Absurdní test s hnědým papírovým sáčkem: Afroameričané s nejtmavší kůží nesměli do klubů, spolků ani do kostela

Idea hnědého papírového sáčku vznikla v nejranějších dobách otroctví, což vedlo k dlouhé tradici rasismu, která až do dvacátého století výrazně upřednostňovala světlou pleť před tmavou.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna May Wong, herečka s čínskými kořeny: I přes šikanu a rasismus se vypracovala na výsluní Hollywoodu

Test hnědým papírovým sáčkem

V roce 1996 harvardský historik Henry Gates Jr. napsal, že zanedlouho poté, co na Yale dorazil jako nový student, někteří jeho spolužáci, jenž pocházeli ze soukromých škol v New Orleans, uspořádali takzvanou "bag party". Psal se rok 1969 a zrovna zavraždili Martina Luthera Kinga. Gates, který se narodil v roce 1950 v Západní Virginii o takovém testu nikdy předtím neslyšel.

Jak mu pak jeden z mladíků vysvětlil, taková taškařice vznikla právě v New Orleans, kde byl papírový sáček přibitý na dveře některých institucí. Pokud byl dotyčný tmavší, než sáček na dveřích, měl vstup zakázán. Když tuto metodu studovala vědkyně Audrey Elisa Kerr, zjistila, že také v Louisianě docházelo k těmto nedůstojným testům.

Cílem těchto segregačních procedur bylo dělení na tři kasty: Bílé, potomky otroků a míšence. Lidé světlé pleti měli všechna privilegia. Otroci byli zcela odstaveni od společnosti. A míšenci? Ty Američané nepovažovali za sobě rovné, kladli je však na vyšší příčku než zotročené. Ke sňatkům mezi jednotlivými "kastami" nemohlo dojít, ale jako milenky ženy se světlejší pletí vystupovaly poměrně často.

Mohlo by Vás zajímat:

Britský zákon o nakažlivých nemocech: Diskriminační pravidlo, které ničilo ženám život a mělo údajně zachránit zdraví vojáků

Historie testu během éry Jima Crowa

Během éry Jima Crowa (takto se neoficiálně označoval souhrn nařízení o rasové segregaci v jižních státech USA dle populární písně Jump Jim Crow, v níž kabaretiér Thomas D. Rice zesměšňoval mluvu černých otroků) platilo nadále, že "bílá je lepší než černá". Ve dvacátých letech minulého století se k této problematice výstižně vyjádřil bluesový zpěvák Big Bill Broonzy. "Pokud jsi bílý, jsi v pořádku. Pokud jsi hnědý, můžeš tady zůstat. Pokud jsi černý, vrať se tam, odkud jsi přišel".

Nejhorší na tom ale je fakt, že tento přístup mnohdy aplikovali i samotní Afroameričané mezi sebou. Kdo neměl světlejší pleť, stal se vyvrhelem. Nejabsurdnějším příkladem byly později černošské vysokoškolské spolky. Tam se uplatňoval nejen sáček, ale i pravítko. Pokud žena neměla rovné vlasy, dle pravítka, nemohla vstoupit.

Mohlo by Vás zajímat:

Odvážná Joan Mulholland: Protesty proti rasové segregaci ji dovedly do cely smrti, šel po ní i Ku-klux-klan

Došlo to až k absolutním absurditám

Situace se bohužel nelepšila. Audrey Kerr uvedla jeden příklad za všechny. V jednom kostele byl na dveřích zavěšený hřeben. Komu zůstal ve vlasech (tedy pochopitelně všem s afro účesem), musel zůstat venku. Vítané byly pouze vyhlazené vlasy. Proč tomu tak bylo, když šlo o černošský kostel? David Pilgrim, kurátor muzea Jima Crowa vysvětluje, že Afroameričané se světlejší pletí a mírně eurocentrickými rysy byli přesvědčeni o tom, že jejich odstín je znakem intelektu a kulturní, sociální a osobní nadřazenosti.

Trvalo tak ještě dlouho, než lidé s tmavou pletí získali práva a sebejistotu. Rasismus byl totiž zakořeněn i v malých Afroameričanech, kupříkladu v jednom testu si jejich děti raději vybraly i panenky se světlou pletí. A to nebyla jediná taškařice, při které vypluly na povrch předsudky Američanů. Muselo se toho ve společnosti ještě hodně změnit, aby se dostala tam, kde je nyní. Do ideálu ale chybí udělat ještě pár kroků.

Mohlo by Vás zajímat:

Příběh segregace Dorothy Counts: Na střední škole zažila plivání, urážky i totální ignoraci