuls pro vznik inzulinu můžeme považovat až počátek 19. století, kdy francouzský vědec Claude Bernard vyvrátil několik dosavadních nepravdivých domněnek o cukrovce. Dokázal potvrdit myšlenku, že játra vytvářejí glukózu bez závislosti na jejím příjmu z potravy. Navíc při svých dalších experimentech zjistil, že se cukr nevytváří v krvi, ale v játrech (z látky, kterou nazval glykogen). Jeho objevy tak značně přispěly v dalším vývoji léčby diabetu.

Objev Langerhansových ostrůvků

Vědci se na základě předchozích objevů začali časem domnívat, že cukrovka souvisí se slinivkou. Tyto úvahy ale nedokázal nikdo z nich blíže specifikovat. V roce 1869 si německý biolog a patolog Paul Langerhans všiml, že jsou ve slinivce břišní shluky specializovaných buněk, které byly pojmenovány po svém objeviteli. Přesto výzkumníkům nadále nebyla jasná úloha těchto Langerhansových ostrůvků.

Inzulin dostal jméno podle svého původu

Teprve až britský fyziolog Edward Albert Sharpey-Schafer zjistil, že v Langerhansových ostrůvcích vzniká hormon nezbytný pro metabolismus sacharidů. Podle místa jeho vzniku ho označil jako insulin (z latiny - insula znamená ostrov). Díky úspěšným poznatkům tohoto vědce byla tedy po mnoha letech konečně odhalena příčina nebezpečné cukrovky, která spočívá v poškozené endokrinní části slinivky.

Lék vznikl díky nejlepšímu příteli člověka

V roce 1921 se vědcům inzulin produkovaný Langerhansovými ostrůvky konečně podařilo izolovat. Za velkým úspěchem, který zachraňuje už desítky let mnoho lidí, stáli kanadští vědci Frederick Banting a jeho asistent Charles Bestov z Toronta. Ti provedli experimentální léčbu nejdříve na psech. Ze slinivky psů zhotovili speciální extrakt, ten pak aplikovali jinému psovi, kterému byla předtím slinivka odejmuta, a byl tak v ohrožení života. Injekce ale naštěstí zabrala a pes se brzy uzdravil. Když se výzkumníkům v roce 1922 definitivně potvrdila úspěšnost léčby, rozhodli se ji zavést i u dětského pacienta, který byl kvůli cukrovce v kritickém stavu. Tomu po aplikaci inzulinu klesla hladina krevního cukru a začal se zotavovat. Po několika dnech se mohl dokonce vrátit z nemocnice domů. Bylo ale jasné, že jednorázová aplikace inzulinu nestačí a je třeba ho pacientovi podávat v pravidelných intervalech. Nemocný se tak stal na tomto léku doživotně závislý. Za svůj významný medicínský objev získali v roce 1923 Frederick Banting a Charles Bestov Nobelovu cenu. V tomto roce, tedy rok od jeho objevu, byl inzulin poprvé použit také u nás v Praze.

Mohlo by Vás zajímat:

Z historie penicilinu: Alexander Fleming si náhodou všiml plísně v misce s bakteriemi

Humánní inzulin s delší účinností

Původní inzulin bylo nezbytné pacientům podávat každé tři hodiny. Frekvenci dávkování se podařilo snížit až Američanovi Johnovi Jacobovi Abelovi v roce 1926, kdy inzulin doplnil o zinek. Vytvořil tak krystalický inzulin, který se díky krystalkům v podkoží rozpouští pomaleji. Díky tomu se nemocným snížilo množství injekcí na přibližně dvě až tři dávky inzulinu denně. Po deseti letech pak H. C. Hagedorn a B. N. Jesen z Norska k už tak vylepšenému inzulinu přidali ještě látku zvanou protamin, která pomohla prodloužit dobu účinku a umožnila nemocným užívat lék pouze ráno a večer. Určitý čas poté se stále ještě vyráběly inzuliny ze zvířat, které ale v léčbě (kvůli vysokému riziku tvorby protilátek) přestávaly být účinné. Některé z nich navíc u pacientů vyvolávaly také životu nebezpečné alergické reakce. Další snahou badatelů proto začalo být úsilí o co nejčistější inzulin, aby došlo k omezení jejich výskytu. Pustili se do výroby takzvaného humánního inzulinu. Ten se tvoří pouze biosynteticky, tedy ne přímo z lidské slinivky. Proces výroby spočívá v zabudování potřebného úseku DNA, včetně genetické informace, pro lidský inzulin, do kolonie nepatogenních bakterií zvaných Escherichia coli. Ty ho pak začnou produkovat.

Objev inzulinu se stal přelomem v medicíně

Vývoj účinného léku proti cukrovce řadíme dodnes mezi největší medicínské úspěchy vůbec. Poprvé v historii totiž umožnil léčit původně smrtelnou nemoc. Teprve po objevu inzulinu následoval například Flemingův objev penicilinu, který stejně jako inzulin, už zachránil statisíce životů. Stejně tak došlo až později k zavedení resuscitační péče, objevu léků k léčbě rakoviny a leukémie, nebo poměrně nedávno také k léčbě AIDS.

NA DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI O VZNIKU INZULINU SE PODÍVEJTE DO GALERIE.

Zdroje textu: fnmotol.cz; vyziva-cloveka.cz; wikipedia.com

Galerie Z historie vzniku inzulinu: Zachránil životy tisíců lidí, za jeho objev vděčíme obětavosti psů

+ 5 fotek + 6 fotek