Plzeňský rodák, herec Ivan Franěk (59) exceluje po boku Davida Švehlíka (51) v pokračování filmu Úsměvy smutných mužů, Dvě slova jako klíč. V rozhovoru pro Lifee.cz popisuje svoji cestu do Francie, kam před třiceti lety odešel za láskou. Čtyřnásobný otec dnes natáčí zahraniční velkofilmy a popisuje, jak ho změnil pobyt v indonéské džungli, kde byl svědkem šamanského rituálu pro nemocnou holčičku.
Jméno charismatického herce Ivana Fraňka (59) není tolik známé v Česku, jako spíše ve Francii a v Itálii. Život mu změnila krásná Francouzka, za kterou se rozhodl v roce 1989 odjet do zahraničí. Teď točí velkofilmy se zahraničními hvězdami, aktuálně si zahrál například v novém snímku Tři mušketýři. "Největší rozdíl je v cateringu. V Česku jsou to párky, ve Francii sendvič a v Itálii pizza," směje se Franěk v našem rozhovoru.
Život mu ovšem změnilo také natáčení filmu Dvě slova jako klíč, které mimo jiné probíhalo také v indonéské džungli. "Člověk musí jenom dávat pozor na to, aby si to každý den znovu uvědomoval, protože jinak zapadne do šílenství, které tady žijeme. Domorodci tam nemají pojem o čase, neví, jestli je pondělí nebo úterý. Ani je to nezajímá. Neví, kolik let jim je a kolik let je jejich dětem," vysvětluje slavný herec s uhrančivýma očima.
Do Francie za láskou ze studií
Pocházíte z Plzně, ale pracovně jste úspěšný ve Francii i v Itálii. Jak k tomu došlo?
Přes Plzeň a průmyslovku jsem se dostal na DAMU, katedru loutkového divadla. Promoval jsem v roce 1989 a poslední rok jsem na studiích poznal děvče, které bylo na stáži na scénografii. Byla to Francouzka. Vycestoval jsem do Francie čtrnáct dní před revolucí s napůl falešnými papíry. Povedlo se mi tam na rok odjet s tím, že se vrátím, protože ona chtěla pokračovat ve studiích scénografie a chtěla jít na animovaný film na FAMU. Jenže přišla revoluce a v naší branži se toho moc nedělo, proto jsem začal pracovat v divadle ve Francii. Z jednoho roku byly dva, potom deset, dvacet a třicet. Venku jsem už třicet let. Vždycky jsem si říkal - je to 900 kilometrů, to je skoro za rohem a kdykoliv se můžu vrátit. Ale čas utíká rychleji, než jsem myslel.
Předpokládám, že francouzsky jste neuměl.
Učil jsem se, byl jsem nepopsaný čistý papír. Nejprve jsem se učil francouzsky, ale potom se mi v roce 2001 povedlo natočit italský film, se kterým jsem byl na Berlinale. Ten jsem točil ve francouzském Švýcarsku a mluvil jsem francouzsky a česky. Tenhle film mi otevřel dveře do Itálie, kde jsem točil dva roky, ale hrál jsem ve francouzštině a dabovali mě. Mezitím jsem se italsky naučil a začal jsem točit filmy v italštině.
Můžete porovnat české a zahraniční produkce?
Vždycky záleží na kapitánovi, který to celé řídí. Když jsem dělal poslední dva filmy, Tři mušketýři, který půjde do českých kin před Vánoci, tak to byla obrovská produkce, ve které byly velké peníze a hrály tam světové hvězdy. Oproti tomu autorský film Dana Svátka, Dvě slova jako klíč - jsou to dva extrémy, mezi kterými se pohybují ty ostatní filmy. Největší rozdíl je v cateringu. V Česku jsou to párky, ve Francii sendvič a v Itálii pizza.
Džungle vám změní vnímání světa
Ve filmu Dvě slova jako klíč jste se s francouzským kolegou Pierrem Richardem asi během natáčení nepotkal, že? Nemáte společné scény.
Nepotkali jsme se. Režisérovi jsem pomáhal s výběrem míst, kde budou ve Francii natáčet, ale pracoval jsem také na jiném projektu, proto jsem se s ním nemohl vidět. Možná, že k tomu jednou dojde. Já jsem si hlavně popovídal s Danielem Olbrychskim. Mimo to, že je ikona polského filmu, tak je také ikonou světového filmu.
Dlouhé roky točil ve Francii s Pierrem Richardem a s Gerardem Depardieuem. Mluvili jsme spolu francouzsky a hraje mi tatínka. Pamatuji si, že když jsem byl malý kluk, v televizi běžela trilogie o Tatarech a on tam hrál s tatarskou čepicí. Na Tři mušketýry jsem se připravoval s Michalem Kňažkem, se kterým jsem chodil na DAMU a teď má školu historického šermu. Daniel Olbrychski je jejím čestným členem. Je mu přes osmdesát let, jezdí na koni a šermuje.
Film Dvě slova jako klíč se natáčel v džungli. Co jste si z džungle niterného odnesl? Změnilo vás to?
Určitě ano. Člověk musí jenom dávat pozor na to, aby si to každý den znovu uvědomoval, protože jinak zapadne do šílenství, které tady žijeme. Domorodci tam nemají pojem o čase, neví, jestli je pondělí nebo úterý. Ani je to nezajímá. Neví, kolik let jim je a kolik let je jejich dětem. Když jsme pokládali tyto otázky, tak na nás koukali velice divně. Pro ně je den a noc, období deště a období sucha. Mezitím život plyne. Chovají se k sobě krásně, s respektem, a okolo pobíhají děti.
U nás se nemocní oddělují, domorodci s nimi spí dohromady
Režisér Dan Svátek popisoval příhodu s domorodou holčičkou, která v džungli během natáčení onemocněla. Vy sám máte děti. Jak jste to prožíval?
Mám čtyři děti. Bylo to zvláštní. Nikdo nevěděl, co té holčičce vlastně je. Přijeli jsme do tropického pralesa a tam jsou nemoci, o kterých se nám ani nezdá. Když u nás někdo onemocní, strčíme ho do pokoje, aby měl klid a ticho - aby tam nikdo nechodil. Tam to bylo úplně naopak, spali jsme všichni pod jednou střechou. Ta holčička byla od nás deset metrů a všichni byli okolo ní, skoro s ní leželi v posteli. Dotýkali se jí a nenechávali ji samotnou v tomto stavu. To se mi moc líbilo. Nikdo nevěděl, jak jí bude. Praktikují u toho do čtyř do rána různé rituály. David Švehlík ležel vedle mě, měl moskytiéru a vždycky jen řekl: "Ivane, spíš?" "Jak můžu spát?!" Domorodci tam u ní zpívali a tancovali a celá chýše je na dřevěných prknech, která se neustále klepala. Byly to čtyři noci, kdy člověk skoro nespal. Vstávali jsme za ranního úsvitu a z natáčení se vraceli večer.
Holčička nakonec od filmařů dostala antibiotika. Nebáli jste se, že jí mohou spíše přitížit?
O tom jsem ani nevěděl. První večer zabili domorodci dvě slepice, se kterými kroužili okolo té holčičky. Potom jim otevřeli břicha, opálili peří a z vnitřností šaman četl, jestli se uzdraví. Něco se asi dozvěděl, ale nebylo to jasné, proto museli druhou noc pokračovat. Tak zabili dvě slepice a potom ještě kachnu. Rozsekají to mačetami a nakonec sní. To mají jako pozůstatek kanibalismu, z dob lovců lebek. V 80. letech bylo lidojedství zakázáno a všechny relikvie byly spáleny indonéskou armádou pod trestem smrti.
To můžete být rádi, že vás nesnědli.
Bylo to zvláštní. Když se mě během řeči dotýkali, obával jsem se, že zkouší, jestli je na mě něco dobrého. Ale byli moc hodní. Člověk se naučí hodně věcí a najednou zjistí, kolik zbytečností má kolem sebe. A kolik zbytečností máme v hlavě! Kvůli nim nám uniká to obyčejné a pravé, o čem život je.