Alena má dobré srdce. Nedokáže snést pomyšlení, že kočky, které chodí na její zahradu jsou hladové. Alena chová jednoho černého kocoura doma a krmí deset toulavých koček. Jenže to se nelíbí jejímu manželovi Slávkovi.
Vím, že dělám otroka svému kocourkovi Pepínovi. Je to starý urostlý krásný kocour. Chodí za mnou jako ocásek. Kam se hnu já, jde taky. Roky jsem nebyla sama na toaletě.
Kocour jako hlava rodiny
Manžel Slávek má na kocoura averzi. Jsem ochotná připustit, že způsobil jakýsi podivný stav našeho manželství. Na Pepína jsem se upnula v době, kdy mě přestaly potřebovat děti. Když se dívám na televizi, Pepíno leží vedle mě a spí. Pepínovi kupuji nejlepší jídlo. Dostává výhradně lososové kapsičky a nejdražší granule.
Ještě mu kupuji přísadu do jídla, aby měl krásnou srst. Jedná se o vitamíny a minerály v tubě. Do každého jídla mu přimíchám trochu pasty. Pepíno je na svůj věk výstavní. Bohužel mě začal asi považovat za svou partnerku a útočí na manžela, kdykoliv si chce sednout ke mně na gauč. Před lety dokonce Pepíno způsobil to, že si manžel přestěhoval postel do jiné místnosti.
Služkou pro svého chlupatého mazlíčka
Pepíno je rozmazlený. Vím to. Chodíme s manželem spát okolo desáté hodiny. Pepíno spal s námi v posteli. Vždy se schoulil v oblasti nohou a do pár minut už jsme slyšeli jeho chrápání. Jenže v jednu hodinu to začalo. Pepíno se nám procházel po hlavě a mňoukal. Chtěl pustit ven. Musela jsem vstát a pustit ho francouzským oknem ven. Za deset minut se pokaždé Pepíno vrátil a já mohla jít spát. To samé se opakovalo ve tři a v pět hodin.
"To není možný. Takhle se nedá spát. Nikdy v životě jsem nechtěl dávat v našem manželství ultimáta. Ale poruším to. Aleno, buď já nebo kočka. Jeden z nás se odstěhuje z ložnice. Vyber si," křičel manžel. Nevybrala jsem si, ale domluvili jsme se s manželem, že bude lepší, když budeme mít oddělené ložnice. Pepíno to uvítal. Leží rozvalený na peřině. Bohužel s ním dodnes vstávám třikrát za noc. Ale dělám to pro něj ráda.
Manžel moje chování nechápe
Dále manžel nesnáší, že živím toulavé kočky. Je pravdou, že už nám to leze do peněz. Každým rokem živím čím dál tím víc hladových krků. To je granulí nebo masových konzerv, co těch deset kočet každý den sní. "Aleno, přestaň s tím. Nebude jídlo, odejdou. Najdou si zase nějakého blbce, co je bude krmit. My už jsme to dělali dlouho. Za to byla dovolená," nevrle mi při každé příležitosti vyčítá Slávek.
Nemůžu. Nedokážu žít s pocitem, že nějaké zvíře hladoví. Každý večer dám na pergolu několik misek s jídlem a ráno jsou prázdné. Když se dívám na televizi, dvě nebo tři kočky sedí u okna a dívají se do domu. Chtěly by dovnitř. Ale to nechci i já. Dostanou ode mě jídlo, ale doma snesu jen Pepína. Snad tento názorový střet s manželem ustojíme. Vím, že mu s tím lezu na nervy pořádně.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.