Alice (42): Bála jsem se anestezie, až mě můj strach dostal na vozík

Seděla jsem v čekárně, čuchala jsem dezinfekci a upřeně jsem hleděla na plakát o zdravém životním stylu. Ironie, že? Jako by chroupání mrkve mohlo spravit to, co jsem měla před sebou. Lékař se mnou mluvil před chvíli tak vážně, že by to dokázalo zlomit i ty nejotrlejší. Tentokrát byl jeho cíl jasný: já. A to jediné, co mi nabídl, byl strach zabalený do lékařské latiny. Operace. Celková anestezie. Riziko komplikací. Odmítla jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (32): Doktor mě poslal domů s obyčejnou angínou. O týden později jsem bojovala o život na operačním sále

Rozhodla jsem se pro alternativu

Nejsem žádná hysterka, nebo tak jsem si to alespoň myslela, ale z operací mám hrůzu. Nikdy dřív to tak nebylo, ale pak jsem si přečetla článek o lidech, kteří se probudili během operace. Slyšeli zvuky, rozhovor lékařů, ale nemohli nic dělat a nikomu dát vědět. Dýchali přes přístroj a cítili všechno, co se jim dělo, všechnu bolest. Ten obraz se mi vryl do mozku jako otravný popěvek.

A teď mi můj doktor řekl, že bych já měla ležet na stole, bezmocná a odkázaná na něčí milost, jen proto, aby mi někdo spravil záda? Ani náhodou. Vyšla jsem z ordinace rozhodnutá najít jiné řešení. Internet mi byl vždycky dobrým přítelem. Stačilo pár kliknutí a našla jsem stránky jakéhosi institutu, který sliboval vyléčení jakéhokoli neduhu pomocí rehabilitace, masáží a homeopatie. Rozhodla jsem se, že budu věřit, než abych se se probudila na operačním stole a cítila, jak do mě řežou.

Začala jsem s léčbou a ze začátku mi opravdu bylo lépe. Cítila jsem se lehčí, měla jsem více energie a dokonce ani sezónní chřipka mě neskolila jako jinak každý rok. Doslova jsem se vysmívala svému lékaři, který mi tvrdil, že bez operace to prostě nepůjde a že pokud do sebe nenechám říznout, zanedlouho nebudu chodit. Chodila jsem a ještě s hlavou vztyčenou.

Mohlo by Vás zajímat:

Cyril (41): Lékař zaměnil výsledky vyšetření. Místo operace mi předepsali vitamíny a já málem umřel

Nohy mi vypověděly službu

Po nějaké době ale léčba přestala zabírat a bolesti se mi vrátily. Zhoršovaly se každým dnem, ale moje hrdost byla silnější než moje páteř, abych to přiznala. Řešila jsem to ale se svým terapeutem. „Bolesti se mi vrací, nevím, co mám dělat. Už mi pomalu dělá problém chodit. Co se stalo?“Ale ten jen krčil rameny a nevěděl, co se mnou. A tenkrát mi došlo, že opravdu nejsem v těch nejlepších rukou.

Pak přišel den, kdy mi nohy vypověděly službu. Ráno jsem vstala, udělala dva kroky a zhroutila se. Myslela jsem, že je to jen další epizoda bolesti, ale když jsem se snažila postavit, tělo mě ignorovalo. V nemocnici na mě lékař hleděl smutně, jako by se bál mi říct, že mi to říkal. Tím mě dohnal k zuřivému záchvatu pláče. Výsledek byl jasný – na operaci je příliš pozdě, poškození je nevratné, jediné řešení je vozík.

Nyní trávím většinu dní ve svém bytě, kde jsem přeskupila nábytek tak, aby vyhovoval mému novému životu. Můj strach z anestezie nezmizel, ale teď má vedlejšího společníka – lítost. S každým otočením koleček si říkám, že možná přece jen bylo lepší riskovat to probuzení. Ale to už nezměním.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Amélie (24): Nechala jsem se očkovat proti HPV. Měla jsem být chráněná, místo toho přišla šokující zpráva