Zeptali jsme se žen, proč se rozhodly nemít děti: Nejčastějším důvodem je stav planety a hrozba války

V naší nové rubrice Ženská tabu s Bárou Hlaváčkovou se každý měsíc věnujeme jednomu ožehavému ženskému tématu. Tentokrát jsme do hloubky prozkoumaly, co pro ženy znamená vyslovit větu: "Nechci děti." Důvody, které uvedly, jsou pochopitelné i překvapující. A děkujeme, že nám své niterní pocity svěřily.

Citlivé téma jsme otevřely rozhovorem se známou stylistkou Alenkou Šafratovou, ta o své bezdětnosti promluvila velmi otevřeně. Odborný pohled na problematiku nám v rozhovoru poté podala psycholožka Martina Viewegová. Ať už jsou důvody žen, které nechtějí děti, jakékoliv, faktem zůstává, že porodnost v České republice klesá. „Celkem se loni živě narodilo 99,8 tisíce dětí, a po 17 letech tak roční úhrn znovu nepřekročil hranici 100 tisíc,“ uvedl za Český statistický úřad předseda Marek Rojíček.

Mohlo by Vás zajímat:

Dobrovolně bez dětí: Nechci je a nikdy to nebylo jinak, potraty se mi nevyhnuly, říká Alenka Šafratová o rozhodnutí nebýt matkou

Miluju svobodu a zásadní změna v podobě dítěte mě děsí

 „Uvidíš, až jednou budeš mít svoje děti...“ Věta, kterou slýcháme často už od útlého věku. Mít děti je přeci zcela samozřejmé, jasné, dané a takzvaně NORMÁLNÍ. Není! Je mi 38 let a po dítěti jsem zatím nikdy netoužila. Jsou to sice dveře, které nezavírám, ale na mateřství se necítím a nic ve mně netiká.

Stát se matkou mě naopak spíš trochu děsí. Miluju svobodu a svůj život přesně takový, jaký ho mám. Mnozí řeknou, že jsem prostě SOBEC. Co mě ale děsí ještě víc, než zcela zásadní změna v mém životě, je představa, že dítě přivedu do světa, kde bude muset neustále bojovat. Rvát se za svůj názor, za své postavení ve společnosti a v tom nejhorším případě bojovat i ve válce, která je teď daleko blíž, než jsme si za posledních pár desítek let vůbec dokázali představit.

Spousta matek se na mě při mých úvahách nevěřícně dívá, kroutí hlavou a odvětí, že ony takhle vůbec nepřemýšlely. Že zkrátka chtěly dítě nebo děti, tak do toho šly. Jsem divná, protože přemýšlím nejen o sobě, ale i o budoucnosti mého potencionálního momentálně zcela fiktivního dítěte? A také proto, že můj seznam důvodů, proč děti nemít, je daleko delší než ten, proč do toho jít? Možná jsem v očích naší české společnosti podivín, ale nejsem v tom sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Je sobecké chtít potomky jen proto, aby se o nás někdo staral ve stáří, říká psycholožka Martina Viewegová

Anketa: Co vás vedlo k dobrovolné bezdětnosti?

Eva, 36 let, vdaná, sterilizovaná inženýrka

„Důvodů, proč nechci děti, je mnoho. Hlavním ovšem je, že se na to necítím. Nemám absolutně žádné mateřské pudy a nepotřebuji nikoho dalšího k tomu, abych byla šťastná. Mateřství se stále bere jako povinnost, ale ona je to možnost, kterou jsem se rozhodla nevyužít. Ruku na srdce, je nás na světě 8 miliard, zuří válka, je tu inflace a ekologická krize. To není místo, na které bych chtěla přivádět děti.“

Iva Pazderková, 43 let, herečka

„Nechci děti, přestože jsem je roky urputně chtěla a marně se snažila o otěhotnění všemi možnými cestami. Dnes jsem ráda, že to nešlo, protože jsem si uvědomila, že jsem vlastně jen chtěla naplnit všeobecnou představu, že život ženy není plnohodnotný, pokud je bezdětná. Teď vím, že to není pravda. Žena je člověk. A hodnota člověka a jeho života se neodvíjí od toho, jestli je, nebo není rodičem. Jsem opravdu šťastně bezdětná.“

Ria, 37 let, zdravotní sestra

„Nechci děti z více důvodů. Jednak proto, že to, co ženy obvykle popisují jako 'mateřský pud' nebo 'tikání biologických hodin', zkrátka ta potřeba se rozmnožit, se u mě prostě a jednoduše nikdy neobjevila. Čekala jsem skoro do čtyřiceti a nic :) Jsem také dost vytížená, mám hodně zájmů, intenzivně sportuju, ráda cestuju. Představa, že jsem na pár let upoutaná k dítěti, místu, jakékoli monotónní činnosti nebo že si svůj čas nemůžu zorganizovat podle sebe (a taky odpočívat, když to tělo potřebuje, např. po tréninzích), mě upřímně děsí. Mám poměrně silné proenvironmentální cítění a vize přivedení dalšího člověka na zdevastovanou, přelidněnou planetu ve mně vzbuzuje odpor. A konečně, nerozumím matkám, hlavně těm militantním, co si myslí, že mají všeobecný patent na pravdu jenom proto, že protlačily plod vagínou. Mívám dojem, že život (a myšlení) některých žen se po porodu smrskne téměř výhradně na péči o potomka, přestávají se rozvíjet, oškliví, a tak nějak... hloupnou. Nedokážu s nimi najít společná témata, protože jejich zájmy kromě potomků často přestávají existovat, osobní volno jakbysmet. Ony mě mají za sobeckého exota a vzniká mezi námi nepřeklenutelná propast. Mám osypku z pomyšlení, že by se ze mě stala jednoduchá blbka s jednoduchým myšlením, pečovatelka bez zájmů, domácí kvočna, obsluhovačka potomků... HOSPODYŇKA. Nesnáším to. Nesnáším to už teď a to žádné potomky nemám. Nebaví mě takové to 'hnízdění' a péče o domácnost. Partneři, kteří to vyžadují a nejsou soběstační, jsou pro mě nepřijatelní. Nikdy jsem necítila vazbu na místo, potřebu se někde usazovat. S lidmi, se kterými je mi dobře, jsem schopná existovat kdekoli. Ale i kdyby tuhle roli vzal na sebe partner, biologická potřeba se množit u mě prostě a jednoduše odjakživa chybí.“

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina Jirásková by dnes oslavila 88. narozeniny: Proč neměla děti, který slavný herec jí utekl od oltáře a čeho v životě nejvíc litovala

Mya, 31 let, vedoucí odborná asistentka ve zdravotních potřebách, vietnamského původu

"Nechci děti, protože se nechci dělit o své hmotné zdroje ani o čas s někým, koho bych nemusela mít později ráda, ale nemohla bych se s ním rozejít s vědomím, že to beze mě zvládne. Také mám v rodině mnoho negativních zdravotních predispozic a můj partner je na tom podobně. V souvislosti s tím nechci riskovat, že se nám narodí nemocné dítě, ať tělesně, nebo mentálně. Navíc jsem nevyrůstala v milujícím prostředí a nechci dalšímu nevinnému tvoru pokazit život jen proto, že nemám dořešené své vlastní problémy. V neposlední řadě je nás i tak na světě moc a pokud nechci být vegan nebo všude chodit pěšky, mohu přispět jen nevytvořením dalšího znečišťovatele planety. I kdyby u mě ale neexistoval žádný z předchozích důvodů, ani tak podle mě není obhajitelné přivést do této nejisté doby další hladový krk. Nevím co bude zítra, natož jestli se dokážu dalších 18 let starat o dalšího tvora, který bude prvních 10 let na mně zcela závislý."

Kristina, 36 let, redaktorka a editorka

"O tom, že nechci děti, jsem mluvila už od základky, tehdy mi bylo řečeno, že z toho vyrostu, což se tak úplně nestalo. Říkala jsem si, že třeba ta potřeba přijde s dobrým partnerem, ale taky jsem to tak necítila. Dnes už vím, že ta potřeba byl jen pokus o začlenění se do předem dané cestičky, kterou nám společnost ukládá, a nešlo o můj vnitřní pocit. Kolem sebe mám hodně dětí - od sester, kamarádek, známých, takže nejsem netykavka, jen ani s nimi tu potřebu mít vlastní necítím. Zároveň cítím, že bych do této doby a společnosti nikoho přivádět nechtěla. Online svět, ve kterém dnes děti vyrůstají, je plný posuzování, odsuzování, hejtů a obrovské nenávisti a já jsem vysoce citlivý jedinec, takže u sebe to ještě zvládnu, ale u dítěte bych byla až přehnaně ochranitelská, což vím, že je špatně - vidím to u některých matek dnes a denně. Každý máme právo volby, a hlavně bychom se měly rozhodovat podle toho, jestli na to máme a jestli to opravdu chceme."

Katka, 37 let, redaktorka a korektorka

„Vlastně si nejsem úplně jistá. Ráda si dělám, co chci. Přistihla jsem se, že nesu těžce, už když se musím omezovat kvůli partnerovi. Natož kvůli někomu, kdo mi za 15 let bude říkat, že jsem kráva a bude mě nenávidět za to, že ho nechci pustit do hospody. Mateřský pud se u mě prostě zatím neprojevil a asi už ani neprojeví. Vadí mi hluk a nejčastěji mě jím iritují právě děti. V neposlední řadě je tu chronický strach z doktorů. V těhotenství bych musela chodit na prohlídky často a nechat si odebírat krev, při čemž kolabuju. Nechci se vzdávat svého aktuálního života. Vyhovuje mi tak, jak je, a je mi jasné, že kdybych měla dítě, bude se točit jen kolem něj. Nejsem si úplně jistá, jestli se umím postarat sama o sebe, natož abych se starala o někoho bezbranného a bezmocného, kdo na mně bude plně závislý.“

Mohlo by Vás zajímat:

Skutečný život Kryštůfka Robina: Slavný pohádkář svého syna odstrkoval, neměl rád děti

Muž, který nechce děti

Rozhodnout se nemít děti samozřejmě mohou i muži, pro které to ovšem není tak těžké vzhledem k tomu, že dítě sami nemohou odnosit a společnost na ně netlačí s otázkou, kterou drtí ženy: A proč nechceš děti? I tak jsme se během ankety jednoho zeptali, a on nám poskytl zajímavý mužský pohled na věc.

Petr Gregor, 38 let, tvůrce

„OTCEM, ČI NEOTCEM

Při úvahách nad touto otázkou se točím okolo malých rovnic:

CHCI DÍTĚ + MOHU MÍT DÍTĚ =

CHCI DÍTĚ + NEMOHU MÍT DÍTĚ =

NECHCI DÍTĚ + MOHU MÍT DÍTĚ =

NECHCI DÍTĚ + NEMOHU MÍT DÍTĚ =

Už v těchto čtyřech jednoduchých operacích je společenský rozkol. Ať již si vybereme jakoukoliv z nich jako pasující, jako bychom museli ty ostatní odevzdat, ztratit na ně nárok. Přitom ale v životě každého z nás všechny z těchto variant připadají v úvahu. Jsou si rovny. Jen nechtít dítě je hra pro náročnější publikum, je tam méně úsměvných dialogů a prvoplánové, leč pravdivé roztomilosti. A to prostě táhne. Chtít a mít dítě je ten nejčastější zvyk společnosti, stírající hranice času i místa. Stejně jako je lidské tělo zvyklé na biologickou potřebu samu společnost utvářet. A mít vlastní dítě je bezesporu pocit nenahraditelný. Jenže nemít dítě neznamená, že chceme pocit vlastního dítěte nahrazovat něčím jiným, ten pocit, neprobuzený, v nás pořád někde je. Nejsme horšími lidmi, když jej v nás nic neprobudí, stejně tak nejsme lepšími, když jej probudíme. Je to naše kostka se čtyřmi rovnicemi, kterou na denní světlo vytahujeme každý den. Alespoň tedy já ano. A je to fajn. Bude-li nás společnost soudit, protože jsme si vybrali jednu z těchto rovnic, tak s námi nehraje tuhle hru života fér.“