Žila 11 let s Petrem Mukem a poznala i jeho temné stránky: Míša Klimková odtajnila i pozadí zpěvákovy plastiky nosu

Zpěvačka a také vystudovaná lékařka Michaela Klimková Mikešová (54) strávila po boku zpěváka Petra Muka jedenáct let. V devadesátých letech a na přelomu milénia, kdy byla jeho sláva takříkajíc na svém vrcholu. Už v té době bylo patrné, že Muk trpí maniodepresivní psychózou, která se mu v závěru života, v roce 2010, také stala osudnou.

„Spal dvě nebo tři hodiny denně. Přesvědčoval všechny úředníky, že práci mohou dělat ještě lépe a kvalitněji, a pokud možno rychleji. Koupila jsem si v Anglii martensky, které jsou známé tím, jak jsou tvrdé – já jsem je za čtrnáct dní měla měkoučké jako papučky. My jme pořád někde chodili,“ vzpomíná dnes Michaela, která svůj život zasvětila lékařské profesi, ale také hudbě, jíž se dodnes aktivně věnuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Zpěvák s nezapomenutelným hlasem Petr Muk by oslavil 55. narozeniny: Trpěl vážnou psychickou nemocí, se kterou bojoval elektrošoky

Jedenáct let po boku Petra Muka

Musí být těžké chodit s někým slavným.
My jsme ven moc nechodili. Chodívali jsme dopoledne, kdy lidé nemívali moc času, a potom po večerech. Petr byl stavař a uměl hezky vyprávět o stylech. V noci jsme chodili po Praze a koukali jsme se na lampy a na baráčky. Díky tomu vím, že na Ovocném trhu je kubistický dům, povídali jsme si o tom, a opravdu to bylo zábavné.

Shalom byla kapela, která byla propojená s židovstvím a já nevím, jak moc to byla otázka image kapely. Petr si prý kvůli tomu nechal upravit nos?
To je blbost. Plastiku nosu měl, ale bylo to z jiného důvodu.

Takže – jak moc to bylo Petrovo vnitřní přesvědčení?
Vnitřní přesvědčení Petrovo. Celou dobu dost hloubal, přemýšlel, měl v sobě filosofické cítění, a pořád hledal smysl života. Judaismus mu smysl života dost vyplnil. Jsou věci, které se dodržují, přikázání, která mají logiku. Já jsem byla přes buddhismus a kelťárny, on mi říkal, že jsem volnomyšlenkář. „Tobě to vadí? Vždyť je to v pořádku.“ „No, ale mělo by to mít nějaké rámce.“

Potom mě s judaismem seznamoval sám, takže on tím žil. Nebylo to tak, že bych se přistěhovala do Prahy a chtěli jsme se vzít, to vůbec ne. Přistěhovala jsme se, bydleli jsme spolu, ale dával mi čas, kdy bychom konvertovali a v židovské víře byli opravdu doma. To pro mě s mým volnomyšlenkářstvím nebylo úplně schůdné. Byl to jeden z našich prvních konfliktů: „Hele, zpívat v synagoze je skvělé, ale jsi muzikant, a ti mají nejvíc kšeftů v pátek a v sobotu večer.“ To už jsem chodila do Apolináře a pracovala. Takže byl plán: „Ok, ty nás budeš živit a já budu dělat chasana.“ A nastal druhý konflikt.

To jste měli složité otázky hned na začátku vztahu.
Hodně a dost. Dokonce jsme vyrazili do Izraele, podívat se do kibucu a projít si stará místa – Rudé moře, Mrtvé moře, Masada, kde mi bylo hrozně dobře a kde jsme našli starou lahev vína. Vypadalo to jako želé, otevřeli jsme ji a nebylo to špatné, byť nevím, jak byla ta lahev stará. Jeruzalém je neuvěřitelné město čtyř kultur. Jeruzalém mi dal hodně. Když jsme vyrazili do kolébky kabaly, tak tam poprvé mi něco řeklo „brzdi“, zůstaň svoje. Tam jsme se nepohodli, protože jsem říkala, že nebudu konvertovat, když to necítím. A to byl docela problém.

Ale dalo mi to hrozně moc, naše debaty byly nádherné. Chodili jsme na přednášky a zjistila jsem, že Starý zákon, Tóra, je postavený na pravdivých věcech. Například – nebudu míchat maso s mlékem proto, že Židé šli pouští a v žaludku to kvasí. Dodávala jsem své medicínské znalosti a neustále jsme něco probírali. A když jsme nežvanili, tak jsme hráli, a to mě bavilo ještě víc. Jedna z mých nejoblíbenějších písniček se jmenuje Otevřená náruč – blízkovýchodní melodika a Petr chtěl, abychom zpívaly vokály, jako kdybychom plakaly. Teď si s našimi vokalistkami říkáme Řvetety a narazily jsme na písničky, kde se opravdu lká, třeba Pastýř stínů.

Bavily jsme se o tom, jak moc bylo židovství součástí projektu.
Petr tím opravdu žil.

Ale nekonvertoval, že?
Ne.

A co se mu stalo?
S tím nosem? To byla stará záležitost. Pod nosem je chrupavka a on ji měl docela dlouhou. Ve starých klipech vidíte, že to dělá špičku a nos je potom nehezký. On si to chtěl upravit, ale pan doktor mu to seknul trochu víc, takže když jste mu sáhla pod nos, prst se vám probořil. Špička mu spadla. Vznikl z toho židovský nos, úplný nesmysl.

Proč tedy nekonvertoval úplně?
Představa byla taková, že by založil rodinu s dětmi, které by přišly do svazku, které by už měly jasno. Je to pochopitelné. A já byla ta brzda. Pořád jsem měla pocit, že i když tím žil, že si tím trochu ubližuje. Ukazuje najevo své nitro, čím žije. Potom vznikl druhý Shalom, kde se docela pustil ze řetězu, a ne všem se to líbilo. Jestli někdo hledá viníka, že to nebylo jako první Shalom, tak za to můžu já.

Byli jste spolu 11 let a o Petrovi je známo, že trpěl maniodepresí. Jako lékařka jste musela vědět, co to znamená. Jak jste to řešila?
V roce 1994, když jsem se přistěhovala do Prahy, tak jsem Petra našla v absolutně manické fázi. Byl neřízená střela.

To je ta dobrá fáze?
Ta veselejší. Ale spal dvě nebo tři hodiny denně. Přesvědčoval všechny úředníky, že práci mohou dělat ještě lépe a kvalitněji, a pokud možno rychleji. Koupila jsem si v Anglii martensky, které jsou známé tím, jak jsou tvrdé – já jsem je za čtrnáct dní měla měkoučké jako papučky. My jsme pořád někde chodili. Byl až nesnesitelný, ale to kvůli chemii, která v jeho těle probíhala. Potom v roce 1995 přišel absolutní zlom, a to byla ta deprese. Bála jsem se jít nakoupit, abych náhodou nepřišla domů a neviděla něco, co by mi ublížilo na celý život – že bych viděla skon. Měl snad i nějaké léky, ale potom je přestal brát, protože je nechtěl. Od té doby se držel a vyšvihával nahoru. Ta nemoc neměla tak velké propady. Možná to bylo i tím, že jsme byli tvůrčí a dával energii do toho.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamil Střihavka slaví 60: Dvojnásobný dědeček žije už téměř čtyřicet let s jednou ženou

Konec vztahu ve stínu depresí

Jedenáct let spolu – v té době už jste o dítěti asi přemýšleli oba, ne?
V roce 1998 jsme přemýšleli, jestli bychom náš vztah nezlegalizovali, ale já jsem ještě neměla atestaci. Chtěla jsem nejprve atestaci. Začali jsme počítat, kolik by na naší svatbě muselo být lidí, a napočítala jsem jich 120 – to nejde! V roce 2001 jsem přišla s nabídkou já a odpověď byla: „Minule jsi mě odmítla ty, tak teď odmítám já.“ Smáli jsme se tomu, co jiného. Od roku 2003 u nás bydlely Peťovy dcerky z prvního manželství, hlavně mladší Šárka, která studovala.

Byla jste i macechou?
No jasně. I to jsem si zažila. A potom to vyšumělo, potom už toho bylo hodně. Petra jsem potkávala a už to nebyl on. Našla se spousta lidí, co ho mlátila po ramenou, jak je dokonalý, skvělý a nejlepší. Petr byl přitom úplně normální kluk, žádný hrabě nebo duchovní, i když tím žil. Byl to člověk, který měl rád partu, ženské, normální chlapík. Pár věcí jsem nerozdýchala zase já. Ale to už bylo jinak.

Ale stejně – musí být těžké odcházet od partnera, který je nemocný. Člověka to v odchodu malinko brzdí, ne?
Jo. Řekla bych, že takové dva roky náš vztah jen přežíval. Od roku 2001 nebo 2002 se ty stavy začaly zase prohlubovat a já jsem navrhovala, jestli by se s tím něco nedalo dělat. Někdo mu nabídl, že je docela dobré pořídit Lexaurin – že bude spát, a když se vyspí, bude to dobré.

Všichni jsme doktoři!
Hodně jsme si povídali a hodně věcí se vyjasňovalo. Ale od určité chvíle, 2003, tam už jsme si ani moc nepovídali, protože jeho okolím jsem byla brána za prudiče, který ho nenechá volně a svobodně žít a pařit. Říkala jsem: „Neblázněte, je tam ještě něco jiného.“ Ale nechtěla jsem o tom víc mluvit, protože proč bych měla mluvit o svém soukromí s cizími lidmi. No a potom už to nešlo, potom už to bylo moc.

Mohlo by Vás zajímat:

David Koller o životě po 60: Musel jsem změnit jídelníček, začít cvičit a přestat se opíjet do půlnoci

U porodu Mukovy dcery Noemi

Mimochodem, říká se, že jste odrodila dceru Petra Muka, Noemi. Je to pravda?
Není! Byla jsem u toho. Bylo to v roce 2006 a já jsem sloužila noční – 28. 8. Byli jsme v kontaktu, komunikovali jsme normálně jak s Evinou, tak s Petrem. S Petrem jsme si vyříkali, co bylo třeba, a jako lidi jsme se spolu dál bavili. 28. 8. byla Evina uložena na rizikové těhotenství, protože měla kontrakce a potom zase ne – bylo to divoké. Tenkrát jsem sloužila a do deseti hodin nic, ale potom to stálo zato. Lidově řečeno, přijel autobus. Rodili jsme opravdu hodně moc. Střídaly jsme se ve dvě hodiny ráno a pracovaly jsme asi do třičtvrtě na tři. Na pokoji jsem upadla na postel, ani jsem se nestačila svléknout, okamžitě jsem usnula. A přesně si pamatuji, že v 5:11 telefon s Petrovým číslem. Ptal se, jestli spím a jestli nemůžu přijít dolů. Tak jsem přišla a zrovna vyváděli Evičku z přípravy. A jelo to opravdu strašně rychle.

Měl ji rodit pan profesor Pařízek, ale tenkrát se něco událo s telefonem a nemohli ho vzbudit, byl z toho potom nešťastný. Ale jelo to tak strašně rychle, že by to snad ani nestihl. Říkala jsem, že dáme epidural, a volala jsem svému vedoucímu: „Vráťo, okamžitě pojď dolů, jsou tady Mukovi a já je přece nemůžu rodit!“ Během dvou minut byl dole, což bylo super, protože Evička rodila „na jehle“, takže aplikovali epidural a ona už jela. Statečná ženská. Byli jsme tam nad tou Evinou taková svatá trojice – já jsem stála po její levici, Petr po její pravici a Vráťa Krejčí ji rodil. Evi mi potom přiznala, že de facto poslouchala moje rady – jak má tlačit, kdy má tlačit, kdy už ano a kdy ne. Petr tam stál naproti s foťákem, strašně nervózní. Takže když se maličká narodila, tak jsem mu ten foťák vzala: „Dej to sem, jinak nebudeš mít žádný fotky!“ A maličkou Noemi jsem vyfotila.

To je dojemné!
Právě. Potom se toho nějak chytil bulvár a udělali z toho, že Klimková rodila – což je absurdní. Ale byla jsem tam, ano. Na druhou stranu, my to bereme profesně. V ten moment jsem věděla, že ta holka potřebuje pomoct a ona na mně lpěla. A rodila moc hezky. Malá Noemi se narodila a bylo to super. Porodila 29. 8. Když už bylo všechno v pořádku, říkala jsem Evě: „Evi, já jsem nevěděla, že jsi takový vlastenec, že dceru porodíš na Slovenské národní povstání. To mi teda hlava nebere.“

O čem dalším promluvila Michaela Mikešová:

• Jak se dostala k muzice
• Kdy si s Petrem Mukem dali první pusu
• Proč váhala, zda zpívat s Oceánem
• Kde ji můžeme slyšet dnes
• Jak se jí dařilo studium medicíny

Na unikátní archivní fotografie zpěváka Petra Muka s jeho dlouholetou partnerkou Michaelou se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Žila 11 let s Petrem Mukem a poznala i jeho temné stránky: Míša Klimková odtajnila i pozadí zpěvákovy plastiky nosu

+ 12 fotek + 13 fotek