Facebook
Instagram
Herečka a dabérka Simona Postlerová (58) je jednou z hvězd nové provokativní hry Divadla Radka Brzobohatého Vy nejste žena, pane! Autor představení, režisér Karel Janák, si v ní bere na paškál aktuální snahy o hyperkorektnost v otázce sexuální identity a pohlaví. V rozhovoru pro Lifee.cz herečka říká, že největší hrozbou je pro naši společnost strach.
Když si vybíráme partnera, máme právo zvolit si i jeho pohlaví? To je otázka, kterou se nová nekorektní divadelní hra režiséra filmových Snowboarďáků Karla Janáka zabývá. Herečka a dabérka Simona Postlerová zde zastává důležitou roli soudkyně.
Sama herečka považuje homosexualitu za naprosto přirozenou věc. „Kolikrát máte hezkou heterosexuální rodinku, kde je maminka a tatínek. Hezkou? Rozvody, utýrané dítě, týraná manželka, násilí v rodině," zamýšlí se, když přijde řeč na ožehavou otázku, zda by homosexuální páry měly mít ze zákona právo adoptovat a vychovávat děti.
„Když slyším, jak dětičky v rodinách trpí, tak mám slzy v očích. Protože to je největší srabáctví, týrat dítě. Vždyť je to tvoreček, který se nemůže bránit. Týrání je největší hnus na světě – a to se děje u heterosexuálních párů," poukazuje Simona Postlerová na zajímavý fenomén.
V představení Vy nejste žena, pane! hrajete soudkyni. Jak jste si užila premiéru? Byla jste nervózní?
Jsem moc ráda, že se představení vydařilo. Hrozně se mi líbí absurdní humor a crazy komedie. Nakonec jsem přeci jen byla nervózní – v některých výstupech méně, v jiných více. Ale v zásadě se na tohle představení budu vždy nesmírně těšit. Bylo by fajn, kdyby se hrálo častěji, protože nejraději mám tu fázi, kdy máme text a všechno ostatní maximálně vryto pod kůží, takže si s tím můžeme hrát. To je ten nejlepší stav!
Proč?
Hrajete si a zároveň komunikujete s divákem. Je to velká svoboda, můžete př a vůči divákům jste citlivější. Někdy jsou lidé naladění se více smát, jindy se zamýšlet. Je to živý organismus. Hraji třeba v divadle Ungelt s Reginou Rázlovou hru o závěru života Marlene Diettrich. Je to také tragikomedie a stejně to má vždycky jinou atmosféru.
Pojďme tedy blíž k tématu vaší nové hry.
Nechci konkrétně mluvit o příběhu, protože to je pro diváky překvapení. Pro mě je to vysoce zajímavá hra. Vlastně je to zvláštní obraz našeho světa - vždyť se také odehrává na půdě soudu. A nabízí se otázka – jsme skutečně svobodní lidé? Myslím obecně, lidská existence. Kdo nás soudí? Klademe si otázky, co je normální. A máme vůbec svobodu rozhodnout se? Určitě ano, vnitřní svobodu vám nikdo nevezme.
V otázce pohlaví?
Nejen v otázce pohlaví, ale obecně, v životě. Hlavně – nebát se. To je hrozně důležitá věc, protože strach je hubitel lidského jednání.
Žijeme podle vás teď aktuálně ve strachu? Tady, v České republice?
Ano, myslím, že strach tady je. Hezky schovaný pod čarou, aby to vypadalo, že tam není. Ale je tam. Myslím, že by naše společnost byla jiná, kdyby v ní ten strach nebyl.
Máme zde válku na Ukrajině, rozjetý boj o prezidentský post...
Pokud by v naší společnosti strach nebyl, tak bychom také u voleb jednali jinak. Teď je to tam nějaké popletené a naším strachem zjednodušené. Bojíme se války na Ukrajině, ale držíme palce, bojíme se konfliktů, ale náš úhel pohledu je kvůli tomu značně zjednodušený. Teď mluvím, jako bych byla velmi odvážná, ale vnitřně to tak opravdu cítím.
Pakliže existuje strach, ten vyvolává agresi. Jenže v dnešních dnech tenhle strach hlasitější a kdo se bojí, ten kolem sebe kope. Naše hra je především o vnitřní svobodě.
Myslíte si, že by homosexuální páry měly mít právo adoptovat a vychovávat děti? Jen se touto otázkou znovu vracím k tématu vaší hry...
To je velice závažná otázka, ale já jsem toho názoru, že ano. Hned vám to vysvětlím. Kolikrát máte hezkou heterosexuální rodinku, kde je maminka a tatínek. Hezkou? Rozvody, utýrané dítě, týraná manželka, násilí v rodině. Když tohle slyším, jak dětičky v rodinách trpí, tak mám slzy v očích. Protože to je největší srabáctví, týrat dítě. Vždyť je to tvoreček, který se nemůže bránit. Týrání je největší hnus na světě – a stává se to často u heterosexuálních párů!
Co z toho plyne?
Znám spoustu homosexuálních párů, které jsou na sebe tak hodné a milé, že by tomu děťátku daly normální lásku. S tím, že kdyby byli skuteční frajeři, řekli by mu to – vysvětlili, proč má tátu a tátu nebo mámu a mámu. Mluvit, mluvit, mluvit. Všechno se dětem může vysvětlit, protože ti dva se mají normálně rádi a svému dítěti dají lásku. To je ze všeho nejdůležitější.
