Život na Bali: Češka sbalila kufr na dovolenou a zůstala sedm let. Dnes učí děti v džungli angličtinu i recyklaci

Spisovatelka, cestovatelka a filantropka Šárka Hloušková, alias Sarah Hlousek, byla dalším letním hostem Báry Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu.Šárka žije už sedm let s manželem ve vesnici uprostřed balijské džungle, kde také založila organizaci Help by Sarah. Ta se stará o zábavu a edukaci místních dětí.Šárka Hloušková se "svými dětmi" během oslav pátého výročí klubovny, kterou pro ně nechala postavit.Sarah Hlousek hledá pro děti z vesnice také adoptivní rodiče na dálku. Ti jim mohou, třeba i z České republiky, posílat peníze na vzdělání.+ 3 fotky+ 4 fotky

Čtyři Češky, čtyři příběhy a čtyři země světa. Třetí stát, do kterého s moderátorkou Bárou Hlaváčkovou zavítáme v rámci tématu Češky v zahraničí, je Bali. Nepůjde ale o žádné turistické centrum, cestovatelka, spisovatelka a filantropka Šárka Hloušková (51) žije v malé vesnici uprostřed džungle a místní jí neřeknou jinak než Sarah.

Barbora Hlaváčková
Barbora Hlaváčková 16. 08. 2024 09:00

Bývalá detoxikační specialistka Šárka Hloušková, známá také jako Sarah Hlousek, odjela před sedmi lety na Bali na dovolenou. Zdejší kraj a lidé jí ale učarovali natolik, že tu s manželem zůstali. Zatímco oba pracují přes internet, Šárka se pustila i do četných charitativních projektů.

Založila organizaci Help by Sarah a vybudovala pro zdejší děti klubovnu, kde mohou pod vedením dobrovolníků zpívat, malovat nebo se učit anglicky. Jak se projekt pomalu rozrůstal, rozjela Šárka ještě adopci na dálku a osvětu stran likvidace odpadků, která je v celé Jihovýchodní Asii velkým problémem.

"Udělala jsem projekt Vyměň plasty za rýži, který nám funguje. Oni nám nosí šest kilo plastů, my jim za to dáme kilo rýže. Máme uklizenou vesnici a oni jsou šťastní, že mají co jíst," poukazuje v Ženských tabu Báry Hlaváčkové Šárka, která se také finančně stará o jednu z nejchudších holčiček vesnice, jedenáctiletou Wayan.

Proč si vybrala odříznutou vesnici v balijské džungli

Kde jste doma? V Česku, nebo na Bali?
Já jsem doma tam, kde zrovna jsem. Takže teď jsem v České republice, takže jsem doma tady. Ale myslím na Bali a stýská se mi po něm. A zase když jsem na Bali, tak jsem doma tam a myslím na Česko a stýská se mi. Nicméně srdcem jsem Čech. Vždycky budu Češka.

Vy jste na Bali přiletěla na dovolenou a dá se říct, že už jste tam zůstala. Co vás tam tak zaujalo? Co vás tak fascinovalo a přitáhlo, že jste tam zůstala?
Myslím, že Bali už někdy mým domovem bylo, protože když jsem tam přiletěla, cítila jsem se tam jako doma. Na Bali je nádherné počasí. Miluji teplo! A Balijci jsou úžasní. Stále se usmívají, jsou přívětiví, přátelští. Proto tam asi jsem.

A proč v džungli? Proč v odříznuté vesnici?
Tak to asi osud chtěl, že jsme nezakotvili v nějaké zabydlené části, ale v džungli mezi místními. A moc se mi tam líbí!

Ono Bali je z mého pohledu, a možná mi to vyvraťte, v posledních letech hodně zprofanované. Míří tam spousta turistů z celého světa. Bali si v rámci Indonésie vede nejlépe asi i ekonomicky. Ale ne to místo, kde jste vy. Tam je to jinak.
My bydlíme ve východní části ostrova v takové malinkaté vesničce, která se jmenuje Seraya. To je vesnice úplně bez turistů. Většina turistů jezdí na jih Bali, protože tam jsou všechny vymoženosti, které potřebují. U nás není nic. Takže ještě se najdou místa, která jsou úplně nedotčená.

Co to obnáší opustit domov, opustit Česko, opustit Evropu, opustit práci a přestěhovat se do džungle?
Ono to zní, jako že je to strašně těžký krok. Ale ono to je děsně jednoduché! Protože my si sbalili jen kufr, tam vlastně nic nepotřebujete, a odjeli na druhou stranu světa. Manžel v té době pracoval na počítači, takže mohl dělat odkudkoliv, a já měla firmu, s níž jsme vařily detoxikační programy. To jsem ukončila a tradá na Bali! Takže to bylo jednoduché.

Takže jste odletěla s kufrem?!
Hmm. S plavkami.

To je dobré stěhování tedy.
Tam je všechno levné, všechno si tam koupíte, takže nemá cenu nic stěhovat.

Jak vás přijali místní? Nebo kdo tam kolem vás je?
Bydlíme ve vesnici, kde nejsou turisté, jenom místní. A ti mě přijali úplně perfektně, protože to bylo přes děti. Ty mě čaply za ruku, odvedly do vesnice a už jsem byla jejich.

Jak je to ve vesnici s nákupy a dopravou

Jak to funguje v té vesnici? Co všechno tam není, na co my jsme z Evropy zvyklí?
Nic.

Nic?! Tak, obchody... Koupíte si tam něco?
Jsou tam dva obchody. Ale nekoupím si tam v podstatě nic, z čeho bych uvařila. Mají tam rýži, kafe, cukr, olej... A to je asi tak všechno.

Co jíte?
My máme jídlo docela rádi, takže jezdíme do Amlapury na motorce, to je asi hodinku od nás, a musím nakupovat na trhu, kde mají všechno. Ovoce, zeleninu, maso, ryby... Všechno možné, na co si vzpomenu. Nemají tam tedy takové ty vymoženosti, jako je smetana, mléko a takové ty naše věci. Ale co mi tam třeba vadí, je, že musím smlouvat. Indonésani to mají v povaze. A já teď, když jsem se vrátila, byla nakupovat a paní prodavačka říkala u pokladny 360 Kč. Já byla tak ráda, že nemusím říct 220 Kč!

Že normálně přijdete a zaplatíte.
Že si normálně nakoupím. Ale tam se musí smlouvat. Musím smlouvat o každou cibuli, každou mrkev. A někdy mě to fakt otravuje.

Co infrastruktura ve smyslu dopravy... Jezdíte jen na skútru, nebo tam funguje nějaká jiná doprava?
Prý tam jezdí autobusy, já ale nikdy žádný neviděla, takže autobus bych nevolila. Vždycky říkám, že jezdí v úterý a na jaře. Takže nevím kdy. My máme motorky a jinak tam normálně jezdí auta. Ale u nás ve vesnici, když někdo má auto, tak je to proto, aby vozil turisty nebo odvážel ryby. Není to tak, že by rodina měla osobní automobil. Většinou mají motorky a všichni se tam vejdou - máma, táta, tři děti. Tam to nikdo neřeší. Takže jezdíme motorkami.

Dobře. Takže hodně lidí je odkázáno jenom na tu vesnici.
Většinou jsou ve vesnici. Když něco potřebují úředního, jedou do Amlapury. Ale je spousta lidí od nás z vesnice, kteří ji nikdy neopustili. Třeba i spousta dětí, protože oni nejezdí na výlety. Tam přijede auto, prodávají domácí potřeby, přijede jiné auto, prodávají nějaké oblečení, boty. Všechno, co potřebují, mají. A hlavně - oni jsou skromní. Oni vše dědí z generace na generaci.

Jak je to se zdravotní péčí v odlehlé vesnici

My pořád říkáme "uprostřed džungle". Tak jaké jsou tam nástrahy? Já vidím třeba nebezpečná zvířata... Co hadi, pavouci, žáby? Co tam hrozí?
Na Bali jsou jedovatí hadi i pavouci. Jedovatí pavouci tedy u nás ve vesnici nejsou, ale jsou tam jedovatí hadi. A když jsem se ptala Madeho, což je můj kamarád, se kterým mám organizaci Help by Sarah, co by se stalo, kdyby mě ten jedovatý had kousnul, tak on říkal: "To neřeš! To nestihneme." Takže to neřeším, to nestihnu. Ale musíme se chovat tak, že žijeme v džungli. Takže když někam jdeme, dupeme, aby zvířata utekla. A když si něco oblékáme, musíme to vyklepat. Když si chceme vzít něco ze skříně, musíme se tam podívat. Protože my jsme teď třeba měli večer návštěvu. Přišla k nám krajta mřížkovaná a udělala si bydlení v míse. Měla metr, dva? Prý to bylo ještě miminko.

A co další věci? Třeba nějaké živelné pohromy? Tsunami, zemětřesení, sopky?
Zemětřesení je tam docela často. Největší bylo v roce 2018. Na Lomboku to tehdy bylo velké a cítili jsme otřesy i u nás. Tsunami jsme taky měli, taky v roce 2018. Ale nebylo to klasické tsunami, že by odešla voda a pak se s velkou razancí vrátila. To ne. Ale bylo novoluní a najednou přišly velikánské vlny a všem rybářům to rozbilo lodě. Tahle živelná katastrofa zasáhla i mě, protože najednou všichni přišli o práci. Bylo to hodně smutné období. A sopka nás taky občas zlobí, konkrétně Agung. Ta shodou okolností taky vybuchla v roce 2018. Všechny tyhle tři věci přišly v srpnu, kdy jsme stavěli naši klubovnu. Nestavělo se to tak nakonec měsíc, ale tři.

My už jsme probraly, že kdyby vás kousl ten had, už nic neřešíte, Ale jak je tam jinak dostupná zdravotní péče? Tam, kde jste, kdyby se něco stalo...
K nám by se sanitka nedostala. Ani nevím, jestli mají v Amlapuře sanitku. Kdyby se něco stalo, a také, že se občas stane, tak jsou tam náklaďáky, co vozí ryby. Takže by mě naložili a odvezli do nemocnice.

Takže je to složitější. A není úplně dobré, aby se tam člověku něco stalo!
Ale máme tam šamana, kdyby náhodou něco.

Zkoušela jste to někdy?
Já na to hodně věřím. Takže když něco mám...

Co? Jestli to tedy nebude až moc intimní. Co to bylo a jak pomohl?
My máme ve vesnici dva šamany. Jeden určuje, kdy je dobrý den na nákup motorky nebo na svatbu, pohřeb, kremaci... A druhý se specializuje na zdraví. Když jsem třeba měla velikánský kašel a nezabrala mi dvoje antibiotika, tak jsem k němu přišla, on se na mě napojil a jakoby ze mě ten kašel vytáhl. Ono to zní divně, ale já na to hodně věřím. A fakt jsem potom kašel neměla. A kdykoliv mi něco je nebo mám horečku, tak mě masíruje oleji, které si sám vyrábí. Nějakou sílu v sobě prostě má. Věřím na to. Funguje to.

Balijky to mají zatraceně těžké, říká Šárka Hloušková

Jak velký rozdíl je tam v tom, zda jste přistěhovalec z Evropy, nebo rodilá Balijka? Třeba v té vesnici.
Já bych se určitě nechtěla narodit jako Balijka, to ne! Protože ženy u nás ve vesnici strašně dřou. Mají tak těžký život! Některé rodiny nemají ani vodu, nemají elektřinu, a ty ženy se musí postarat o dobytek. Nechodí do práce, protože manželé jezdí na ryby. Zůstávají doma a třeba staví silnice, domy. Ony jsou ohromně silné. Oni tam preferují kluky, i když ne tak moc. Kdo do toho problému není zasvěcený, tak by to ani nepoznal, ale trošičku je preferují. Protože potřebují, aby se jim narodil syn, aby se potom o ně ve stáří postaral. Protože tam neexistuje žádný systém, žádný důchod.

Poslední věc... Já si vždycky říkám, když se lidé rozhodnou žít jinde, a hlavně mimo Evropskou unii, jak to celé dělají? Musíte mít víza? Musíte mít povolení? Platíte tam třeba daně z toho, co vyděláte, nebo je to všechno charita? Jak to celé funguje, tenhle mechanismus?
My s manželem podnikáme tady, v České republice, takže si sociální pojištění platíme zde, daně také, ale zdravotní si platit nemusíme, protože jsme šest měsíců v roce v zahraničí. Musíme to potom nahradit jiným pojištěním. A jinak podnikáme i na druhé straně, v Indonésii, tak zase platíme daně tam. Ale my nemáme z indonéské strany příjem, jen z české. Protože jsme nomádi, pracujeme přes internet. Já píšu knížky a manžel dělá internetové stránky. Takže je vždycky lepší mít práci přes internet, abyste měli příjem z druhé strany.

A nějaké povolení k pobytu nebo víza? Co je potřeba, aby člověk mohl žít na Bali?
My máme dlouhodobá víza. Jsou to investorská víza, jmenuje se to KITAS. A máme povolení k pobytu na dva roky. Takže si to potom vždycky prodlužujeme.

Zůstanete napořád?
To já nevím. My ani neplánovali, že budeme bydlet na Bali. Protože já, když jsem tam odjížděla, jsem uměla jen tři anglická slova. Takže ani neplánujeme, jako že bychom se teď vraceli. A hlavně uvidíme! Jestli budeme zdraví, jestli nám prodlouží víza a jestli budeme mít práci přes internet. Takovou, jakou máme. Nevím. Nic neplánujeme. Uvidíme, co nám osud přinese.

Co dalšího prozradila Šárka Hloušková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

  • Jak pomáhá lidem na Bali
  • Jak postavila klubovnu pro děti ve východobalijské vesnici Seraya
  • Čeho si na Bali váží
  • O postavení muže a ženy ve zdejší společnosti
  • Jak změnit myšlení zdejších o odpadovém hospodářství
  • Jak pomáhá likvidovat odpadky ve vesnici
  • O projektu adopce na dálku, který založila
  • O místní dívce Wayan, kterou adoptovala
  • Jak tráví volný čas na Bali
  • O svých knížkách ze života na Bali
  • Jak my z Česka můžeme pomoci

Související články

Další články