Facebook
Instagram
Adriana měla svou tchyni ráda. Vadilo jí snad jenom to, že stará paní si nenechal od nikoho poradit a vždy všechno věděla nejlépe. Jednou, když byly doma jenom ony dvě, se tchyni povedlo ztrapnit. Od té doby se k Adrianě chová o poznání lépe.
Moje tchyně je dost neobvyklá osoba. Na jedné straně je chápavá, tolerantní a laskavá. Na druhé straně se považuje za nejmoudřejší ze všech. Přemýšlela jsem, proč se tak chová. Někdy jsem si myslela, že je prostě arogantní. Vychovala sama pět skvělých synů a často zdůrazňovala, že to jsou muži, kvůli kterým žádná žena nikdy nebude plakat...
Tchyně vychovala pět synů
Musím přiznat, že na jejím tvrzení něco je. Jako manželka Marka (30), jejího třetího syna, si nemůžu stěžovat. Mám dojem, že ostatní snachy také nemají důvod k nespokojenosti, i když nás všechny vždy trochu shazovala.
Myslela si, že ví všechno nejlíp a nikdy nikomu nedovolila říct opak, natož aby si poslechla rady. Bylo jasné jako facka, že jí nikdy nebudeme moci konkurovat. Nějak jsme se s tím smířily. Naštěstí měla tolik pozitivních vlastností, že jsme to mohly přehlédnout.
Ale od té doby, co se stala ta věc s aukcí, se moje tchyně stala poněkud pokornější, alespoň vůči mně. Protože jsem náhodou viděla, jak se ztrapnila tak, že to opravdu stálo za to...
Tchyně se chovala divně
Jednoho odpoledne mi zavolala, že uvařila velký hrnec rajské, oblíbeného jídla svých synů. Bylo obecně známo, že já ani ostatní snachy nemáme šanci konkurovat jí v kulinářských dovednostech.
Marek ten den pracoval do pozdních hodin, takže jsem k ní jela já s velkou plastovou nádobou. Když otevřela dveře, ani mě nepozdravila a rovnou běžela do pokoje svého nejmladšího syna Lumíra (24), který jako jediný ještě bydlel s ní.
„Můžeš skočit do kuchyně a připravit něco k pití? Kávu, čaj, jak chceš,“ slyšela jsem ji volat. „Musím tady něco pohlídat...“
„Pohlídat co?“ divila jsem se a vešla do Lumírova pokoje, abych zjistila, co se děje.
Okupovala jeho stůl, intenzivně zírala na obrazovku notebooku a mumlala si něco pro sebe. Nahlédla jsem jí přes rameno a hned jsem si všimla, že je to aukční web.
Byla jsem zvědavá
„Něco kupujete?“ zeptala jsem se. „Na internetu se občas dají najít skvělé věci za rozumné ceny...“
„Ale prosím tě,“ přerušila mě netrpělivě. „Když něco potřebuji, jdu do obchodu. Když něco chci koupit, musím to vidět, osahat, a ne kupovat naslepo přes internet. Co to je za nesmysl...“ pokrčila nos s opovržením. „Ale Lumír mě poprosil, abych mu pohlídala ten objektiv. Ukázal mi, jak přihodit, protože možná nestihne přijít z výuky včas...“
Její nejmladší syn se věnoval fotografii a měl duši umělce. Fotil starým fotoaparátem, ale fotky byly úžasné! Ten fotoaparát měl vlastní kožené pouzdro a musel si kupovat speciální filmy. Po focení je nosil k vyvolání.
Obdivovali jsme jeho vášeň, ale někdy jsme se z něj taky smáli. Proč se tak namáhat, když jsou k dispozici moderní, pohodlné fotoaparáty? Vždy jen mávl rukou a říkal, že s těmi novými se nedají udělat skutečné fotky. A víte co? Měl pravdu. Když jste se dívali na jeho fotografie, bylo těžké s ním nesouhlasit...
Chtěla jsem jí pomoci
Sledovala jsem, jak tchyně opakovaně kontroluje aukční stránku. Chtěla mít jistotu, že ji to nikdo nevyfoukne. Pokaždé zadávala klíčová slova popisující konkrétní předmět do vyhledávače a prohlížela dostupné nabídky.
Přemýšlela jsem, proč si to tak komplikuje.
"Proč si neuložíte ten odkaz? Je to jednoduché, stačí ho přidat do záložek a pak tu stránku najdete rychleji. Ráda vám ukážu jak...“ nabídla jsem pomoc.
Viděla jsem, že váhá, ale nakonec rozhodně zavrtěla hlavou.
„Není třeba, moc děkuji, zvládnu to sama,“ oznámila hrdě. „Napíšu zprávu prodejci, pak mi přijde e-mail s odkazem,“ dodala a začala něco ťukat na klávesnici.
Chtěla jsem jí vysvětlit, že celá ta operace je trochu komplikovaná a že by bylo mnohem jednodušší stránku uložit do záložek nebo ji nechat otevřenou a čas od času obnovit okno prohlížeče. Ale rozhodla jsem se ponechat si své návrhy pro sebe. Znala jsem ji dost dobře na to, abych pochopila, že si stejně myslí, že to ví nejlíp.
„Uděláme si pauzu a dáme si čaj v kuchyni,“ navrhla po chvíli. „Ten chlap asi stejně neodpoví hned.“
Přesto se neustále nervózně vrtěla na židli a po několika minutách běžela do Lumírova pokoje.
„Odpověděl!“ zavolala radostně, ale pak ztichla.
Pochopila, že se zachovala hloupě
Sotva jsem překročila práh pokoje, zaslechla jsem její rozhořčená slova. Mluvila o drzosti nějakého idiota. Byla jsem lehce zmatená. Tchyně seděla u počítače a zírala na obrazovku. Myslela jsem, že sleduje stránku s objektivem, ale četla nějakou krátkou zprávu.
Náhodou jsem zahlédla zprávu na monitoru. Psalo se tam, že objektiv je opravdu nový, ale vyrobený před téměř půl stoletím. Nebyl použitý, jak bylo uvedeno v popisu, takže by se měl považovat za nový-starý. Došlo mi, že to musí být odpověď prodejce na otázku, kterou mu položila, aby si aukci nějak označila.
„Viděla jsi tu drzost?“ podívala se na mě rozhořčeně. „Dokážeš si představit, že si dovolil takhle odpovědět? Jako by se mi chtěl vysmívat... Jaký arogantní chlap.“
„A na co přesně jste se ho zeptala?“ začala jsem opatrně, abych se vyhnula konfrontaci.
„No... jestli je to opravdu nový přístroj a jestli k němu je nějaká záruka,“ pokrčila rameny. „Nemohla jsem se přece ztrapnit a ptát se na barvu, ale potřebovala jsem si tu stránku nějak zapamatovat…“
Zadržela jsem smích, když mi došlo, že ten chlap nebyl arogantní, ale měl smysl pro humor. Stačilo se podívat na fotku toho objektivu, aby bylo hned jasné, že má nejméně padesát let, protože dnes už se takové věci nevyrábí. Dokonce i já, naprostý laik v této oblasti, jsem to okamžitě poznala. A moje tchyně, která vždy ví všechno nejlíp, by měla rozeznat, že je to vintage kousek z jejího mládí a neztrapňovat se. Vzápětí to vypadalo, že jí došlo, jak hloupě se zachovala. Začala si hryzat ret.
Je to naše tajemství
Právě tehdy se Lumír vrátil domů.
„Díky bohu, teď si tu aukci pohlídá sám,“ podívala se na mě. „Ale, Adriano, nikomu neřekneš, jak hloupě jsem se zachovala, že?“ zašeptala. „Nechci se ztrapnit.“
„Můžete se na mě spolehnout,“ rychle jsem přikývla. „Ale až přijdu příště, ráda vám ukážu, jak si uložit odkazy,“ navrhla jsem. „A ještě pár dalších věcí...“
Než mi stihla odpovědět, Lumír vpadl do místnosti a okamžitě se chopil počítače. Nakonec se mu podařilo získat ten objektiv, kvůli kterému jeho máma tolik trpěla a zažila tolik hanby. Teď dělá ještě úžasnější fotky a já se alespoň mohla radovat z toho, že se moje tchyně už přede mnou tak nevytahuje. Dokonce souhlasila, abych jí ukázala pár věcí na notebooku, což se žádnému z jejích synů nikdy nepodařilo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
