Facebook
Instagram
Reportér Jan Tuna (49) otevřeně promluvil o svém boji s depresí, do které se dostal po dobrovolném odchodu z televize. V rozhovoru pro Lifee.cz říká, že dnes mu pomáhají přátelé, partnerka Nela Boudová a také čtyři děti. Jindy celoročně bosý Tuna byl rovněž s příchodem podzimu nucen obout boty, vězí za tím vleklé zdravotní problémy.
Oblíbeného reportéra Jana Tunu jsme zastihli na křtu nové knihy Aleše Cibulky Deprese není depka. Otec čtyř dětí připouští, že deprese je i pro něj velké téma a čas od času mu špatná nálada bez zaklepání vstoupí do života.
„Někdy ráno nejsem schopný vylézt z postele. Ležím tam, zachumlaný sám do sebe, a mám pocit, že nic nejde a všechno je špatně," vypráví Tuna, který aktuálně zažívá světlejší období. Už déle než rok má spřízněnou duši v herečce Nele Boudové (54) a ačkoli se v létě spekulovalo o jejich rozchodu, Tuna tyto spekulace vyvrátil s tím, že konec září strávili společně s dětmi ve slunné Itálii.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Co vás přivedlo k Mrtvýmu ptákovi na křest knihy Aleše Cibulky?
Říkal jsem Alešovi, že pro křest zvolil docela zajímavou lokaci. Osobně mě zajímá Alešův nový kalendář, a především nová kniha o depresích. Myslím, že deprese je civilizační choroba 21. století a nemoci duše nejsou jednoduché. Proto mě ta knížka hodně zajímá a jejího autora chci podpořit.
Deprese je možná silné slovo, ale všichni máme dny, kdy se necítíme dobře. Jak to máte s náladami vy?
Samozřejmě, tak to je. Někdy má člověk pocit, že všechno zvládne, může hory přenášet a všechno jde samo. A někdy zase ráno nejsem schopný vylézt z postele. Ležím tam, zachumlaný sám do sebe, a mám pocit, že nic nejde a všechno je špatně.
Zažil jste nějaké těžší období?
Ano, když jsem měnil zaměstnání a odcházel z televize Nova. Podotýkám, že to bylo z vlastní vůle a nebyl jsem vyhozen, jak se někde psalo. Když jsem po deseti letech odjížděl z toho barrandovského kopce, tak jsem měl pocit, jako když vypustíte ptáka ze zlaté klece. Bylo jedenáct hodin dopoledne, bylo krásně a já měl před sebou celý den - jen pro sebe a pro své děti. Bylo to úžasné. Najednou jsem se mohl nadechnout a žít.
Proč se to změnilo?
Po nějaké době člověk začne přemýšlet a začne mít také jisté existenční obavy. Protože já jsem odešel, aniž bych si někde udělal zadní vrátka. V té době jsem měl dvě děti, teď mám čtyři, a manželka byla tehdy na mateřské. Začnete mít pochybnosti, jak uživíte rodinu. To bylo období, kdy jsem se skutečně propadal, ráno jsem nebyl schopný vylézt z postele, a bylo to špatné. Do toho moje babička dostala iktus, mrtvici. Neřešil jsem to a dostal jsem se z toho.
Za pomoci odborníků?
Musím zaklepat, že jsem v životě nebral žádná psychofarmaka. Mám pocit, že je to mor - všechno se dnes řeší prášky a potom se člověk zacyklí. Nicméně odskákala to moje záda, nemohl jsem se hýbat. Vysílal jsem v rádiu a vlastně jsem se dostal do studia, před vysíláním ležel a sednul si jen na tu půlhodinu vysílání. Byl jsem naprosto paralyzovaný a psychika časem naprosto zničila fyzično. Dostal jsem se z toho a myslím, že něco podobného si zažil každý.
Jak jste se z toho tedy dostal?
Pomůžou vám kamarádi, blízcí lidé a pohyb, mně hodně pomáhá sport. Teď třeba nemůžu asi dva nebo tři měsíce běhat. V Alpách na lyžích jsem si urval přední křížový vaz a odnesly to achilovky, takže v nich mám chronický zánět. Hrozně to na sobě cítím, nejsem úplně v pohodě. Takže mi pomáhá sport a příroda, hlavně nebýt zavřený, mít nad sebou nebe a volně dýchat. A také cestování.
Chce se mi dodat ještě láska. Je to tak?
Ano, to jsem zabalil do těch přátel a blízkých lidí. Partnerka je samozřejmě hodně důležitá - když řekne: „Hele, to zvládneme" a nezačne ten problém ještě navyšovat. Partnerka by vás měla zklidnit a měl byste v ní mít kotvu. Nakonec si ale myslím, že ve výsledku si člověk musí pomoct sám. Všechno okolo je výborný support, ale základ jsme my sami. Jednou jsem se o tom bavil s kamarádem, který trpí maniodepresivními stavy.
Co jste se od něj dozvěděl?
Já totiž mívám také dobrou a špatnou náladu a nepoznám, jestli je to depka, únava nebo jenom splín. On říká: „No, na to je nejlepší se vyspat!" Když někdy máte pocit, že na vás všechno padá, vlezte do postele. Ale třeba pro mě je to hrozně těžké. Někdy jsem tak vyřízený a paralyzovaný, že nejsem schopný si ani vyčistit zuby a vlézt do postele. Takže to prodlužuju a pak se nevyspím vůbec. Už to o sobě aspoň vím. A víte, co mi ještě pomáhá?
Co?
Ráno, když vstanu a vím, že je všechno špatně, tak ležím v posteli a řeknu si: „Ne, Honzo, to dáš, to musíš, Honzíku, jsi dobrej!"
Ať náš rozhovor nekončíme negativně, zmiňoval jste, že máte čtyři děti. Jak s nimi trávíte čas?
Teď jsme přiletěli z Itálie, kde jsme byli na pár dnů u moře, trochu si prodloužit léto. Byli jsme tam s mými třemi dětmi, protože má nejstarší dcera už je dospělá a byla v té době v Alpách, už jí je 28 let. Ale byla tam s námi má partnerka Nela a její dcera Saška. Plus tam s námi bylo dalších asi 20 přátel, takže jsme tam jeli jako Homolkovi. Užili jsme si ještě moře a slunce. Mimo to pracuju, mám nový pořad v televizi, a rozjíždím svůj kanál na YouTube. Snažím se žít a nedělat z věcí problém.
A chodíte obutý.
Ne! Teď sice ano, ale jen kvůli těm achilovkám, protože mi to fyzioterapeutka zakázala. Chodím na nějaké lasery, ultrazvuky a fyzioterapie. Bosou chůzi mám zakázanou. Dokonce bych správně měl nosit ponožky, aby byly nohy v teple. Nikomu to neříkejte, ale to nedodržuju.
Související články
