Facebook
Instagram
Herečka Andrea Růžičková (38), za svobodna Kerestešová, je hvězdou seriálu Vyprávěj. Nově ji budeme vídat na obrazovkách televize Prima v seriálu Agrometal. V rozhovoru pro Lifee.cz odhaluje, jak se synové Tobiáš (5) a Jáchym (3) věnují přírodě a květinám. Manžel, hudebník Mikoláš Růžička (44), zase v chlapcích pěstuje typicky mužské zájmy.
Andrea Růžičková se uměním obklopuje ráda. Zatímco její muž Mikoláš je akademickým malířem, hudebním skladatelem a aranžérem, herečka relaxuje péčí o květiny a fotografováním. Manželé vedou k těmto zájmům i své dva syny.
„Na to, že máme dva chlapce, tak se skutečně umí krásně chovat k rostlinám, zvířatům a květům. To u chlapců není úplně typické. Většinou seberou klacík a odsekávají hlavy tulipánům. Naši synové tohle nedělají," vysvětluje Andrea. „My jsme společně ty tulipány vysadili a teď se každý den chodíme dívat, jak rostou. A oni žasnou," dodává herečka.
Andrea Růžičková o seriálu Agrometal
Jaká je vaše role v novém seriálu Agrometal?
Shodou okolností se má postava jmenuje Andrea. Shodou okolností je také Slovenka a je to taková mrška, taková sviňka.
Co to přesně znamená?
Je kariéristka, která sleduje jen své cíle. Šla by i přes mrtvoly. Zásadní je pro ni úspěch. Je to perfekcionistická baba, která má jasný cíl a toho chce dosáhnout.
Je to trochu protiklad vůči vašemu osobnímu životu? Jak vás pozorujeme, jste něžná a křehká.
Ano, když mě pozorujete, jsem něžná a křehká. Ale když se naštvu, potom umím být pěkně ostrá.
Myslím, že jsme vás takovou ještě na veřejnosti neviděli.
To nedělám, protože mám velmi silný pud sebekontroly, možná až přehnaný. Ale ono je to přirozené, všichni to v sobě máme. Všichni v sobě máme andílka i ďáblíka. Spíš je otázka, kde to projevíme. Já to na veřejnosti neprojevuji, protože nemám potřebu tím zatěžovat okolí. Ale když už mám přetlak, to si potom i přirozeně zanadávám.
Máte pro tyto případy nějaké katalyzátory? Možná se staráte o květiny, teď na jaře se bude přesazovat... Čemu se věnujete?
Když mám skutečné S.O.S a cítím přetlak, jdu si zaběhat. Základ je to ze sebe vypudit a s tím vám žádná květinka nepomůže. Člověk to ze sebe musí dostat, takže si dám sluchátka do uší a jdu běhat. Běžím do té doby, dokud je potřeba. Nijak to neměřím, není to na výkon. Je to skutečně jen v rámci toho psychického zdraví. Když se potom vrátím, vyplaví se všechny ty úžasné hormony. Teď praktikuji také to, že se snažím dát si studenou sprchu. Je to terapie šokem. Potom přichází úplně přirozené uvolnění. V tu chvíli už přicházejí na řadu ty květinky - zalévání, přesazování, pobyt v přírodě... Většinou jsme na zahradě nebo na louce. Takže celý tento proces má jistou posloupnost.
Andrea Růžičková fotografka
Věnujete se stále také fotografování?
Ano, stále fotím, ale s dětmi je to hrozně náročné. Focení je o tom, že musíte mít čas. Čas vnímat světlo, pohyb a všechny tyto věci - tedy pokud chcete fotit uměleckou fotografii. Na to teď nemám prostředky. Ale momentálně jsem si našla útěchu právě ve focení květin nebo rostlin. Protože mě květiny uklidňují, začala jsem je fotit. A zjistila jsem, že tohle můžu dělat i s dětmi.
Jak to v praxi probíhá?
Může to být na procházce, ale i doma se vždy snažím mít ve váze nějaké květiny. Takže děti si hrají a najednou přijde to světlo, ten okamžik. Foťák mám vždy po ruce, takže po něm jen chňapnu a snažím se to zachytit. To mě skutečně uklidňuje, protože je to činnost, při které zapomínám na prostor a čas. Takže je to pro mě jistým způsobem meditace. Stále je to po maličkých krůčcích, ale chci se tomu věnovat víc, makám na tom.
Kam to celé směřuje?
Chtěla bych to posunout do hmotné podoby, aby to nebylo jen online, protože online svět už začíná i mě unavovat. Už mi nedává všechno, co potřebuji. Někdy je krásné, když si věci můžete uchopit, zavěsit. Takže přemýšlím, jak ty fotky umístit do obrázků tak, aby nešlo o obyčejnou fotku, kterou si někde koupíte. Chci tomu dát nějakou originalitu. Makám na tom a doufám, že se mi to podaří.
Můžeme se opět těšit na vernisáž?
Samozřejmě, že je to v plánu, ale sama netuším, kdy se mi to podaří, protože technologie, kterou to chci dělat, je velmi složitá a dělá ji velmi málo lidí v Česku. Průkopníkem je Robert Vano, u kterého jsem měla první osobní workshop. Je to celé také finančně náročné zabezpečit, abych to mohla vyrábět doma. Pointa je v tom, že bych chtěla být soběstačná - když něco vyfotím, abych to celé mohla sama zpracovat. Je to dlouhá cesta, ale když se mi to podaří, budu na sebe velmi pyšná.
Jaký je pan Vano osobně?
Úžasný. On je Slovák, pochází z Košic a máme spolu vnitřně hodně společného. Protože já jsem srdcem z Východu. Rozumíme si v otázkách výchovy, tradic, v křesťanství. Dalo by se říct, že se nám líbí stejné věci. Mimo ty nahé chlapy - to já fotit nebudu, protože já se strašně stydím.
Nechcete fotit akty?
Ne. Myslím, že jednou - před pár lety - jsem se o to pokoušela s jednou kámoškou. Dohodly jsme se, pojďme to zkusit. Ani ne tak akt, jako spíše něco velmi poetického a intimního. A vůbec jsem to nedávala! Prostě jsem se při tom cítila nepříjemně. Nevím, zda je to výchovou - u nás doma byla nahota vždy tak trochu tabu, byla to silně intimní záležitost, která se nedává na fotku nebo na video. Těžko říct, čím to je, ale vůbec jsem se v tom nezhlédla. Takže akty asi dělat nebudu.
Takže s panem Vanem se bavíte jen o světle, focení a technice.
A také o květinách! On hodně fotí zátiší. Jeho nejslavnější fotka jsou tulipány. Tu mám doma v platině. Máme společnou cestu, jak vidět krásu.
Vidí už krásu také vaše děti? Učíte je vidět svět ve vašem stylu?
Ano, snažím se o to. Je to zajímavé. Na to, že máme dva chlapce, tak se skutečně umí krásně chovat k rostlinám, zvířatům a květům. To u chlapců není úplně typické. Většinou seberou klacík a odsekávají hlavy tulipánům. Naši synové tohle nedělají. My společně ty tulipány vysadili a teď se každý den chodíme dívat, jak rostou. A oni žasnou! Žasnou nad tím, jak během pár dní, kdy zaprší a vysvitne slunko, se ten tulipán pohne. Snažím se jim ukazovat krásu života jako takového. Myslím si, že tomu rozumí, ale mají také typicky chlapecké zájmy, jako jsou autíčka, Batmani a podobně. Já se v tomto oboru také snažím, ale vůbec to nedávám, ta autíčka! Je to jen taková mateřská snaha.
Tak tohle snad dává manžel, ne?
Ano, přesně tak, manžel je v tomto úžasný. On má tu trpělivost skládat lego, dělat s nimi autodráhy a podobně. U nás v rodině je velmi jasně rozdělený ten mužský a ženský svět. Hezky se doplňujeme a myslím, že takhle je to přirozené.
Související články
