Facebook
Instagram
Alena sama vychovává dvě malé děti a žije ve městě, kde je o práci nouze. Proto byla ráda, když získala místo v pobočce banky. Jenže záhy se ukázalo, že její šéfová se vyžívá v ponižování.
Když jsem dostala práci v bance, byla jsem přesvědčená, že je to pro mě velká příležitost. Konečně jsem měla práci s dobrým kolektivem a slušným výdělkem. Bohužel se ukázalo, že šikanování je zde na denním pořádku. Proč jsem neodešla, když je to tak špatné? Protože nejsem zodpovědná jen sama za sebe. Mám dvě děti, které musím živit. Kvůli nim musím vydržet všechno. I to nejhorší ponižování...
Potřebovala jsem tu práci
Moc jsem na tu práci spoléhala. Firma, v které jsem pracovala předtím, zkrachovala před šesti měsíci. Od té doby jsem žila z podpory v nezaměstnanosti a směšně nízkých přídavků na děti.
V našem malém městě je totiž hrozně těžké najít práci. Pozice v bance slibovala stabilní a docela dobrý příjem. A časem snad i povýšení a lepší peníze.
Své dvě děti – Aničku (7) a Marcela (6) – vychovávám sama. Můj manžel Kryštof (36) před časem usoudil, že rodina jej unavuje až příliš. Opustil nás ze dne na den a své otcovské povinnosti omezil na posílání alimentů, které nebyly moc vysoké. Soud totiž zohlednil jeho údajně obtížnou finanční situaci. Kdyby nebylo pomoci mých rodičů, nevím, co bych dělala...
Ze začátku se mi dařilo
Dva týdny po nástupu do nového zaměstnání jsem odjela na sedmidenní školení do Prahy. Snažila jsem se tam učit víc než ve škole. Díky tomu jsem byla jediná ve skupině, kdo získal maximální počet bodů.
Po návratu jsem začala pracovat jako poradkyně pro zákazníky. Musím přiznat, že začátky nebyly snadné, ale zvládala jsem to dobře. Bankovní postupy jsem brzy měla v malíčku a rozhovory s klienty pro mě byly rutinou, protože jsem předtím pracovala jako pojišťovací agentka. V prvním týdnu jsem dojednala čtyři větší úvěry. Další týden jsem tento počet překonala. Na konci měsíce se ukázalo, že jsem dosáhla nejlepších výsledků na pobočce. Díky tomu na mém účtu přistála pěkná provize.
S ostatními holkami z našeho týmu jsem si skvěle rozuměla. Byly nejen milé, ale i ochotné pomáhat. Vždy mi poradily, když jsem potřebovala.
Jen vedoucí si držela profesionální a trochu chladný odstup, ale přičítala jsem to její pozici. Koneckonců, nadřízená se nemůže příliš kamarádit s podřízenými. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se brzy měla změnit v čarodějnici, která z mého života udělá noční můru...
Atmosféra v práci se změnila
Po měsíci se její odstup začal měnit v otevřené nepřátelství. V pondělí jsem přišla do práce jako obvykle v osm třicet. Okamžitě mě zavolala do své kanceláře. Pustila se do mě kvůli šatům. Přestože můj outfit byl v barvě a stylu podle firemního manuálu, řekla, že jsem se oblékla jako lehká holka.
"Proč se oblékáš takhle?" zeptala se rozzlobeně.
"Bojím se, že nerozumím..."
"Tyhle šaty si můžeš vzít na diskotéku, rozhodně ne do práce."
"Ale mají správnou barvu a sahají pod kolena, takže..."
"Necituj mi tu firemní dress code!" zařvala. "Znám ho dokonale."
"Chci jen říct, že jsem je měla na sobě už několikrát. A nikdy jste s tím neměla problém."
"Nechala jsem to být, protože jsi byla nová. Očekávala jsem, že to pochopíš sama. Očividně jsem od tebe čekala moc..."
"Můžu vědět, co je špatného na mém outfitu?"
"Chybí ti profesionalita. Copak chceš přilákat klienty svýma nohama?"
"Ne, já jen..."
"Náš rozhovor skončil. Vrať se na své místo..."
Ponížila mě před klienty
Druhý den ke mně přišla a vynadala mi v přítomnosti zaměstnanců a klientů.
"Co to má znamenat?" zeptala se a hodila na můj stůl hromadu dokumentů.
"Mluvíte o žádostech o úvěr?" byla jsem zmatená. Začala jsem procházet papíry a hledat chyby. "Jsem si jistá, že všechno je v pořádku. Data souhlasí a podpisy a razítka jsou na svých místech."
"Jsi hloupá, nebo to jen předstíráš? Nebo si myslíš, že jsem hloupá já?"
"Nechápu, o co vám jde."
"Co je tohle?" ukázala na můj podpis na jedné z žádostí.
"To je můj podpis."
"Opravdu?" zeptala se a vytáhla vzor mého podpisu, který jsem udělala při nástupu do práce. "Tak si to porovnej sama."
"Nevidím rozdíl."
"Bože, ty jsi opravdu hloupá. Očividně ti to musím vysvětlit jako malé holčičce. Jedno písmeno ve tvém podpisu je na žádosti víc nakloněné než na vzoru! Víš, jaké problémy to může způsobit? Uvědomuješ si to?"
Bylo to ponižující
Jedno písmeno bylo opravdu o něco více nakloněné, ale to nemohl být problém. Nikdo přece neopakuje svůj podpis s dokonalou přesností, zvlášť když před ním stojí fronta klientů, které je třeba obsloužit.
"Připrav tu žádost znovu, podepiš ji správně a jdi za klientem, aby se podepsal."
"Samozřejmě," souhlasila jsem, protože jsem věděla, že hádka nemá smysl.
"A aby sis tuto lekci zapamatovala, do konce měsíce budeš po pracovní době kontrolovat veškerou denní dokumentaci."
"Ale já... mám děti!" protestovala jsem. "Nemám nic proti kontrole, když je na mě řada. Ale nemůžu to dělat celý měsíc. Moji rodiče mi nemohou hlídat děti každý den."
"Tvoje děti nejsou můj problém. A nehádej se se mnou, jinak to pro tebe špatně dopadne."
Podívala jsem se na holky. Žádná z nich nezvedla oči od svého stolu, snažily se odvést pozornost klientů, aby si nevšimli řvoucí vedoucí...
Je to čím dál horší
Šéfová pak přidala na můj seznam povinností i mytí oken. Pracuji v malé pobočce, která nezaměstnává úklidový personál, takže je to na nás. Věděla jsem o tom, když jsem nastupovala, a plně jsem to akceptovala. Předpokládala jsem však, že tyto povinnosti budou rozděleny mezi všechny. Zpočátku to tak bylo. Jenže postupem času jsem se naší jedinou uklízečkou.
A to ještě nebylo všechno. Jednoho dne ke mně šéfka přišla s hromadou letáků.
"Jdi k supermarketu a rozdávej je," pronesla stroze.
"Ne!" protestovala jsem.
"Co jsi to řekla?" naštvala se.
"To nepatří do mých povinností."
"Vážně? Jako poradkyně pro klienty máš podporovat marketingové aktivity banky. Takže buď rozdáš tyhle letáky, nebo budu mít důvod, abych tě propustila."
Podpora marketingových aktivit znamenala něco jiného, ne rozdávání letáků. Ale šéfka chtěla ukázat, že nade mnou má moc. Že mě může ponižovat. Musím přiznat, že se jí to povedlo bezchybně.
Snáším její řádění, protože nemám jinou možnost. Musím nějak živit děti a platit účty. Snažím se neukazovat, jak moc mě to trápí. Nechci ukázat slabost, to by jí jen udělalo radost. Ale večer, když Anička a Marcel spí, brečím do polštáře...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
