Facebook
Instagram
Skladatel a herec Ondřej Gregor Brzobohatý (39) vzpomíná v exkluzivním rozhovoru pro Lifee.cz na svého otce Radoslava Brzobohatého (†79), od jehož smrti letos uplynulo 10 let. Přiznal, že jej zklamalo letošní vyhlašování Cen Thálie, a prozradil také, jaké rady mu otec udělil v otázce herectví, ale také médií a bulváru.
V seriálu Iveta, který mapuje život Ivety Bartošové, se Ondřej Gregor Brzobohatý představí v roli skladatele Ladislava Štaidla. Také Ondřejův život bulvární média poznamenala, ale jak sám říká, hroutit se z toho nehodlá. „Táta byl přeci jen pro mě vzor. Vnímal jsem ho jako chlapáka, který se jen tak z něčeho nepodělá," vzpomíná Gregor Brzobohatý v našem rozhovoru.
S otcem jej pojí také stejná divadelní prkna - zatímco Radoslav exceloval v Hudebním divadle Karlín v roce 1999, Ondřej se zde nově představí divákům v hlavní roli muzikálu Legenda jménem Holmes, který sám napsal. Nahradí tak Vojtěcha Dyka, jenž inscenaci opouští pro jiné pracovní povinnosti.
Ondřej Gregor Brzobohatý o svém otci
Nacházíme se v Hudebním divadle Karlín, kde váš otec ztvárnil jednu ze svých nejznámějších rolí. Exceloval zde v muzikálu Řek Zorba. Prý vás tento kus dodnes fascinuje. Proč?
Společným jmenovatelem toho všeho je hudební skladatel John Kander, který je autorem muzikálu Řek Zorba, a nejen jeho - také muzikálu Chicago nebo Kabaret. Já se do jeho hudby zamiloval. Krásná shoda okolností byla také to, že poté, co jsem sem do divadla nastoupil jako herec v muzikálu Jesus Christ Superstar, dostal jsem možnost hrát i v muzikálu Vražda za oponou, který napsal John Kander. Přiletěl na premiéru, na které byl také můj táta. John Kender se tedy setkal se svým Řekem Zorbou i se svým Frankem Cioffim. Byl jsem šťastný, že mohl potkat oba protagonisty, a šťastný byl také on.
Byl na vás táta pyšný, když vás viděl na tomto pódiu?
Říkat, že byl pyšný, je trochu zvláštní - z mé pozice.
Řekl vám to? Pochválil vás?
Pochválil. A já si myslím, že pyšný byl. Na něm to bylo celkem poznat, protože se mu zničehonic rozšířily nozdry. To jsem potom viděl, že je hrdý.
A to jste po něm podědil?
Já je většinou rozšiřuji, když mě něco začne štvát.
Fascinoval vás otec svým výkonem natolik, že byste si něco z jeho projevu vzal za své a napodoboval ho?
Byla by velká troufalost říct, že ho v něčem napodobuji, protože táta byl tak ojedinělý a výjimečný herec, že to snad ani nejde. Maximálně občas někdo prohodí, že jsem mu podobný. To mě vždycky potěší. Jediná poučka, kterou mi v životě dal, když jsem se ho zeptal na herectví, byla: „Hlavně rychle a nahlas!" To se snažím naplňovat - aby mi bylo rozumět a abych zbytečně nezabředával do nějakých dramatických pauz, které bych chtěl hrozně prožít, a přitom by to bylo o ničem.
Tento rok uplynulo 10 let od úmrtí vašeho otce a jeho jméno zaznělo také během slavnostního předávání Cen Thálie. Jak jste to prožíval, když se tam jeho jméno nečekaně objevilo?
Pojmenovala jste to naprosto přesně. Jeho jméno se tam objevilo zničehonic a já bych byl raději, kdyby dostal daleko větší prostor. Nejen on, ale také řada jiných neoceněných herců, kteří se tam objevili jen formou medailonků. Trošku mě to zamrzelo - na jedné straně potěšilo, ale hned vzápětí zamrzelo. Takový bard českého divadla by měl dostat Cenu Thálie in memoriam, ne být jen v nějakém medailonku.
Za pár týdnů vás zde na prknech Hudebního divadla Karlín čeká velká premiéra - objevíte se v roli Sherlocka Holmese v muzikálu, který jste sám napsal. Jak k tomu došlo?
Nechci, aby to vyznělo tak, že nám Vojtěch Dyk, který tu roli hrál a pro kterého jsem to napsal, do toho hodil vidle. Vidle nám do toho hodil covid. Nemohli jsme dlouhou dobu hrát a Vojta se začal věnovat jiným aktivitám. Má vlastní kapelu a další projekty. Náš Holmes proto logicky ustupoval jeho prioritám, až se dostal do fáze, že se tomu nedokázal věnovat skoro vůbec. Proto jsme se rozhodovali, jak to udělat dál, aby Holmes přežil. S vedením divadla jsme se dohodli, že bych do toho naskočil já jako autor. Skutečně jsem se do toho nehnal - nebrousil jsem si zuby na to, až Dyk půjde z cesty. Vojta nastavil úžasnou laťku a byl v tom jedinečný, o čemž svědčí také Cena Thálie, kterou za to dostal. Já se budu snažit být v té roli akorát tak, aby se divák neurazil.
Skutečně jste si tu roli ani jednou nezahrál?
Ne, ačkoli se k tomu jednou schylovalo, ale nakonec jsem se z toho vyvlíknul. Ono je to opravdu dost těžké. Teď se v tom začínám hrabat čím dál víc a zjišťuji, jaký bič jsem si na sebe nevědomky ušil.
Nebude to schizofrenní, hrát své vlastní dílo?
Bude to schizofrenní úplně stejně, jako v tom představení, kdy se Arthur Conan Doyle, autor Sherlocka Holmese, snaží zabít tuto svoji postavu, protože už mu leze na nervy. Já toho svého Sherlocka zatím zabít nechci. Doufejme, že to představení pomůže a moje jméno diváky přiláká. Budu si to hrát sám jako Janek Ledecký. Nic proti němu, ale chtěl jsem se tomu vyhnout. Nejenže mě herectví už tolik nebavilo, ale hlavně jsem plánoval mít čas pro samotné autorství. Jenže já toho Holmese prostě miluju a je úzce spojený právě s Johnem Kanderem, který mi s tím pomáhal, když jsem za ním v New Yorku byl. Nechci ho nechat jen tak umřít.
Jak moc jste v Holmesovi otištěný vy sám?
Nemyslím, že bych byl tolik bázlivý jako Arthur Conan Doyle. Jsem víc drzý. Na druhé straně mě s ním pojí určitá střídmost. Jakmile jsou zapnuté kamery, snažím se být bavič a baví mě to, ale jinak jsem strohý. Nejsem tak velký extrovert, jak působím. Jsem introvertnější typ. Všichni mí přátelé se teď musí smát.
Ondřej Brzobohatý a bulvár
Jak se vyrovnáváte s médii a bulvárem?
Není to na léčebnu nebo terapeuta.
Naučí se s tím člověk žít?
Musí. Protože nic jiného nelze. Mám se tím trápit? Já bych se asi utrápil, kdybych to musel řešit a kdybych si myslel, že je skrze bulvární média vytvářený nějaký obraz mě samotného. Já sám něco hodnotově vytvářím. Někdo o mně něco řekne, ostatní si to potom myslí, ale že bych tím žil? To přece nemůžu dopustit. Musím věřit tomu, že za mě mluví moje práce, a ne to, jestli mě někdo někde pomluví.
Byl jste takhle vyrovnaný vždycky, nebo to přišlo až po letech?
Určitě jsem k nějakému poznání došel věkem. Táta byl přeci jen pro mě vzor. Vnímal jsem ho jako chlapáka, který se jen tak z něčeho nepodělá. Ačkoli v době, kdy měl obrovskou slávu, nebyl bulvár ještě takový. Velmi dobře si pamatuji, že když v 90. letech začal být bulvár intenzivní, nechtěl se táta ani s nikým fotit. Vůbec! Jeho to tak strašně nebavilo! Když někdo přišel, odmítal ho s tím, že to pošlou do bulváru. Hodně se od toho distancoval a fakt to neměl rád. Já bulvární média respektuju, to je maximum, co pro to můžu dělat, ale rozhodně je nevyhledávám.
Dostal jste v tomto směru od rodičů nějaké školení nebo ponaučení?
To bych se musel moc smát, kdyby to tak bylo v naší rodině. To si nedokážu představit. Možná je to tím, že u nás v rodině znělo heslo: „Jen se neposrat." A možná právě v tomto erbu je v této věci moje veškerá filosofie. Každý by měl být přirozený, tak jak je, protože ve finále je to to, co většinu lidí zaujme. Jakákoli jiná póza všechny odradí. To bude také škola mého táty. Takže pokud mi nějakou školu dal, byla to škola přirozenosti.
O čem ještě promluvil Ondřej Gregor Brzobohatý?
- Jak vznikal muzikál Slunce, seno, jahody
- Jak se připravuje na blížící se 40. narozeniny
- Proč má velkou oblibu v krémech proti stárnutí
- O pokračování série Iveta
- Jak moc je podobný Ladislavu Štaidlovi
Související články
