Bývalá moderátorka Martina Gavriely (43) se před rokem stala babičkou, když její dcera Jessica (20) přivedla na svět holčičku Olivii Rose. Gavriely přitom stále vychovává syna Leeho (4), kterého má s hudebníkem Marcusem Tranem (37). Magazínu Lifee.cz sympatická blondýnka prozradila, jak se popasovala s rolí mladé babičky, a také to, že se s dcerou neshodnou v otázce výchovy.
Když Martina Gavriely před rokem oznámila těhotenství, většina médií se mylně domnívala, že čeká čtvrté dítě. Matkou se přitom stala její dcera Jessica, v té době devatenáctiletá. Vzhledem k tomu, že Martina má krom dvou dospělých dětí z předchozího manželství ještě čtyřletého syna Leeho, stále si zachovává mladistvý nadhled a aktivní přístup k mateřství.
V otázce výchovy se však se svou dcerou neshodne. „V tomto ohledu se úplně rozcházíme. Ona, tím jak je mladá, jede Montessori výchovu. Já nejsem ani za Montessori ani za mlácení dětí. Vyznávám zlatý střed. Myslím, že dítěti by se nějaké hranice ukázat měly, protože jinak vám přeroste přes hlavu," vypráví Martina v rozhovoru pro Lifee.cz, který probíhal v obležení několika desítek dětí z dětských domovů. Martina totiž patřila mezi známé osobnosti, které letos podpořily 16. ročník projektu Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Martina Gavriely o výchově vnučky
Nedávno jste se vrátila z dovolené. Jak jste se v Dubaji měla?
Nebyla to úplně dovolená, pořídili jsme si apartmán, protože je nás strašně moc, a když se jede na dovolenou, stojí to opravdu hodně peněz. Navíc nás to tady v té zimě trochu štve a pořád někam utíkáme. Když se utíká do svého, vyjde to levněji. S tím, že to budeme samozřejmě také pronajímat. Proto jsem se teď v létě pustila do rekonstrukce s Indy a s Pákistánci – bylo to opravdu zajímavé.
Byla tam s vámi i dcera Jessica s vaší vnučkou?
Byla jsem tam nejprve sama, potom na chvíli přijel syn, odjel, a na pět dní dorazil přítel. V Praze finišují zkoušky muzikálu Okno mé lásky a do toho koncertoval, proto víc času neměl. Jessica za mnou přijela na dva týdny. Já se vrátila teprve před pár dny.
Jak zvládáte skloubit povinnosti maminky a babičky?
Já jsem babička na baterky, vůbec to nedávám. Chodím pořád do práce a chodila jsem do práce i během mateřské se synem Leem, takže jsem prakticky na mateřské nebyla, byť jsem ten příspěvek pobírala. Byla jsem doma asi tři neděle a pak rovnýma nohama skočila do práce. Vůbec jsem si to neužila. Jsem prostě máma i bába na prd. Jessie si to trochu vyžírá, protože já jí moc nepomáhám.
A když máte volno?
Když už mám volno, tak se většinou zbavím svého dítěte a jsem šťastná, že můžu mít jeden den pro sebe. Je to spíše tak, že si ty děti přehazujeme – chvíli pohlídá Jessie, chvíli já, třeba když chce jít večer ven. Ale že bych si vnučku brala na týden, tak to vůbec.
Dáváte dceři nějaké rady ohledně vnučky?
My se v tomto ohledu úplně rozcházíme. Ona, tím jak je mladá, jede Montessori výchovu. Já nejsem ani za Montessori ani za mlácení dětí. Vyznávám zlatý střed. Myslím, že dítěti by se nějaké hranice ukázat měly, protože jinak vám přeroste přes hlavu. Nevyznávám volnou výchovu, protože vidím takové děti v zahraničí a to je strašné, nemůžete s nimi nikam jít. My doma děti nemlátíme, ale vysvětlujeme – napomeneme dvakrát, třikrát a potom se to prostě musí udělat. Když to dítě ani potom neudělá, je čoro moro.
Když hlídáte vnučku, jste na ni opatrnější než třeba na Leeho?
Já jsem ze všeho hrozně vycukaná. Jessie je třeba na telefonu a já s hrůzou pozoruji, jak Oliva někam leze. Jessie je naprosto v klidu: ,Však klid, mámo, ona to umí.‘ Ona ji zná a ví, co od ní čekat a že bude v pořádku. To jenom já se pořád bojím. Vzpomínám si, že jsem byla úplně stejná jako ona. Teď vidím všechny ty rozsekané hlavy a děsí mě, co se stane.
Však se vám v Dubaji také přihodil nějaký úraz...
Ano, Lee si rozseknul hlavu a měl několik stehů. Ještě bude ta jizvička chvíli vidět, ale to se zahojí.
Jakou tam mají zdravotní péči?
Oni tam samozřejmě mají několik nemocnic, státní i soukromé. Když měl horečky, tak jsem s ním jela do státní, kde jsem věděla, že to bude zdarma a ještě jsme dostali plnou tašku léků. Byla jsem z toho jako Alenka v říši divů. Mám dokonce jeden komický zážitek z lékárny.
Jaký?
Přišla jsem tam, čekala dvacet minut, přičemž v čekárně byli jenom samí chlapi. Potom mi došlo, že nemám lístek, šla jsem si pro něj a všimla si, že ve vedlejší místnosti jsou ženské. Čekala jsem dlouho, chtěla odejít, ale sestřička mi doporučila, ať počkám. Měla pravdu, dostala jsem komplet vybavenou tašku se vším, co je potřeba, kdyby třeba došlo ke komplikacím. Špičkový servis. Také jsem se v Dubaji skvěle proškolila v online světě.
Jak to?
Už jsem si připadala stará a líná, technologie mě moc nebavily. Když byly potřeba nějaké registrace nebo hesla, dala jsem telefon dceři nebo synovi a oni to za mě vyřídili. Tady jsem byla sama a prostě jsem to musela zvládnout – auto, letenky, doktory a dotazníky. To bylo něco pro mě a překonávala jsem samu sebe.
Je to tam dražší než u nás?
Leeho rozseknutá hlava by nás vyšla asi na 15 000 korun. Šli jsme vytahovat stehy do americké nemocnice, kde chtěli cca 7 000 korun – a stejnou částku jsme platili za šití. Pán na recepci mi ale naštěstí řekl, že za rohem je státní nemocnice a máme jít tam. Šli jsme do státní a platili jen asi 600 korun. Pohotovost tam mají zdarma.
Bojíte se v zahraničí o bezpečnost svou a svých dětí?
Nelétám do zemí, kde by se něco mohlo stát. Jediná země, kde by se něco mohlo stát, je Izrael, ale to je téměř můj druhý domov. Jsem už s tou zemí sžitá, a když se tam něco dělo, máma mi psala, kde zase co bouchlo – my jsme o tom ani nevěděli. Oni mají jeden z nejlepších protiraketových systémů na světě, a když se něco stane, vy o tom třeba ani nevíte. Žádný poplach jsem tam nezažila. Kvůli teroristickým útokům jsem se naučila nejezdit za autobusy, které jednu dobu vybuchovaly, nebo se vyhýbat větším davům lidí. Když jste tohle dodržovala, eliminovala jste riziko. Dítě jsem tam do školky nedala a ani jsem nechtěla. Ale cítím se tam bezpečně a mám to tam ráda.