Alexandra (31): Babiččin recept na boží milosti spojil naši rodinu. Každý rok je na Tučný čtvrtek děláme na její počest

Rodinné příběhy: Babiččin recept na boží milosti spojil naši rodinu. Každý rok je na Tučný čtvrtek děláme na její počest
Zdroj: Freepik

Když Alexandra přišla o babičku, ukázalo se, že recept na její slavné a chutné boží milosti nikdo neví. Babička všechno dělala sama a nikdy si nezapsala postup. 

Jana Jánská
Jana Jánská 25. 02. 2025 04:00

Kdykoliv si vzpomenu na dětství, okamžitě se mi vybaví vůně božích milostí, která se linula domem mé babičky Heleny před svátky a při zvláštních příležitostech. Vonělo to po vanilce, rumu a ještě něčem jiném – něčem, co nikdo nedokázal přesně určit. Boží milosti od babičky byly nejlepší na světě, to věděl každý. Křehké, zlatavé kousky, které se rozplývaly na jazyku.

Nikdo ale nevěděl, jak je dělala. Babička Helena si recept nikdy nezapsala, vždycky říkala, že to má v srdci a v rukách. Občas ji někdo zkusil pozorovat, ale něco vždycky chybělo. Těsto bylo příliš tuhé, boží milosti nasákly příliš mnoho oleje, nebo jim chyběla ta jedinečná křupavost.

Nikdo neměl babiččin recept na boží milosti

Každý rok byla babička královnou kuchyně, oblečená do zástěry od mouky, s válečkem v ruce a tím svým výrazem, jako by znala tajemství, o kterých se jiným ani nesnilo. A pak babička odešla. Tehdy jsme si uvědomili, že jsme neztratili jen milovaného člena rodiny, ale i tajemství chuti, která nás odjakživa spojovala.

Tučný čtvrtek bez babiččiných božích milostí? Nepředstavitelné. Proto se moje maminka a teta Kristýna rozhodly, že tradice musí pokračovat. „Nemůžeme přece dopustit, aby se v naší rodině přestaly dělat boží milosti,“ prohlásila teta, vyhrnula si rukávy a pustila se do práce.

Problém byl v tom, že babička si recept nikdy nezapsala. Ačkoliv jsme ji při pečení sledovali nesčetněkrát, nic nevycházelo tak, jak mělo. Těsto bylo buď příliš tvrdé, nebo naopak lepivé. Nešlo rozválet tak tence, jak by mělo. Boží milosti nasákly olejem a místo křupání se natahovaly jako guma.

Není to tím rumem?“ uvažovala maminka.

Ne, babička vždycky říkala, že rum je tam jen proto, aby těsto nenasáklo olejem,“ odpověděla teta Kristýna.

Dívali jsme se na sebe bezradně. Bez babičky to prostě nebylo ono. A pak malá Helenka, nejmladší z rodiny, začala zkoumat starou dřevěnou desku, na které babička vždy pracovala s těstem. Objevila něco, co všechno změnilo...

Babiččino tajemství

Osmiletá Helenka, která dostala jméno po babičce, neustále pobíhala po kuchyni, přestože ji pořád někdo napomínal. Nakonec si sedla na podlahu, začala si hrát s válečkem a poklepávala jím o desku. Najednou se zamračila a přejela po ní prsty. „Co je to za důlky?“ zeptala se, když si všimla nerovností.

Teta s maminkou se na ni překvapeně podívaly. Teprve tehdy jsme si všimli, že deska není hladká. Byly na ní malé prohlubně, jako by někdo znovu a znovu udeřil na stejná místa.

Babička vždycky mlátila válečkem do těsta,“ vzpomněla si najednou maminka. „Říkala, že do něj musíme vložit trochu lásky a trochu vzteku.

Nikdy jsme to tak nedělali,“ zašeptala teta Kristýna.

V kuchyni zavládlo ticho. A pak, jako na povel, jsme všichni sáhli po válečcích. Začali jsme těsto mlátit – ne moc silně, ale rozhodně, jako bychom do něj chtěli vložit všechnu naši lásku a stesk po babičce. Když jsme usmažili první várku, přišla chvíle pravdy. Všichni jsme zadrželi dech a pak přišlo... první křupnutí. To byl ten správný zvuk.

Babička měla pravdu. Tajemství nespočívalo ve složení těsta, ale v tom, co s ním dělala. Tento recept byl dokonalý. Toho dne jsme pochopili, že babička nikdy doopravdy neodešla. Byla s námi v každém úderu válečkem, v každém křupavém soustu božích milostí.

Tučný čtvrtek jak má být

Dívali jsme se na sebe, jako bychom nemohli uvěřit, že se nám to skutečně podařilo. Pak se teta Kristýna usmála. „Tak to je ono,“ řekla a vzala si další boží milost. Maminka si rukávem otřela oči a malá Helenka hrdě vypjala hruď. „Já to objevila!“ oznámila, jako by právě našla nový světadíl.

V kuchyni opět zavládl ruch. Smáli jsme se, povídali si a bouchali válečky do těsta stejně jako babička – rytmicky a trpělivě. Každý si to chtěl zkusit, dokonce i bratranec Honza, který se kuchyni obvykle vyhýbal.

Když byla poslední várka usmažená a pocukrovaná, usedli jsme k velkému stolu. Ten den chutnaly boží milosti jinak. Možná proto, že jsme poprvé od babiččiny smrti cítili, že je s námi. Nejen ve vzpomínkách, ale v každém úderu válečku, v každém křupnutí těsta, ve vůni, která se linula celým domem.

Babička by na vás byla pyšná,“ řekla maminka.

Teta Kristýna se na ni s úsměvem podívala. „A určitě by dodala, že to pořád neděláme tak dobře jako ona...

Všichni jsme se rozesmáli. Nebylo důležité dělat boží milosti dokonale. Důležité bylo dělat je společně. Od té doby se každý Tučný čtvrtek scházíme v kuchyni, bereme do ruky babiččinu starou desku a s úsměvem boucháme válečkem do těsta. Přesně tak, jako to dělala babička Helena. A díky tomu její recept nikdy nezmizí...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Nejtěžší chvíle v životě Petry Janů: V den smrti manžela odzpívala dva koncerty, potom se na rok ztratila

Nejtěžší chvíle v životě Petry Janů: V den smrti manžela odzpívala dva koncerty, potom se na rok ztratila

Související články

Další články