Hvězda seriálu ZOO Michaela Pecháčková (18) se nedávno objevila v plavkách po boku svalovců ze soutěže Muž roku. Webu Lifee.cz se svěřila, zda se styděla a co jí pomáhá mít ráda své tělo. A co prozradila o své seriálové postavě?
Dlouhý lockdown spojený s pandemií koronaviru přinutil herečku Michaelu Pecháčkovou běhat. Tento sport si zamilovala natolik, že nakonec zvládla i půlmaraton. Proto není divu, že se letos v létě mohla v plné parádě předvést v plavkách - a to hned mezi dvanáctkou finalistů soutěže Muž roku.
„Samozřejmě, že nic neskryjete. Vzala jsem si dvoudílné plavky. Je to pro mě trochu výstup z komfortní zóny, ale vlastně mi to nevadilo," popisuje své pocity v rozhovoru pro Lifee.cz. „Je to tím, že mám své tělo ráda, jsem s ním spokojená. Cvičím, běhám, jím zdravě a zdravý životní styl mě baví. Tohle mi hodně pomohlo a díky tomu jsem se i mezi fotografy cítila dobře," tvrdí hvězda seriálu ZOO.
Co bude nového s vaší postavou v seriálu ZOO?
Moje Sid bude unesena, protože pátrá po tom, kdo nelegálně chová papoušky. To se jí samozřejmě vymstí. Možná to dopadne dobře a někdo ji zachrání. Možná díky tomu vznikne něco nového a hezkého.
Zamiluje se do svého zachránce?
Možná to tak bude.
Na soustředění finalistů soutěže Muž roku jste se objevila v plavkách. Bylo to pro vás stresující?
Je to něco jiného a samozřejmě, že nic neskryjete. Vzala jsem si dvoudílné plavky. Je to pro mě trochu výstup z komfortní zóny, ale vlastně mi to nevadilo. Je to tím, že mám své tělo ráda, jsem s ním spokojená. Cvičím, běhám, jím zdravě a zdravý životní styl mě baví. Díky tomu jsem se i mezi fotografy cítila dobře. Také finalisté Muže roku byli v pohodě a moc milí - až mě to překvapilo.
Jak často běháte?
Snažím se třikrát týdně, ale když je málo času, vyjde mi to třeba jen dvakrát. Během pandemie jsem chodila běhat denně. Potřebovala jsem se nějak zabavit a zároveň si zasportovat. Měla jsem trochu depku kvůli tomu, že bylo všechno zavřené.
Jak to celé začalo?
Večer jsem nemohla usnout, protože jsem měla málo pohybu, a tak jsem si vyběhla. Jednou to byly dva kilometry, potom pět, osm, a najednou jsem si říkala: „Ty jo, proč si rovnou nezaběhnout půlmaraton? To je 21 kilometrů." Jednoho dne jsem to uběhla, i když jsem měla velkou chuť skončit. Snad desetkrát za ten běh. Nakonec jsem to dala a ten pocit na konci byl skvělý.
To byl nějaký oficiální běh?
Ne, to jsem si běžela trasu úplně sama, bez pauzy. Můžu si to hezky odškrtnout, byla to moje vlastní výzva.
To asi znamená, že jste hodně soutěživá, je to tak?
Je to tak, mám ráda výzvy a dávám si je. Když jsem běžela ten půlmaraton, měla jsem opravdu chuť skončit. V jednom kuse jsem se sebou vnitřně bojovala. Vyvztekala jsem se, vybrečela, ale ten pocit na konci za to stál. Měla jsem ze sebe radost, protože jsem nečekala, že to můžu dokázat.
Co děláte teď? Máte nějakou další motivaci a další cíl?
Mám, opravdu mě to baví. Když běžím, je pro mě prioritou neposlouchat svůj dech. Ten mi totiž dává pocit, že už nemůžu. Proto si přemýšlím, jdu běhat s mamkou nebo si dám do uší sluchátka. Když se potřebuji naučit nějakou písničku, můžu si celou dobu pouštět jen tu jednu, abych si zapamatovala text. V listopadu se objevím v muzikálu Okno mé lásky po boku Adama Mišíka, tak už se pilně připravuji.