Facebook
Instagram
S talk show LifeeTalk jsme navštívili zpěvačku Lucii Bílou (56) přímo v jejím nově zrekonstruovaném divadle. Prozradila nám, že na funkci ředitele už se zde pomalu připravuje její syn Filip a proč si občas připadá jako muž. To ale není zdaleka všechno...
Syn Lucie Bílé Filip Kratochvíl (27) se v divadle své maminky stará o techniku, za pár let mu ale možná bude šéfovat. „Myslím, že si tak zkouší všechny pozice. V tom vizuálním divadle dokonce hrál, byl i za pokladnou a myslím si, že nakonec to tu jednou po mně může převzít," zamýšlí se zpěvačka v LifeeTalk.
Funkci provozního ředitele v Divadle Lucie Bílé aktuálně vykonává její bratr Karel Zaňák (59). „Ještě je před námi spousta let, ale jednou si převezmu ten svůj kulturáček v Otvovicích a divadlo bude na synových bedrech. Přála bych si, aby tohle byl prostor, kde se Filip může najít," přeje si úřadující Česká slavice.
Do svého divadla v pražské Karlově ulici jste se vrátila po několika letech. Je to velká nostalgie?
Já si myslím, že jsem odtud nikdy neodešla, ale je pravda, že teď jsem zde intenzivněji. Hodně let jsme tady hráli jen vizuální představení pro turisty, především Alenku v říši divů, kterou jsme reprízovali dokonce 10 000x! Potom ale přišlo období pandemie covidu, které nám vyhnalo turisty ze země, a tak jsem se rozhodla vrátit divadlo českému publiku. Jenže jsem zjistila, že sedět na dvou židlích nejde, a tak jsem se rozhodla být tu na 1 000 procent. Dělá mi to dobře na duši. Je to zvláštní, když se řekne mé divadlo. Já tohle divadlo nepovažuji za své, ale naše rodinné. O to mi jde.
Celé divadlo jste zrekonstruovala, to musela být velká zodpovědnost – začít úplně nanovo.
Lidé jsou zvyklí, že je mé jméno spojeno s určitou úrovní a tady opravdu bylo nutné uklidit. Jako správná ženská jsem přišla a vymetla z rohů pavouky. Představa, že když uděláme hezké foyer, tak mám opravené a zrekonstruované divadlo, je pěkná, ale takhle to nefunguje. Přestože už jsem měla opravené kanceláře, klimatizaci nebo zkušebnu, tak jsem přišla na jeviště a zjistila, že ta rekonstrukce teprve začíná. Jeviště a to, co je nad ním a pod ním, to je teprve vyšívání! Nicméně pořád jsem přesvědčená o tom, že jde o nejlepší tah mé kariéry, proto jsem se nebála a nebojím se.
Na jednu ženu se to může zdát příliš...
Všichni kroutili hlavou, že jsem se zbláznila a v době, kdy se divadla zavírala, já do něj naopak investuji obrovské peníze a také energii a čas. Ale myslím, že štěstí přeje připraveným. Teď, když se všechno zase rozjíždí, začíná mít moje divadlo tradici a lidé jej vyhledávají. Máme opravdu pořád vyprodáno. Musím to zaklepat na dřevo, protože mi to dělá moc hezky na duši, stejně jako když kolegové říkají: „Je to naše divadlo a náš domov.“ Člověk tyhle věci nedělá pro sebe. Já jsem člověk, který žije z toho, že investuje energii do druhých. To mi dělá dobře a myslím, že proto jsem se narodila. Je to mé poslání. Chci, aby v našem divadle měli zázemí lidé, kterých si vážím a které mám ráda.
Divadlo už tedy máme, ale čím ho zaplníme? Jaký zde má Lucie Bílá repertoár?
Když jsem tu před lety začínala, hrávala jsem i devětkrát do týdne Johanku z Arku a 450x jsem zde uhořela na hranici. Za jevištěm je velká prosklená stěna, skrze kterou vidíte na ulici, a během derniéry si tam stouply mé kamarádky s transparentem: „Je ti teplo, Johanko?“ Jsou to samozřejmě hezké vzpomínky, v této době tady ale chci hrát komedie, které diváky pobaví, rozesmějí a odvedou pozornost od něčeho, co je stresuje. Na tomto jevišti jsem mnohokrát umírala, ale to už se mi nechce – já se chci smát. Chci, aby odtud lidé odcházeli a říkali si: „Tak tady nám bylo dobře.“ Proto zde aktuálně uvádíme komediální muzikály Láska je láska nebo Maminy. A protože si velice vážím Simony Stašové a mám ji moc ráda, rozhodla jsem se tady udělat zázemí i pro ni. Nově zde produkuji její nové představení Třináct u stolu, které si lidé moc pochvalují, a Simonka je u nás šťastná.
Lucie, konkrétně na muzikálu Maminy nás zaujal váš přerod z černo-bílé dámy v barevnou Lucii. Čí to byl nápad?
Nejsou to jen Maminy, na jevišti jsem hrála různé role a tam jsem nebyla vždy v černé. Teď už se v ní ale tak dobře necítím, a to ani v soukromém životě. Nevím, co se stalo. Proběhla nějaká vnitřní změna. Najednou se v těch barvičkách cítím lépe. Tohle představení je o mateřství a je to večírek několika kamarádek, z nichž jedna je prvorodička. Všechno je zde veselé a růžové, to k tomu prostě patří. Černá mě teď zkrátka moc nebaví.
Vy sama jste maminkou a váš syn Filip zde v divadle také pracuje. Jaká je jeho úloha?
Můj bratr Karel dělá divadlu provozního ředitele a ve všech důležitých funkcích mám přátele a kamarády, kteří jsou lety prověření. Můj syn Filip se stará o techniku. Myslím, že si tak zkouší všechny pozice. V tom vizuálním divadle dokonce hrál, byl i za pokladnou a myslím si, že nakonec to tu po mně může převzít. Ještě je před námi spousta let, ale jednou si převezmu ten svůj kulturáček v Otvovicích a divadlo bude na jeho bedrech. Přála bych si, aby tohle byl prostor, kde se Filip může najít.
Říkáte, že se ráda obklopujete šikovnými lidmi a nám neuniklo, že vás na vánoční koncerty oblékalo sourozenecké duo Poner. Jak důležité pro vás je, co oblékáte na svá vystoupení?
Jestli mě něco nebaví, tak je to móda. Já nejsem zrovna člověk, který by měl mít svůj parfém nebo o módě dokázal dlouze hovořit. Na to jsem asi příliš plná testosteronu. Ale mám to štěstí, že mám cit na šikovné lidi, nebojím se své nedostatky přiznat a dát prostor těm, kteří to opravdu umí. Jakub Poner je skvělý. Dlouhé roky spolupracuji s Borisem Hanečkou, ale protože teď obléká na Slovensku paní prezidentku Čaputovou, nemá na mě tolik času.
Takže Jakub Poner je novým členem vašeho týmu?
Ano, oblékl mě třeba na posledního Slavíka nebo ušil krásné šaty, které jsem vynesla na vánočním turné. Nedávno mi také pomohl sladit věci na čtyřicátiny skupiny Arakain. Ráda se obklopuji šikovnými lidmi. Je dobré umět si přiznat, že něco neumíte. Móda jde opravdu úplně mimo mě. Nechápu to. Umím zachránit kulturní dům, zrekonstruovat divadlo, docela to umím s nemovitostmi, jsem podnikavá, ale zeptejte se mě, co si zítra vezmu na sebe, a já to prostě nevím!
Po té holčičí stránce by mě zajímalo, jestli Lucie někdy také jde do obchodního domu a koupí si třeba tričko, když se jí ve výloze líbí.
Já si kupuji věci, ve kterých chodím doma ve volném čase. Je to oblečení, které je mi příjemné, ve kterém se cítím dobře a nemusím se hlídat. Ale co se týká jeviště, tak na to mám odborníky. U nás v divadle sázím na kostýmní výtvarnici Michaelu Horáčkovou Hořejší, která je velmi šikovná a moc si jí vážím. Mám také svoji stylistku Sandru Žigovou, která je ze Slovenska a je mimochodem také v týmu paní Čaputové. Sandra má o mém šatníku větší přehled, než mám já. Zavolám jí a ona mi hned poradí, do kterého šuplíku mám sáhnout, nebo se rovnou propojí s mou garderobiérkou Leou Jíchovou, přijedou ke mně domů, pověsí mi celý outfit na štendry a je hotovo. Takhle mi to vyhovuje. Jsem ráda, že jsou věci, které nemusím dělat já. Některé dělat musím, protože chci mít kontrolu, ale také si ráda odpočinu. Třeba když mě někdo češe, tak mezitím něco vyřizuji na telefonu nebo vyrábím své charitativní andělíčky. Umím se učesat a nalíčit sama, ale radši se nechám hýčkat.
Hodně lidí by zajímalo také to, jestli ve volném čase sledujete sociální sítě a pročítáte komentáře od svých fanoušků, nebo na to máte tým?
Začalo to tak, že za mnou přišel můj spolupracovník a řekl: „Pojď, založíme Instagram.“ Já nechtěla, stačily mi webové stránky. Samozřejmě mě ale dohnala doba. Nemám ráda sociální sítě a všechno, co nám zrychluje život a krade to podstatné – zájem, pohledy do očí. Někdo hledá v mobilech, já raději hledám v lidech. Ano, přes sociální sítě probíhá jistá forma komunikace s fanoušky. Beru to zároveň trochu jako hru, takže si tam do alba střádám své hezké fotky, ale že bych na tom stavěla? To zrovna ne. To byla tak hezká doba, když byly jen dopisy, a když jsem potřebovala něco dohodnout, mohla jsem se s tím člověkem sejít. Všechno bylo klidnější, člověk měl čas na chyby i na to, aby je potom opravil, nebo si všechno rozmyslel. Teď je všechno tak rychlé, že člověk častěji zakopává. Je to jinak.
Odpovídáte přes sociální sítě svým fanouškům?
Mám kolegu, který pro mě fotí a natáčí. Dává mi materiál, ale já si vybírám, co přesně se bude sdílet. Píšu popisky, komunikuji s lidmi, ale nemůžu říct, že je to zrovna to, co bych chtěla. Přemýšlela jsem nad tím, kde se vlastně cítím dobře. Měla jsem tu čest zpívat před 50 000 lidmi, ale co myslíte, kde se cítím nejlépe? Tady v našem rodinném divadle. Je pro 400 lidí, vidím je a můžu si s nimi povídat. Cítím, jakou mají náladu a co potřebují – jestli mám ubrat nebo přidat, rozesmát je anebo rozbrečet. To na sociálních sítích nevidíte.
O čem ještě v rozhovoru promluvila Lucie Bílá?
- Proč by si ani pánové neměli nechat ujít muzikál Maminy
- Co je aktuálně její Srdeční záležitostí
- Jak Lucie fyzicky zvládá tolik profesí
- Proč se rozhodla zachránit otvovický kulturní dům
- O svých charitativních aktivitách a kávě LB Coffee
- Proč doma nemusí vařit
Související články
