Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrací do seriálu TV Nova Specialisté. Návrat pro ni byl o to náročnější, že se nevyhnula několika akčním scénám, za které je ale ve výsledku ráda. Kde stráví Vánoce ukrajinští uprchlíci, které s manželem, hercem a hudebníkem Romanem Říčařem, ubytovali ve svém mlýně? A kterou vánoční pohádku si Zuzana nejvíce zamilovala?
Herečka Zuzana Kajnarová by si náležitěji užila akční scény v seriálu Specialisté, kdyby se více věnovala sportu - pravidelně chodívala běhat a cvičila jógu. „Co začalo natáčení, tak hledám čas jen velmi těžko. Nedávno jsem měla nějaké ty běhy, a když jsem doběhla, tak jsem si nadávala: 'No jo, to je proto, že neběhám!'" směje se Zuzana, která je také maminkou dvou dětí - jedenáctileté Rozárky a devítiletého Františka.
„Ale já si myslím, že herec se musí celkově udržovat v kondici. Tělo je součástí nástroje, kterým tu práci děláte. Když potom nejste schopna dělat to, co po vás chtějí, je to váš problém," míní oblíbená herečka, kterou si diváci mohou pamatovat také z vánoční pohádky Anděl páně.
Co nového vás čeká na Nově?
Vracím se do seriálu Specialisté, který jsem opustila před třemi lety. Od ledna mě diváci opět uvidí v roli vyšetřovatelky Zuzany Koutné, protože moje postava se provdala a měla také miminko, proto odešla. Teď se v plné síle vrací.
Jaký to byl pro vás návrat? Působila jste teď hlavně v divadle.
Jako bych se vrátila domů. Je to zajímavé.
Předpokládám, že také díky kolegům.
Jednak, to ano. Pokaždé, když něco nového začíná, bývám hodně nervózní. Dokonce špatně spím. Logicky, člověk má obavy, jaké to bude. Je tam hodně nových lidí, ale také spousta těch, se kterými jsem se znala. Člověk do toho velmi rychle naskočí. Nejhorší jsou pro mě ty noci předtím, ale rychle jsem zjistila, že mi nikdo nebude ubližovat a bude to zase v pohodě.
Co na to váš manžel, že jste se naplno vrátila ke svému řemeslu?
Podporuje mě, to je jasné, ale teď se nám to sešlo tak, že on měl také hodně práce, protože zkoušel hlavní roli v kladenském divadle, a do toho aranžoval muziku. Celé to vrcholilo v době, kdy jsem měla dva měsíce točit. Věděli jsme, že toho času nebude nazbyt. Mám štěstí, že obě naše babičky jsou v Praze, takže mohou hlídat. Můj návrat do Specialistů proto není jen o mém čase, ale všichni okolo musejí mít energii a čas se věnovat rodině.
Takže taková rodinná kooperace?
Přesně tak. Kdybych zde takovou pomoc a podporu neměla, bylo by to mnohem náročnější.
Máte tam také nějaké akčnější scény, kdy jste se musela vyburcovat k výkonu?
Mám a jsem za to hrozně ráda. Tohle jsou asi momenty, které mě na natáčení baví nejvíc. V minulých dílech jsem měla dvě akční scény a moc jsem se na ně těšila. Teď jsme točili díl, kdy moje postava zůstane uvězněna v ne úplně hezkém prostředí, dokonce do toho místa poměrně nešťastně spadne. To sice dělali kaskadéři, ale měli jsme tam náročné a drsné momenty, dokonce i zranění.
Vy jste se zranila?
Myslím tím ve scénáři. Bylo to dramatické - díky tomu, že jsem neseděla ve výslechovce, ale byla jsem zatažena do toho dramatického příběhu. To mě hrozně baví.
Trénujete kvůli tomu fyzičku? Abyste to udýchala?
Mám to velmi nárazové. Když bylo více času, chodila jsem běhat a cvičila jógu. Co začalo natáčení, tak hledám čas jen velmi těžko. Nedávno jsem právě měla nějaké běhy, a když jsem doběhla, tak jsem si nadávala: „No jo, to je proto, že neběhám!" Myslím, že herec se musí celkově udržovat v kondici. Tělo je součástí nástroje, kterým tu práci děláte. Když potom nejste schopna dělat to, co po vás chtějí, je to váš problém. Vy byste měla být v kondici, kterou vyžaduje vaše práce.
Pojďme k Vánocům, zřejmě je letos strávíte s manželem na tom krásném mlýně, kam jste nás zavedla na jaře?
Částečně, ano. Ještě jsme to definitivně nerozhodli. Obvykle to děláme tak, že první dny jsme doma. Já si letos prosadila, že bych chtěla mít první svátek opravdu odpočinkový - po tom štědrovečerním shonu, kdy každý známe tu hysterii, aby všechno bylo uklizené, napečené a dárky zabalené. Každý rok si říkám, že to tak nechci, ale člověk stejně v nějakém stresu je a celé to vrcholí 24. prosince. Já miluji toho pětadvacátého, kdy se nemusí dělat vůbec nic. Dojídají se zbytky, děti si hrají s dárky, které dostaly, a šestadvacátého jezdíme na chalupu. Tam se potkáváme se zbytkem rodiny a máme tam na Štěpána takový druhý Štědrý večer. Máme společnou večeři a užíváme si svátky. Letos to asi bude podobné.
Jsou na vašem mlýně ještě ukrajinští uprchlíci, které jste tam ubytovali?
Nejsou. Byli tam opravdu jen na začátku, v té první vlně. Byli to kamarádi, kteří nám s tím mlýnem pomáhali. Jeden z nich narukoval, jiní mají práci v Praze. Potřebují mít zázemí, děti ve školách a tam to bylo v tomto ohledu náročné. Tohle místo není tolik vybavené. Navíc je ten penzion v provozu a byly tam akce, které nebylo možné zrušit. Když to šlo, rádi jsme prostory poskytli na první momenty, než se lidé rozkoukali a vytvořili si zázemí.
Jste pořád v kontaktu?
Ano, jsme. Někteří stráví Vánoce v Praze. Jsou ze západní Ukrajiny, takže tam jezdí, nebo se tam částečně vrátili. Jiní tady pracují, mají tady rodiny a žijí tu delší dobu.
A propos, jaká je vaše nejoblíbenější vánoční pohádka?
Anděl páně, byť to zní hodně narcisticky - to se nabízí. Ale mám ráda i Tři oříšky pro Popelku, to je taková klasika.