Facebook
Instagram
Herecký pár Jan Přeučil (85) a Eva Hrušková (70) pozvali Lifee.cz na kávu do svého prostorného vinohradského bytu. Dlouholetí sousedé se do sebe shodou okolností zakoukali a nakonec se rozhodli sestěhovat do Evina bytu. Jediné, na čem se neshodnou, je teplota v místnosti.
Bydlení na jedné z nejrušnějších pražských tříd hereckému páru vyhovuje hned z několika důvodů. Mimo jiné proto, že se nachází v blízkosti Riegrových sadů nebo Českého rozhlasu. Společně moc rádi navštěvují malé kavárny v okolí.
Jak Eva Hrušková prozradila, v kuchyni tolik času netráví. Místnost má sotva dva metry čtvereční a Jan po ní každodenní obědy nevyžaduje. „Evinka výborně vaří a co udělá, je fantastické. Smekám klobouk a děkuji. Ale nechci, aby v kuchyni trávila tolik času, proto si třeba něco objednáme - čas od času," vysvětluje Jan Přeučil, který také zásadně odmítá chodit doma v teplákové soupravě.
Moc vám děkujeme za pozvání. Jak zde, na pražských Vinohradech, bydlíte dlouho?
Eva: Jsme rádi, že jste přišli. Jan zde bydlí 52 let a já 40. Letos 30. srpna to bylo 40 let. Já se sem přistěhovala s dvouletým Zdendou a zbývající synové se zde teprve narodili.
Jan: Letos 1. prosince to bude 52 let, co zde bydlím já. Přistěhoval jsem se do tohoto domu se svou zesnulou ženou Štěpánkou Haničincovou. Po letech se do bytu naproti přes chodbu přistěhovala Evinka.
Chtěla jsem právě zmínit, že se aktuálně nacházíme v Eviččině bytě a původní Janův byt je přes chodbu. Můžete tuhle pohnutou historii trochu osvětlit?
Eva: Honzík tam bydlel ve velikém bytě a později, když Štěpánka odešla, tak tam byl sám. Je to opravdu velikánský byt. My se vždycky potkávali na chodbě. Já bydlela v tomto bytě se svými syny a najednou mě Honzík oslovil, jestli bychom neudělali divadelní přestavení pro děti.
A to už jste, Jane, měl s Evičkou nějaké úmysly?
Jan: Ne!
Eva: My už se znali od vidění.
Jan: My o sobě samozřejmě věděli. A tak jsme v tom velkém bytě začali zkoušet první představení, Šípkovou Růženku. Byla to krásná tvůrčí práce, která trvala asi měsíc a půl. A při těch pohádkách jsme se do sebe zakoukali. Po čase - protože ten byt byl opravdu veliký - jsem se po domluvě s Evinkou přesunul sem.
Eva: Ale to jsi přeskočil 15 let!
Jan: Ano!
Eva: No jéje! To jsme se sice zakoukali, ale tak jednoduché to nebylo.
Kde byly komplikace?
Eva: Já tak úplně nebyla svobodná, takže to se muselo vyřešit. Naštěstí jsme to vyřešili velmi rozumně a tak, aby tím kluci netrpěli.
Jan: Ano, gentlemansky.
Eva: Všechny rány byly zaceleny a zahojeny. S Honzíkem jsme spolu 20 let, vzali jsme se v roce 2004. Kluci postupem času dospívali. Bydleli tady s námi, v tomhle menším bytě, ale potom si našli partnerky, oženili se a odešli. Jak to tak bývá, vyletěli do světa. A já Honzíka přemlouvala, abychom šli sem, do tohoto menšího bytu.
A dal jste si říct?
Jan: Samozřejmě, že dal.
Eva: Ale trvalo to 2 roky.
Jan: Já vyženil tři ohromné kluky, Zdendu, Vojtu a Pavlíka, a ohromně si rozumíme. Přestěhoval jsem se sem, za Evinou, dali jsme to dohromady a jsme tu velice šťastní. Vinohrady milujeme, protože mají svoji neopakovatelnou atmosféru.
Viděla jsem, že to máte kousek do Českého rozhlasu. To vám zřejmě bude sympatické?
Eva: Ta poloha je vlídná. Máme blízko nádraží, kam já chodím pěšky strašně ráda - ráda jezdím vlakem.
Jan: Jsou zde také Riegrovy sady. Můžeme společně dělat různé aktivity, jako je nordic walking, a je zde také řecká rezidence. My s Evičkou Řecko milujeme a pokud je to možné, rádi jezdíme na ostrov Thassos. Vždycky, když kolem té rezidence jdu, smeknu klobouk a zdravím: „Kalimera! Ať žije ostrov Thassos."
S kloboukem jste mi hezky nahrál. Vím, že jich máte celou sbírku.
Jan: Není to sbírka, je to součást mého šatníku.
Klobouk, který máte dnes na sobě, je něčím zvláštní?
Jan: Není, hlavně, že hezky ladí s oblečením. Jak říkala moje učitelka na obecné škole, když nás vyváděla do života: „Přátelé, nezapomeňte - s kloboukem v ruce projdete celý svět."
V čem doma běžně chodíte? Málokdo si vás asi představí v teplákové soupravě.
Eva: To určitě ne! Honzík ve skříni nic takového nemá.
Jaké máte domácí odívání?
Eva: Já v létě nosím dlouhé šaty. Nedávno jsem si koupila na bazaru BeCharity krásné šaty, které vypadají jako z 50. let z Ameriky - podobné, jaké měly Zoufalé manželky. Na to se těším. A jinak nosím sukni a teplý svetr. Honzík má domácí kabátek ušitý od pana krejčího.
Jan: To je můj krejčí, ohromný chlapík ze Zlína. Ten se mi stará o celý šatník. Má jednu skvělou výhodu, protože byl dlouhé roky hlavním garderobiérem zlínského divadla. K hercům má proto skvělý vztah, protože to umí naladit přímo na tělo.
Máte zde v bytě nějaký kout, kam se můžete zavřít a relaxovat?
Eva: Ano, máme každý svůj pokoj. Tohle je Honzíkův pokoj a já mám místnost vedle. Je světlejší, není tam tolik věcí, mám tam také chodicí pás a počítač s tiskárnou. To mi úplně stačí.
Jan: Potom je zde ještě jeden velký pokoj, obývací, kde jsme velice rádi, protože v něm se setkává celá naše rodina - třeba o Vánocích. Taková setkání děláme moc rádi a je to velmi důležité. Čas od času tam dělám individuální laboratoře rétoriky. Toho prostoru se dá hezky využít a každý, kdo tam vkročil, byl svým způsobem okouzlen jeho atmosférou.
Eva: Protože je to velký prostor. Teď už se tak velké místnosti nestaví.
Jan: Okouzlující je také výhled na vinohradské střechy. Kousek odtud jsou zmiňované Riegrovy sady, které nám dodávají výborný vzduch. A potom zde máme sympatické kavárničky. Všichni Přeučilové měli rádi kavárny, proto jsem jejich vyznavačem i já. Moje Evinka to má také ráda, takže čas od času si zajdeme.
Eva: Já kávu, ty sklenku.
Máte v bytě nějaký předmět, na který jste neobyčejně pyšní? Viděla jsem třeba loutky, to je, Evi, vaše doména?
Eva: Ano, ty jsou k novému představení. A jak tam tak stojí, většinou kolem nich jdu a vymýšlím si pohyby. Je to nová hra, Čertovská pohádka, kterou napsal Jiří Žáček, a budeme ji hrát s mým synem Zdendou Rohlíčkem od jara příštího roku.
Evi, vaříte?
Eva: No, tohle je trochu problematické téma. Určitě to není moje hobby. Odpovídá tomu i fakt, že obývací pokoj a obě pracovny jsou velké, ale kuchyňka má asi 2 metry čtvereční. Ta je opravdu minimalistická.
Jan: Evinka výborně vaří a co udělá, je fantastické. Smekám klobouk a děkuji. Ale nechci, aby v kuchyni trávila tolik času, proto si třeba něco objednáme - čas od času.
Eva: Bývá to tak jednou do měsíce.
Etiketa asi provází celý váš život, je to tak? Pracovní i osobní?
Eva: Honzík byl jednou pozvaný na výlov rybníka. Potom mi poslali fotky a Honzík toho kapra drží za ocas dvěma prsty.
Bál se?
Eva: Ne, chtěl být elegantní. Také existuje fotka, na které je Honzík vyfocený s motykou, která je opřená o zem a on ji drží jedním prstem. On k tomu prostě nedorostl. Ale to je dobře!
Podle všeho máte k etiketě a slušnému chování velký vztah.
Jan: Je to tak, mám to velice rád. Slušnost, noblesa a elegance je hrozně důležitá. Každá žena má ráda, když ji její nejbližší umí pohladit a říct jí, že je mu s ní dobře. V dnešní době se to trochu vytrácí a myslím, že by na to pánové měli dbát.
Když se v tomto bytě probudíte, máte nějaké ranní rituály?
Eva: Ano, to máme. Kdekoli se potkáme, tak se obejmeme. Honzík řekne: „Máš tady, Eváči, zimu." Já odpovídám, že to stačí.
Vy se neshodujete v teplotě, že?
Eva: Je to pravda, ale já Honzíkovi vždycky zatopím.
Jan: Evinka má ráno rituál, že se líčí, a já se ráno musím dokonale oholit. Čas od času si také zacvičím. Pokud mám kyčel v pořádku, denně cvičím Pět Tibeťanů. To je cvičení, které mě hezky protáhne. To všechno proto, abychom den hezky nastartovali. Protože se nám velice často stává, že oba přijíždíme pozdě v noci domů ze zájezdů.
Eva: Spíše ty, já hraji dopoledne pro děti.
Jan: Přednáším ještě pořád na Slovensku v Banské Bystrici, což mě baví, ale cesta je náročná a ráno musí člověk brzo vstávat. Proto se musíme umět hezky nabudit, aby ráno bylo příjemné.
Eva: Posloucháme rádio a moderátoři jsou vzhůru daleko přes námi.
Ke kterým věcem v tomto pokoji máte největší vztah?
Eva: Honzík má sbírku masek z našich cest, které dostává také jako dárky. Poslední dárek dostal včera a je z Vánočního domu v Karlových Varech. Původně by to měla být vánoční ozdoba.
Jane, vy jste v pražské Lucerně nedávno oslavil velké jubileum. Dostal jste něco speciálního, co máte vystavené?
Jan: Je to můj portrét. Vztah mám ale také k fotografii svého tatínka, kterého jsem velice miloval. Byl to ohromný elegán a noblesní člověk. Evička ho potkala jen náhodně.
Eva: Ano, jen jednou na chodbě. Bohužel jsme se neseznámili.
Existuje něco, co byste ve svém bytě mít nechtěli?
Eva: Určitě bych nechtěla ty různé psychedelické obrazy, které občas vídáme na vernisážích. Naše obrázky jsou pozitivní. Kdybych měla třeba takového originálního Ladu, špatné by to nebylo.
Související články
