Facebook
Instagram
Módní návrhářka Beata Rajská (61) navštívila talk show Miluše Bittnerové, Na kafeečko. Promluvila o svém dětství, kdy už na základní škole začínala šít své první módní kousky, ale také o studiu střední školy a filozofické fakulty, kam odběhla od oděvnictví. Co stojí za jejím 33 let trvajícím manželstvím s podnikatelem Liborem Rajským?
Módní návrhářka Beata Rajská (61) dnes patří mezi nejvyhledávanější návrhářky u nás. Obléká první dámu České republiky, Evu Pavlovou (59), stejně jako manželku Miroslava Donutila, Zuzanu Donutilovou (64), nebo modelky Andreu Bezděkovou (29), Veroniku Chmelířovou (37) či dceru Ivy Kubelkové, Natálii Jiráskovou (19).
Jak vzpomíná v talk show Na kafeečko, móda ji zajímala od dětství a mohla se jí naplno věnovat také díky své rodině, která byla k jejímu koníčku více nežli shovívavá. "První věc jsem si ušila v páté třídě, kdy jsem mamince zlikvidovala šaty – měla jsem pocit, že je dlouho nenosila. Ustřihla jsem vršek a udělala jsem si z toho sukni. To byl můj první krejčovský počin," odhaluje dnes po letech uznávaná návrhářka.
Beata Rajská si ušila první sukni v páté třídě
Beato, říkáte, že nedokonalost dělá ženy dokonalými. Přitom vaše šaty dokonalé jsou. Jste módní ikonou, jak jste to dokázala?
Děláme si z toho legraci. Občas napíšou ikona, ale jednou už napsali veteránka. Ikona? Myslím, že je to o tom, že jsem dlouho vidět a že se po celou dobu své kariéry snažím věci dělat tak, aby se ženami souzněly, a odváděla jsem co nejlepší práci. Spousta lidí se mě ptá a já odpovídám, že to bylo krůček po krůčku. Na začátku to byl pokus – omyl. Věděla jsem, že nemůžu jen vyjít a zazářit, ale že to musí jít kontinuálně po celou dobu. Asi se to trochu povedlo.
Jak se malá Beatka dostala k šití?
Velmi brzy. Vyrůstala jsem za doby, kdy skoro nic nebylo, ale moje maminka byla neskutečně šikovná. Pletla na nás a pamatuji si, že pletených věcí jsme měli spoustu. Dodnes mám výhrady k některým svetrům a nosím jen to, co chci. Měla jsem pletené overaly, široké pletené kalhoty… v určitý moment maminka šila a také tkala. Stále jsem se doma potkávala s ručními pracemi. Nedělalo mi problém zajít tam, kde jsme měli šicí stroj a občas také tkalcovský stav, a pohrávala jsem si tam.
No jasně!
Když mě potom rodiče přes prázdniny dávali k babičce, tak jsem s kamarádkami celé prázdniny trávila tím, že jsme měly panáčky – plaváčky, a na ty jsme šily a pletly. To byly mé začátky. První věc jsem si ušila v páté třídě, kdy jsem mamince zlikvidovala šaty – měla jsem pocit, že je dlouho nenosila. Ustřihla jsem vršek a udělala jsem si z toho sukni. To byl můj první krejčovský počin.
Měla maminka radost?
Asi viděla, že k tomu tíhnu, navíc ty věci byly i nositelné. Kabátek ze 60. let, který měla doma, a nenosila jej, tak tomu jsem ustřihla rukávy a nosila jsem to. Zpracování samozřejmě nebylo úplně dokonalé. Ale neměla výhrady. Nebyla jsem dítě, které by bylo vychovávané tou dnešní metodou vysvětlování. Přistupovalo se k tomu jinak. Moje maminka neměla problém mi jednu střihnout, ale tohle důvod nikdy nebyl. Byly k tomu jiné důvody.
Jaké? Vy jste zlobila?
Maminka říká, že jsem do sedmnácti let nezlobila, byť mi občas nějakou střihla. Schraňovali jsme například časopisy a knížky. V roce 1968 se tatínek dostal do Vídně a dovezl si spoustu krásných pin-up karet a časopisů. Na to nikdy nezapomenu. Byla jsem asi ve třetí nebo ve čtvrté třídě, ležela jsem doma nemocná, a některé ty pin-up holky se mi nelíbily, a tak jsem je rozstříhala.
Na střední škole jsem byla jiná, říká Rajská
Studovala jste střední oděvní školu. Asi už nešlo couvnout? Nebo jste přemýšlela také o jiné škole?
Ano, přemýšlela, v deváté třídě. Jsem ročník, který mohl jít z osmé třídy jenom na gymnázium. Jít na další školy jsme ještě neměli možnost. Nechtělo se mi zůstávat na základce a nevím, co mě to napadlo, ale uvažovala jsem o tom, že bych studovala medicínu nebo teologii. Líbilo se mi, že pan kazatel a farář má takovou moc a sílu. Naštěstí – i když se to tatínkovi moc nelíbilo, byla to těžká doba socialismu – tak jsem si prosadila, že půjdu až z deváté třídy na Střední průmyslovou školu oděvní v Trenčíně. V té době byla na Slovensku jediná svého druhu.
Takže samé holky, které na sebe umí samy šít.
A nosí podpatky.
Vzpomínáte na tu módu ráda? Byly jste hodně odlišné oproti gymplačkám?
Měly jsme s nimi dobré vztahy, občas jsme jim něco spíchly. Ale ano, bylo to jiné. Trenčín byl v té době skutečně městem módy. Když jsem potom začala studovat na univerzitě v Bratislavě, tak si vzpomínám, že jsem pokaždé byla oblečená jinak, když jsme stály na zastávce na Mlýny, kdy byly koleje. V centru Bratislavy jsem byla jiná. V Trenčíně jsme zpracovaly asi všechno, co se v té době dalo, protože materiálů moc nebylo. První džínové kalhoty, které jsem si udělala, byly z rozstříhané metráže na prostěradla.
Potom jste šla na filozofickou fakultu. Proč?
Byl to asi nejlepší krok bokem, který jsem udělala. Jste neustále ve své bublině, což návrhářství je, a já jsem se nedostala napoprvé na vysokou školu uměleckého průmyslu v Praze, proto jsem nastoupila v Ružomberoku jako pomocná návrhářka v bavlnářských závodech. Po tom, co jsem zažila socialistický tkalcovský podnik, tak jsem věděla, že budu dělat cokoliv, abych dostudovala vysokou školu.
Po střední škole jsem nechtěla jít pracovat do oděvního podniku – zažily jsme praxe po celém Slovensku. Po této roční studijní přestávce jsem se v tom utvrdila. Byla jsem zodpovědná i vůči svým rodičům a nechtěla jsem čekání na vysokou školu prodlužovat, tak jsem se rozhodla pro svoji druhou lásku a tou je filozofie. Otvíraly se ročníky v Praze, Bratislavě, Brně a já jsem si vybrala historii archivnictví. Bylo to super, protože děcka tam byla kreativní a měli jsme skvělého ročníkového pana docenta. Pedagogové tam nelpěli na tom, abychom byli vychovávaní v osnovách socialismu. Strašně mi to otevřelo obzory a pomohlo mi to při dalším pohledu na život a na oděv.
Manželství Beatě Rajské vydrželo 33 let
Beato a jak je možné, že vám tak dlouho vydrželo manželství? To v naší branži také není obvyklé?
Jsme spolu 33 let, brali jsme se těsně po revoluci. Nedávno jsem mu na dovolené říkala, jak si toho považuji. Myslím, že je to o kompromisu. Oba jsme neskutečně tvrdohlaví a jdeme si za svým, ale v určitý moment potom oba dokážeme zabrzdit. Opravdu jsme italské manželství, byť hrany otupěly. Dnes už booky vzduchem nelétají. Náš mladší syn vzpomíná, jak přišel dolů do obýváku a na zemi ležel book – bývaly to tlusté časopisy s módní kolekcí. „Ležel tam ten book, tak jsem si jen říkal, kdo ho po kom hodil.“ Nebojím se přiznat, že si to umíme vyříkat. Je to důležité, protože se tím vyčistí ovzduší. Nechci křičet hop, dokud nepřeskočím, ale pro mě je důležité, že jsme se s manželem tahali navzájem. Mám pocit, že respektujeme jeden druhého. Já jsem ho po určitých stránkách tahala a také on mě vychovával. Pro nás oba je to druhé manželství. Tolerance a všechno, co k tomu patří.
Prostě ty hádky stály za to.
Ano! Říkám svým mladým kamarádkám, že všude je něco. Ale pokud to není blbec, tak o něj bojujte.
O čem dalším promluvila Beata Rajská:
- Podle čeho volit šaty na ples
- Jak poznat kvalitní materiál
- Jak šila pro první dámu Evu Pavlovou
- Proč ji tolik láká britská monarchie
- Jaké jsou její hovory s Ladislavem Špačkem
- Jak se obléká v civilu
- Jak o sebe pečuje
Související články
