Facebook
Instagram
Dana Morávková (51) a Jan Čenský (61) oslaví příští rok 20 let od seznámení. Představitelé manželů Suchých v seriálu Ordinace v růžové zahradě si za tu dobu vypěstovali unikátní vztah, o kterém teď promluvili v pořadu LifeeTalk. Umí se vzájemně něčím vytočit? Jaké si dali přezdívky? A proč si Jan občas splete Danu se svou manželkou?
Představitelé manželů Zdeny a Davida Suchých z Ordinace v růžové zahradě se teď na prknech, která znamenají svět, potkávají pravidelně ve francouzské komedii Mlčeti zlato. Spojení je to nevšední, protože Dana Morávková se s Janem Čenským paradoxně nikdy předtím na divadle nepotkala.
„Je to zvláštní, ale moje žena se také jmenuje Dana. A já si uvědomil, že Danušce říkám Danuško, ale svojí ženě jsem takhle nikdy neřekl," zamýšlí se v našem rozhovoru Jan, kterému Dana čas od času řekne Čendo. „Jeden pán se se mnou vždycky loučil slovy: ,A pozdravujte Danušku!' ,Kterou?' ,No vaši ženu.' ,Vy znáte moji ženu?!' ,No všichni známe vaši ženu, přece!'" popisuje Čenský, jak mu národ Danu Morávkovou zkrátka přisoudil do života na trvalo.
Pokud chcete tuhle dvojici vidět naživo, jejich představení uvádí Divadlo Lucie Bílé v nejbližších termínech 19. 3. nebo 18. 5.
Milá Dano, milý Jane, děkujeme vám za pozvání do Divadla Lucie Bílé. Vy zde účinkujete ve hře Mlčeti zlato. Povězte nám o ní trochu víc. Jaké role zde hrajete?
Dana Morávková: Hrajeme manželský pár, máme syna Lucase a také vnouče. To je pro nás pro oba novinka. S Honzou jsme velcí kamarádi a vůbec poprvé spolu na jevišti hrajeme manžele.
Jan Čenský: Já jsem z té hry poučen, že mlčeti je zlato. Takže jako Gaspard bych měl raději mlčet a ženu nechat mluvit. Ale ta hra je velmi hezká, poučná pro všechny. Protože někdy je opravdu lepší si to nechat pro sebe. Jedno jediné slůvko nebo informace může způsobit lavinový efekt. Je to pro současného diváka velmi poučné.
Oba máte s manželstvím bohaté zkušenosti. Platí v něm opravdu přísloví mlčeti zlato? Je podle vás někdy lepší malá milosrdná lež?
Dana: Mám úplně jiný vztah s mým manželem (muzikant Petr Malásek - pozn. red.) a s Honzou coby s Gaspardem. Kdybychom při té komedii mlčeli, tak by se diváci nic nedozvěděli a přišli by o velmi vtipné zápletky. To by byla škoda.
Jan: Jednou jsem během toho představení skutečně málem mlčel. Přijel jsem a nemohl jsem mluvit.
Dana: Přišel o hlas.
Jan: Říkal jsem Daně: „Co budeme dělat?!" „No, zkusíme to!" Danuška mě omluvila před diváky. Stoupla si tam: „Přátelé, máme několik možností. Buď vám vrátíme lístky, nebo to Čenda zkusí a uvidíme. (...) On to tedy zkusí a až nastoupí, zatleskejte mu, on to má rád." Zkusil jsem to, přišel jsem na jeviště a takový aplaus jsem nikdy neměl.
Dana: Lidé ocenili, že to Honza nevzdal a že jsme to představení odehráli. Ty jsi měl, Honzo, pocit, že se ti třeba špatně mluví a nejsi slyšet, ale po chvilce jsi byl slyšet naprosto skvěle. Protože jeviště, to je zázrak.
Jan: Jeviště nebo diváci skutečně působí anesteticky. Něco se stalo a já po pár minutách opravdu začal mluvit. Vydrželo to necelé dvě hodinky.
Dana: A po představení zase nemohl mluvit. Na tom jevišti se stane takový zázrak, že i když vás bolí koleno, záda, srdce nebo se vám stalo něco nepříjemného, je vám najednou hezky a dobře.
Jan: Když má člověk škytavku, tak to nezastavíte, ale na jevišti to přestane. Krvácení z nosu? Přestane.
Chápu. Na jevišti je člověk vlastně nesmrtelný.
Dana: Ano.
Jan: Někdo chce na jevišti umřít!
Napadá mě, že jste ještě mohl hrát pantomimu.
Jan: Tohle představení se odtančit nedá.
Vy jste panu Čenskému hezky řekla Čenda. Máte mezi sebou opravdu nějaké přezdívky? Jak se oslovujete?
Dana: Já říkám Honzovi Honzo, Jene, Jeníčku - vím, že tohle máš rád, protože ti tak říká tvoje maminka, že?
Jan: Ano, babička mi také říká Jeníčku. Je to zvláštní, ale moje žena se jmenuje také Dana. A já si uvědomil, že Danušce říkám Danuško, ale svojí ženě jsem takhle nikdy neřekl. Moje žena má jinou milou přezdívku, ale Danuška to není. To je zvláštní.
Dana: A mně, Honzo, říkala Danuško moje maminka. Ale můj muž mi tak neříká. Takže když mě Honza osloví Danuško, tak je mi hrozně milo, protože si na maminku vzpomenu.
Jan: A také to znamená, že něco potřebuji.
Dlouho spolu hrajete v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Kolik je to let, co se takhle potkáváte?
Dana: Pokud se nemýlím, tak jsme se poprvé potkali ve Zlíně, kde spolu moderujeme Mezinárodní festival pro děti a mládež. Letos jsme tam byli podevatenácté.
Jan: Je to zvláštní, Petře, promiň, já jsem těch kolegyň vystřídal hodně, nejen při moderování, ale Dana prostě nějak zapadla. My se ctíme, máme se rádi...
Dana: ...zlobíme se...
Jan: ...můžu říct cokoliv...
Dana: I pravdu!
Jan: Ale je dopředu odpuštěno. A to je někdy, i v manželství, vzácné.
Dana: Jen bych chtěla dodat, že nejprve jsme spolu moderovali a teprve potom jsme spolu začali hrát v Ordinaci. A i když nás scenáristé kolikrát rozejdou a rozvedou, Honzovi vymyslí jinou partnerku, mně jiného partnera, tak diváci stejně píšou a chtějí nás spolu.
Jan: Jak jsem prozradil, moje žena se také jmenuje Dana. A jeden pán se se mnou vždycky loučil slovy: „A pozdravujte Danušku!"
Jenže teď kterou, že?
Jan: No právě. Na to on: „No vaši paní!" „Vy znáte moji ženu?!" „No všichni známe vaši ženu, přece!" O to víc mě udivuje, že jsme se na jevišti setkali poprvé až v představení Mlčeti zlato. A i tady to mezi námi, zaplať pámbu, funguje. Já jsem tomu věřil!
Inscenace se odehrává v Paříži. Jaké vzpomínky vás k tomuto městu vážou? Dana mi jednou vyprávěla, že tam byla se svým mužem...
Dana: Ano, s Petrem jsme 27 let a naše první cesta do zahraničí vedla na prvního máje do Paříže.
Jan: Já žil v době, kdy jsme nemohli cestovat. Mám ještě dva sourozence a tenkrát to soudruzi dělali tak, že poslali rodinku ven, ale moji dva sourozenci museli zůstat doma. Takže já jel do Francie, brácha do Itálie a ségra do Řecka. Moje první cesta tak vedla s rodiči právě do Paříže a já si to tam zamiloval. Nejen Paříž, ale i Provence a zámky na Loiře.
Dokonce - a to se oklikou dostáváme zpátky do Divadla Lucie Bílé - jsme vyrazili do Francie také s původním Divadlem TaFantastika. Lucie tam s námi byla s představením Zahrada rajských potěšení. Měsíc jsme v Paříži hráli. Těšil jsem se na všechny ty uličky pod Montmartrem, kde je Moulin Rouge a Place Pigalle, že znovu navštívím to, co jsem objevil v pubertě. Viděl jsem tam třeba peep show.
Nevím proč, ale myslel jsem si, že metro tam jezdí celou noc, proto jsem si vesele procházel kolem těch výloh plných slečen. Najednou puf a musel jsem projít skoro celou Paříží pěšky! To je téměř 20 kilometrů! Díky tomu jsem poznal, jak to vypadá, když se Paříž probouzí. Pustí vodu, čistí se ulice... Paříž mi ohromně přirostla k srdci.
Dana: Mohl bys mě tam někdy vzít!
Máte v divadle nějaké rituály? Dáte si třeba společně kávu, než jdete na jeviště?
Dana: Před premiérou mají všichni herci krásné rituály. Dáváme si drobnosti - zlomvazky, společně se kopeme, přejeme si „čert tě vem!" nebo „zlom vaz!". Ale že bychom měli nějaké rituály před každým představením, to ne.
Jan: To ne. Ale když vás zveme, milí diváci, na představení Mlčeti zlato, měli byste vědět jednu věc. Teď je moderní říkat hodně sprostých slov. A pokud tenhle humor milujete, tak nechoďte. Tady zazní jen jedno jediné.
Dana: Ale sedne jako něco na hrnec! Vidíš, Honzo, jak uvažujeme stejně?
Od vás bych nic jiného než nonšalanci a sofistikovaný humor ani nečekala.
Dana: No, tak moc mě vytočí, že tam to jedno slovo zazní!
Máte, Dano, jeden na druhém něco, co vás tak trochu vytáčí? Nějakou hloupost nebo zlozvyk, který vás spolehlivě naštve?
Dana: Já mám Honzu strašně ráda. On to ví a je hloupé, že to říkám před ním. V takových těžkých, složitých a závažných situacích, kdy je člověk smutný, řekne Honza jednu větu nebo udělá jedno gesto. A kdyby pro mě už víc v životě neudělal, tak ho budu mít do konce života ráda.
Jan: To je ono.
A vy, Jane?
Jan: Já mám na Daně rád i to, co se mi nelíbí!
Co pěkného vás teď čeká v Ordinaci v růžové zahradě?
Dana: Vymýšlejí nám s Honzou velkou linku. Myslím, že to zase bude velmi složité a dramatické a víc prozradit nemůžeme.
Honza: Zrovna dnes jsme točili. Natáčel jsem s paní Studénkovou, se kterou jsem se viděl po dlouhé době. Ona ležící, já ošetřující.
Dana: Copak je Zdeničce?
Honza: Kardio. Ale jinak to vypadá, že je v pořádku. Vypadá dobře. Lékařka, která nám dělá poradkyni, říkala: „Pane Čenský, četla jsem ty nové díly a teda - to vás ale čekají věci! Vy budete jako Bůh!" Takže, milí diváci, těšte se!
Už mám jen poslední otázku. Jaký podle vás bude ten nový rok, do kterého jsme právě vstoupili?
Dana: Já jsem dávala na své sociální sítě, že rok 2023 bude ještě lepší, než bude. To mi přišlo milé a to bych si přála.
Jan: Já to nedával na sociální sítě, ale svým přátelům jsem říkal: „Vydržte!"
Vydržíme a uvidíme. Moc děkujeme za pozvání!
Související články
