Adriana (22): Na vysokou jsem šla s přehnaným očekáváním rodičů. Nebýt jednoho kluka v parku, skončilo by to se mnou špatně

Už na první přednášce jsem cítila, jak na mě doléhá tíha očekávání. Rodiče toužili po stipendiu, přátelé mě považovali za "dokonalou" studentku a já od sebe vyžadovala ještě víc. Byl to můj první semestr na VŠCHT a ten tlak mě dusil.

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (49): Kamarádka se dlouho snažila otěhotnět. Teď má deprese, protože v přechodu už ztratila i tu poslední jiskřičku naděje

Ani hodiny učení mi nepomáhaly

Prvních pár týdnů jsem většinu času trávila učením na koleji. Moje spolubydlící chodila spát ve tři ráno po večírcích, já chodila ještě později po hodinách studia. Hledala jsem úlevu, ale nedokázala jsem si odpočinout a vypnout. Každý víkend jsem od rodičů poslouchala: „Hlavně pilně studuj. Večírky a studentský život se přeceňují, na to máš celý život.“

Po prvním zápočtu, ze kterého jsem dostala B, jsem se šla večer vybrečet do parku. Po nějaké době mě oslovil kluk z naší koleje, jestli jsem v pořádku, ale ani jsem mu nedokázala odpovědět, jak jsem byla zoufalá. Dovedl mě na pokoj a uložil mě do postele.

Mohlo by Vás zajímat:

Standa (40): Své deprese jsem chtěl utajit před okolím. To by ale manželka nesměla žvanit po vesnici

Po párty jsem zapomněla na zkoušku

Po několika dnech jsem ho potkala a poděkovala mu. Jmenoval se Jirka a pozval mě na párty k nim na pokoj. Váhala jsem, protože jsem se obávala očekávání rodičů, kteří byli velmi zklamaní mým počátečním neúspěchem, ale rozhodla jsem se, že půjdu.

Toho večera jsem se poprvé opila a druhý den jsem zameškala zkoušku. Nesmírně jsem se za sebe styděla. Volala jsem matce, která mi telefon zavěsila a pak mi poslala SMS, že kvůli tomu v Praze na vysoké nejsem. Po měsících přepracování a tlaku jsem se zhroutila, upadla do deprese a dva týdny jsem neopustila pokoj.

Mohlo by Vás zajímat:

Domča (27): Dostihly mě poporodní deprese. Nebýt podpory manžela a rodiny, možná bych to nezvládla

Málem jsem to vzdala

Po dvou týdnech u mě zaklepal Jirka a vyptával se, jak jsem na tom. Zjistila jsem, že spolu chodíme na přednášky a že o mě měl starost, když mě tak dlouho neviděl. Zhroutila jsem se mu k nohám a všechno mu řekla. Celou dobu jsem brečela a byla zoufalá. „Adriano, to vyřešíme. Ve škole funguje psycholožka, tak tě tam objednáme a budeš zase v pořádku,“ utěšoval mě.

Ještě ten den tam za mě Jirka zavolal a za týden jsem měla přijít. Bála jsem se, protože psycholog je přece pro blázny nebo lidi, kteří mají deprese a nevylezou z postele. Což byl v té době můj případ, jen jsem si to odmítala připustit. Díky Jirkovi a psycholožce jsem nakonec dohnala zameškané týdny a nyní začínám 4. ročník a opravdu se zdá, že školu dodělám. I bez stipendia.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (17): Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Deprese mi pomohla zahnat až babička

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.