Facebook
Instagram
Zpěvák Janek Ledecký (60) připravuje v pražském divadle Hybernia nový muzikál Zapomeňte na Shakespeara. V rozhovoru pro Lifee.cz prozradil, jak se jeho děti Ester (28) a Jonáš (29) aktivně zapojovaly do práce na muzikálech, ale také o tom, jak probíhala domácí výuka, jelikož děti prezenčně nenavštěvovaly školu. Co by poradil rodičům, kteří v dětech touží rozvíjet talent, ale chybí motivace?
Zpěvák Janek Ledecký v našem rozhovoru vysvětluje, že domácí výuka v jejich případě de facto znamenala, že čas a energii investovali do rozvoje dětí v dovednostech, které pro ně byly klíčové. "Zjistili jsme, že když máte individuální přístup a čas, hravě zvládnete za hodinu a půl denně těch šest hodin vyučovacího procesu. No a potom vám zbyde spousta času na ty - jak my říkáme - důležité věci. Jezdit na lyžích, hrát na piano nebo kreslit," zamýšlí se úspěšný zpěvák a autor muzikálů Hamlet, Galileo nebo Iago.
Janek Ledecký a jeho láska muzikály
Janku, váš nový připravovaný muzikál se jmenuje Zapomeňte na Shakespeara. Proč by na něj diváci měli zapomínat?
Protože na něj musí zapomenout! To představení je o divadelním souboru, který je sice senzační, ale působí v divadle, které je v katastrofálním stavu a řítí se do záhuby. Shakespeare je právě to, na co se tam všichni těší, ale na co musí zapomenout. Ukáže se totiž, že před prázdninami všichni prošli konkurzem na Shakespearova Othella - kterým to celé začíná - ale současně se dozví informaci o tom, že nový majitel divadla je ze Spojených států a v Americe termín divadelní prázdniny vůbec neexistuje. Naopak je to nejsilnější sezona. Takže vzkaz od majitele divadla zní: buď to uděláte do třech neděl, nebo se divadlo zavírá.
Co s tím, že?
Takže ten ambiciózní rejža, ověnčený cenami Thálie a Radoka, je donucený nacvičit s tímto souborem takový Best of z jejich fundusu, který je navíc přičísnutý do turistické sezony, aby se to líbilo i turistům. To je samo o sobě hodně bizarní zadání, zvlášť pro frajera, kterému z kapsy čouhají všechny ty významné ceny.
Inspiroval vás váš divadelní život, který trvá 20 možná 30 let?
No právě. Teď vás poopravím, protože ten trvá malinko déle. Divadlo jsem miloval odjakživa a shodou okolností jsem navštívil na gymplu s Klubem mladého diváka ve vinohradském divadle právě Hamleta s Jaromírem Hanzlíkem v hlavní roli. Aktivně to bylo tenkrát, když jsme byli s Žentourem přizvaní do spolupráce s ročníkem DAMU k jejich absolventskému představení, které se jmenovalo Pop festival. Byl to muzikál, který režíroval Petr Poledňák a byl to ten slavný ročník, kde byli Karel Roden, Eva Holubová, Ivana Chýlková, Vilma Cibulková nebo Jitka Asterová.
Velký zážitek mám také z účinkování v muzikálu Pěna dní v divadle ABC. Potom už došlo na ty muzikály, které jsem napsal a kterých jsem se účastnil. Hamlet, Galileo, Iago. A celou dobu shromažďuji všechny ty úžasné zážitky, během kterých to celé vzniká a při kterých se hraje. Co všechno se stane během zkoušení. Tohle všechno jsem shromáždil a napumpoval do dvou hodin.
Když píšete a komponujete, může vás vyrušovat rodina? Jste na prostředí háklivý?
Povětšinou píšu doma. Když dělám muziku, tak to je v pohodě, protože u toho dělám tolik rámusu, že mě z toho jen tak něco nevyvede. Ale na texty musím mít úplné ticho. Takže když byly děti malé, začínala pro mě textařina kolem půl desáté večer a psal jsem třeba do tří. Druhý den jsem to vždycky nějak dospal.
Děti jsme učili doma
Janku, vy jste děti doma také vyučovali - nenavštěvovaly školu. Jak se to dá zvládat s vaším pracovním životem?
To je jednoduché. Nebylo to tak, že by nebyly dotčené naším klasickým vzdělávacím systémem. Zimní sezonu, čtyři měsíce, kdy jsme byli ve Špindlu, kde jsem si vybudoval studio, tam jsme najeli na domácí vzdělávání. Děti tam absolvovaly celou devítiletku pod naším vedením. A bylo to úplně v pohodě. Zjistili jsme, že když máte individuální přístup a čas, hravě zvládnete za hodinu a půl denně těch šest hodin vyučovacího procesu. No a potom vám zbyde spousta času na ty - jak my říkáme - důležité věci. Jezdit na lyžích, hrát na piano nebo kreslit. Mám k tomu jeden zásadní zážitek, který tohle celé vysvětluje. Co je práce a co je zábava.
Abychom to správně pochopili? Sem s ním.
Šimon Caban, který je autorem scény do Hamleta, vymyslel do tohoto muzikálu senzační otočný hrad Elsinor. Přivezl do Špindlu maketu. Měl jsem hotovou muziku a měl jsem to i nazpívané, pouštěli jsme si to v demo verzi. Šimon otáčel tou maketou, scénou, a svítili jsme do ní ze všech stran baterkami. Fotil si to a dělal si technický scénář. Aby to bylo autentické, dávali jsme dovnitř figurky z Kinder vajíček. Do toho přišly děti, přinesly si své figurky, že si budou hrát s námi. "Holky, vezměte si ty děti, my tady musíme pracovat," houkli jsme na naše ženy. Potom jsme se na sebe podívali a došlo nám, že děti neobelstíte, ty to poznají. Vtip je v tom, že tam jsem si poprvé uvědomil, že já si asi celý život hraju, zatímco jiní lidé chodí do práce.
Děti a motivace k úspěchu? Musíme je brzdit
Janku, vaše děti, Ester i Jonáš, jsou především ztělesněním úspěchu. Co byste poradil rodičům, kteří mají talentované děti, které jsou ale línější svůj talent rozvíjet? Jak je motivovat?
Tak tohle je přesně ta věc, kterou nedokážu a s radou neposloužím. Jako rodiče jsme měli obrovskou výhodu, že Jonáš i Ester - mohlo to být ve třetí třídě - už naprosto přesně věděli, co chtějí dělat. Já jsem to třeba nevěděl ještě na vysoké škole. Ester byla rozhodnutá, že bude profesionální sportovkyně, jen neměla tak úplně jasno v čem. A upřímně řečeno, ona by byla stejně výkonná i kdyby dělala něco jiného. Stejně by sbírala vavříny. Snowboard je pouze výsledkem shody okolností, že jsme v té rozhodující době byli často na horách. Jonáš chtěl být zase světovým komiksovým kreslířem. Takhle oni to měli vymyšlené. My, jako rodiče, jsme měli jediný úkol - odklízet jim z cesty překážky. A to je jediné, co jsme dělali.
A ta motivace?
To si právě vůbec nedokážu představit. Třeba konkrétně u Ester je naše jediná starost to, abychom ji dostali z kopce a na tréninku jí občas vytrhli činku z rukou, než se úplně zruší. My ji brzdíme. My ji nemusíme motivovat. Ona je motivovaná až až. S Jonášem je to stejné. Jsou to strašně pracovití lidé. Naše role rodičů byla v tomto směru poměrně snadná.
Související články
